Prof. MUDr., DrSc. Jan Pirk

* 1948

  • „Nevím, kdy s tím přišli, abych vstoupil do KSČ, já jsem nechtěl, tatínek nebyl v partaji, nikdo nebyl v partaji. Tak jsem se s tatínkem strašně dlouho radil a on říkal: 'Podívej se, jestli tady chceš žít, jestli tady chceš vychovávat svoje děti, jestli to chceš někam v medicíně dotáhnout, tak tam musíš vstoupit.' Tak jsem to nakonec udělal. Bez toho bych se určitě nedostal do Spojených států. Jsem přesvědčen, že nestraníci, kteří byli na dlouhodobých stážích v západním světě, nechci říkat, čeho byli, ale domyslíte si čeho byli. Za mnou kupodivu estébáci nikdy nepřišli. Nevím proč. Každý, kdo přijel ze stáže, musel na výslech do 'kachlíkárny'. Oni se mě na něco ptali. Odpověděl jsem: 'Já vám něco řeknu, podle mě Američani vůbec žádnou válku nepřipravují, protože stát připravuje válku, když je v krizi, když se mu nedaří. A tam se lidi mají tak dobře a jsou v takové pohodě, že není sebemenší důvod, aby připravovali válku.“

  • „V Nepomuku byla nějaká baterie dělostřelecká, bylo to strašné. Jedním velitelem baterie byl cikán jako důstojník. Ti lidi tam byli takoví, že je člověk dřív nepoznal, byli takoví zvláštní. Nemohl jsem nikam jít z ošetřovny, každou chvíli přišel někdo pobodaný, pořezaný. 'On mi na nůž upadl,' taková hláška tam byla. Hygienické podmínky tam byly otřesné, chtěl jsem v tom udělat nějaké změny. Bylo to tam veliké, spousta vojáků, ešusy si myli v korytech, kde byla špinavá voda. Oni si v ní myli ešusy, když z nich něco snědli. Protože jsem nemohl z ošetřovny nikam chodit, měl jsem knihu Černí baroni – někdo mi ji půjčil – a na stroji jsem opisoval. Na každou stránku jsem si dával razítko Vojenský útvar Nepomuk. Mám to dodneška schované.“

  • „Dva tatínkovi bratranci... jeden byl Fricek Ervin Kisch. Egon Ervin Kisch je náš příbuzný. Fricek Ervin Kisch a Honza Pick, nevím jestli odjeli s Wintonovými dětmi, byli to kluci sedmnáctiletí osmnáctiletí, odjeli do Anglie. Mám tady fotografii, když se Honza Pick vrátil. Honza Pick byl pilot v Anglii, v Kanadě prodělal pilotní výcvik a vrátil se. Byli to jediní dva, co z jejich rodin přežili, jinak všichni zemřeli v koncentračních táborech. Protože jezdím na kongresy hodně do ciziny a setkávám se i se zahraničními lékaři, bavili jsme se s jedním německým lékařem, a přišla na tohle řeč. On úplně zvážněl a říkal: 'Já o tom mnoho vím, ale vy jste první, se kterým jsem se kdy setkal, jehož rodinu to takhle postihlo.' A byl z toho úplně vedle. Já jsem říkal: 'Vy za to nemůžete, vy jste se tehdy ani nenarodil.' On řekl: 'To je jedno, ale já si to v sobě nesu.'“

  • „Proto se na to naprosto přesně pamatuji, že to byl pátek 17. listopadu. Sloužil jsem, služby se nedělily jako teď. My jsme přišli v pátek ráno do práce a v pondělí odpoledne jsme šli domů. Takže jsem sloužil celý víkend. Teď jsme to slyšeli, co se stalo, a moji kluci v sobotu odpoledne přišli za námi do Krče. Svolal jsem všechny, kluci nám o tom vyprávěli. My jsme v pondělí ráno – ta naše stranická skupina na chirurgii, nevím, kolik nás bylo – jsme vrátili legitimace, to se ještě nevědělo, jak to dopadne. A hned v pondělí byla velká demonstrace. Věděl jsem, že bych tam manželku na ni nedostal, protože by se bála. Ale chtěla kupovat nový koberec, tak jsem jí řekl, že jdeme kupovat koberec a jeli jsme na Václavák. A už jsme byli ve velké manifestaci. A šli jsme. A řeklo se, že se jde na Hrad, tak jsme šli. Ale Karlův most byl uzavřený a tam nastal strašný pres lidí. Manželka trpí klaustrofobií. Říkala: 'Já se tady zblázním.' Tak jsme se Karlovkou odtamtud dostali. Tam nastal strašný pres. Když byl předtím v lednu Palachův týden, tak jsme byli na Václaváku se syny, tam jsme běhali – dělali jsme atletiku, a protože jsme všichni běhali, nikdo nás nedohonil.“

  • „Takže ta medicína byla v USA někde úplně jinde. A co se týče medicíny už s přesahem do společenského občanského života, tak je to v tom, že jsem tam pochopil, že v normální společnosti, která má fungovat, by měl člověk dělat, co se naučil a co vystudoval, za co je placený. To znamená, že doktor operuje, když je chirurg, a sestra se stará o pacienty. Zatímco u nás tou dobou bylo ve zvyku, že doktor suploval práci sestry, sestra práci uklízečky a uklízečka jakožto příslušnice vládnoucí třídy nedělala nic. Takže jsem pochopil, že ve Spojených státech je fotbalový rozhodčí a hokejový rozhodčí a je to jeho zaměstnání. Ne že rozhodčí je úředník v kanceláři, je to profesionál. Není to tak, že dělá v kanceláři a pak si jde přivydělat o víkendu jako rozhodčí. Když je v USA někdo zloděj, dělá to na full time, ne že přikrádá na stavbě tu pytel cementu a tu pár cihel. Dělá to na plný úvazek a počítá s rizikem, že ho holt můžou chytit a že ho zavřou. Tam se věci dělají profesionálně, a ne jako hobby.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.11.2020

    (audio)
    délka: 02:16:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Šel jsem do KSČ, abych se mohl učit na klinice v USA. Je to kaňka

Na operačním sále IKEMu, 1976
Na operačním sále IKEMu, 1976
zdroj: archiv Jana Pirka

Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. se narodil 20. dubna 1948 v Praze. Jeho dědeček z tatínkovy strany pocházel z lékařské židovské rodiny, většina jeho příbuzných zemřela během druhé světové války v koncentračních táborech. Dědečka zachránilo rozhodnutí jeho matky, která vydala prohlášení, že syna neměla se svým židovským manželem, ale s mužem nežidovského původu. Dědeček Jana Pirka z matčiny strany jménem Hraba byl úspěšný obchodník a továrník. Po roce 1948 mu komunistická vláda znárodnila továrnu a režim ho uvěznil a poslal na práci do černouhelných dolů v Kladně. Jan Pirk se chtěl stát námořníkem a později lékařem na zaoceánské lodi. Vystudoval gymnázium v Praze a v roce 1972 promoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Během studií se oženil a později měli s manželkou dva syny. Po jednoroční vojně nastoupil na chirurgii v nymburské nemocnici, v roce 1974 přešel jako řádný vědecký aspirant na kliniku kardiovaskulární a transplantační chirurgie v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). V letech 1983–1984 absolvoval jednoroční stáž na prestižní soukromé klinice v New Orleans v USA a získané poznatky z nejmodernější kardiochirurgie předával svým kolegům. Ještě před stáží v USA vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Díky tomu urychlil svou profesionální kariéru, členství v KSČ považoval později za morální kaňku. V lednu 1989 chodil ještě jako člen KSČ se svými dvěma syny na protirežimní demonstrace během Palachova týdne v Praze. Po rozehnání studentského průvodu na Národní třídě 17. listopadu 1989 ukončil 20. listopadu své členství v KSČ. V letech 1990–1991 pracoval jako konzultant na univerzitní klinice v dánském Ostende. Na popud ministra zdravotnictví Martina Bojara se v roce 1991 vrátil do IKEMu na místo přednosty kliniky. Od roku 1995 se stal v IKEMu přednostou kardiocentra. V roce 2020 zastával stejnou funkci, žil v Praze a měl sedm vnoučat.