Prof. MUDr., DrSc. Jan Pirk

„V Nepomuku byla nějaká baterie dělostřelecká, bylo to strašné. Jedním velitelem baterie byl cikán jako důstojník. Ti lidi tam byli takoví, že je člověk dřív nepoznal, byli takoví zvláštní. Nemohl jsem nikam jít z ošetřovny, každou chvíli přišel někdo pobodaný, pořezaný. 'On mi na nůž upadl,' taková hláška tam byla. Hygienické podmínky tam byly otřesné, chtěl jsem v tom udělat nějaké změny. Bylo to tam veliké, spousta vojáků, ešusy si myli v korytech, kde byla špinavá voda. Oni si v ní myli ešusy, když z nich něco snědli. Protože jsem nemohl z ošetřovny nikam chodit, měl jsem knihu Černí baroni – někdo mi ji půjčil – a na stroji jsem opisoval. Na každou stránku jsem si dával razítko Vojenský útvar Nepomuk. Mám to dodneška schované.“

„Dva tatínkovi bratranci... jeden byl Fricek Ervin Kisch. Egon Ervin Kisch je náš příbuzný. Fricek Ervin Kisch a Honza Pick, nevím jestli odjeli s Wintonovými dětmi, byli to kluci sedmnáctiletí osmnáctiletí, odjeli do Anglie. Mám tady fotografii, když se Honza Pick vrátil. Honza Pick byl pilot v Anglii, v Kanadě prodělal pilotní výcvik a vrátil se. Byli to jediní dva, co z jejich rodin přežili, jinak všichni zemřeli v koncentračních táborech. Protože jezdím na kongresy hodně do ciziny a setkávám se i se zahraničními lékaři, bavili jsme se s jedním německým lékařem, a přišla na tohle řeč. On úplně zvážněl a říkal: 'Já o tom mnoho vím, ale vy jste první, se kterým jsem se kdy setkal, jehož rodinu to takhle postihlo.' A byl z toho úplně vedle. Já jsem říkal: 'Vy za to nemůžete, vy jste se tehdy ani nenarodil.' On řekl: 'To je jedno, ale já si to v sobě nesu.'“

„Proto se na to naprosto přesně pamatuji, že to byl pátek 17. listopadu. Sloužil jsem, služby se nedělily jako teď. My jsme přišli v pátek ráno do práce a v pondělí odpoledne jsme šli domů. Takže jsem sloužil celý víkend. Teď jsme to slyšeli, co se stalo, a moji kluci v sobotu odpoledne přišli za námi do Krče. Svolal jsem všechny, kluci nám o tom vyprávěli. My jsme v pondělí ráno – ta naše stranická skupina na chirurgii, nevím, kolik nás bylo – jsme vrátili legitimace, to se ještě nevědělo, jak to dopadne. A hned v pondělí byla velká demonstrace. Věděl jsem, že bych tam manželku na ni nedostal, protože by se bála. Ale chtěla kupovat nový koberec, tak jsem jí řekl, že jdeme kupovat koberec a jeli jsme na Václavák. A už jsme byli ve velké manifestaci. A šli jsme. A řeklo se, že se jde na Hrad, tak jsme šli. Ale Karlův most byl uzavřený a tam nastal strašný pres lidí. Manželka trpí klaustrofobií. Říkala: 'Já se tady zblázním.' Tak jsme se Karlovkou odtamtud dostali. Tam nastal strašný pres. Když byl předtím v lednu Palachův týden, tak jsme byli na Václaváku se syny, tam jsme běhali – dělali jsme atletiku, a protože jsme všichni běhali, nikdo nás nedohonil.“

„Takže ta medicína byla v USA někde úplně jinde. A co se týče medicíny už s přesahem do společenského občanského života, tak je to v tom, že jsem tam pochopil, že v normální společnosti, která má fungovat, by měl člověk dělat, co se naučil a co vystudoval, za co je placený. To znamená, že doktor operuje, když je chirurg, a sestra se stará o pacienty. Zatímco u nás tou dobou bylo ve zvyku, že doktor suploval práci sestry, sestra práci uklízečky a uklízečka jakožto příslušnice vládnoucí třídy nedělala nic. Takže jsem pochopil, že ve Spojených státech je fotbalový rozhodčí a hokejový rozhodčí a je to jeho zaměstnání. Ne že rozhodčí je úředník v kanceláři, je to profesionál. Není to tak, že dělá v kanceláři a pak si jde přivydělat o víkendu jako rozhodčí. Když je v USA někdo zloděj, dělá to na full time, ne že přikrádá na stavbě tu pytel cementu a tu pár cihel. Dělá to na plný úvazek a počítá s rizikem, že ho holt můžou chytit a že ho zavřou. Tam se věci dělají profesionálně, a ne jako hobby.“