„V roce šedesát osm, to jsem pracovala v Interprojektu na Praze 1 u městské radnice, a tam před tou radnicí Hlavního města Prahy stálo nějaký dělo nebo co a pořád tím šlahounem do Žatecké, kde jsme měli podnik, pořád s tím mávali. A byla jsem svědkem taky toho, že na Klárově pršelo, a vyskočila dívka - studentka z tramvaje a měla složený deštník a oni mysleli, že to je kulomet, tak ji zastřelili. To byla okupace v šedesátém osmém, to bylo děsný. Z toho jsme se nemohli vzpamatovat. Tenkrát nám šéf řekl, že musíme být doma, dokud se situace neuklidní.“
- „A jak jste prožívala tuhle událost?" -
„No, dost děsně, nikdo nevěděl, co se bude dít. Lidi byli v ulicích, to ještě i můj muž měl nějakou barvu, a jak jezdily tanky těch Rusů, tak jim natíral hledí barvou. Když mi to potom říkal, tak šel po mně mráz, protože ho mohli klidně zabít. A taky nebylo vůbec žádný zboží, to se doslova kradlo, chleba, máslo, mlíko z obchodů, protože nebylo co jíst. I ty Rusové neměli co jíst.“
„To jsem taky chtěla vzpomenout, ještě když bylo po válce, těsně po válce, a Rusové jeli tankama přes Slabce, tak pochopitelně, to byli vojáci, byli hrozně hladový. To se vracím do roku čtyřicet pět. Co se hýbalo, tak zabili a sežrali, to se nedá jinak říct. Tam byla taková domobrana a ženy a děti všecky nahnali do lesů a žili jsme dva dny, dvě noci v bunkrech. Tam jsme byli schovaný, protože jsme se báli.“
„Chodila jsem do čtvrté třídy a už bylo vidět, že bude konec války, blížil se rok čtyřicet pět. Měli jsme báječnýho učitele Samu Petránka a ten nám vykládal dějiny českého národa, když se otevřely dveře, vstoupil pan ředitel s dvouma chlapama v kožených kabátech a to bylo gestapo. Milýho pana učitele zatkli, my jsme byli tichý jak pěny, protože jsme se strašně báli, co se bude dít. Pan ředitel ukončil vyučování a museli jsme jít domů. Po válce, to byl rok čtyřicet pět, květen, to bylo báječný, lidi se radovali, tancovali, zpívali a já jsem toho pana učitele potkala. On byl zdravej a živej, přežil Osvětim, tak jsme měli radost, že jsme se potkali.“
Věra Pittermannová, rozená Holubová, se narodila 7. dubna 1935 v Praze. Základní školu navštěvovala za 2. světové války zpočátku v Praze a později v obci Slabce, kam se její rodina odstěhovala k příbuzným. Její otec vlastnil v Praze dva obchody a prarodiče z matčiny strany provozovali soukromé hospodářství. O obchody i hospodářství přišli po únoru 1948. Chtěla se stát učitelkou, ale po únorovém převratu nemohla studovat gymnázium, protože její otec byl živnostník a prarodiče soukromí zemědělci. Studovala poštovní školu a dvouletou obchodní akademii v Karlíně. Poté, co její manžel po rozvodu emigroval na Západ, na ni vyvíjela Státní bezpečnost (StB) nátlak a absolvovala dva výslechy. StB ji podezřívala, že chce odejít do emigrace za bývalým manželem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
