„Na náměstí vjel od divadla tank. A tam stál geroj, a otevřený poklop a tam stál. Teď střílel, udělal nejprve takový oblouk nejdřív nalevo, jak je dnes bankomat, na ty domy. Ty chytrý, co věděli, tak si lehali. A my jsme chytrý nebyli a utíkali jsme do radnice. Tomu by člověk vůbec nevěřil, to je snad válečný zločin. Protože to sklopil a střílel do těch ležících. Jak jsme byli hloupí, tak už jsme byli v radnici, takže se nám nic nestalo. Ale ti, co věděli, že se má lehnout, když se střílí, tak si lehli, protože se nestřílí do ležících. Tak on to na ně sklopil... Já si ho úplně pamatuji. Poznala bych ho, kdybych ho dnes viděla.“
„Táta poslouchal Svobodnou Evropu a komentoval to. Moje mamka vždycky říkala: ‚Janičko, nikde nesmíš říct, co tatíček poslouchá. Protože to by nás jinak zavřeli a ty bys musela jít do polepšovny.‘ A já jsem fakticky nikdy neřekla, co tatíček poslouchá.“
„A to jsme chodili podepisovat jako prvňáci a druháci, šli podepisovat kondolenční listiny do radničního sklípku, že hluboce litujeme. A upřímnou soustrast přejeme sovětskému lidu, že jim umřel vůdce.“
Jana Pikousová, rozená Matoulková, se narodila 23. srpna 1945 v Hradci Králové. Stejného roku se její otec přestěhoval do Liberce, aby převzal vedoucí funkci v elektrárně v Andělské Hoře. Přesun zbytku rodiny do Liberce následoval asi o rok později. V době úmrtí J. V. Stalina a Klementa Gottwalda navštěvovala druhý ročník a spolu se spolužáky museli podepisovat smuteční kondolenci. Ve školních letech se také stala vášnivou čtenářkou a zajímala se o literaturu. Studovala zdravotní školu a poté pracovala na oddělení dětské psychiatrie. V srpnu 1968 zažila příjezd vojsk Varšavské smlouvy do Liberce. Její bývalý manžel emigroval do zahraničí. Podruhé se provdala za fotografa Jana Pikouse.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
