Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Pikousová roz. Matoulková (* 1945)

• narodila se 23. srpna 1945 v Hradci Králové

• otec po osvobození přijal funkci ředitele elektrárny v Andělské Hoře u Liberce

• vzpomíná na kondolence k úmrtí J. V. Stalina a K. Gottwalda

• zažila příjezd vojsk Varšavské smlouvy do Liberce 21. srpna 1968

• provdala se za fotografa Jana Pikouse

Jana Pikousová, rozená Matoulková, se narodila 23. srpna 1945 v Hradci Králové. Ještě téhož roku se její otec přestěhoval do Liberce, aby po Němcích převzal správu elektrárny. Nechal si v ní původní německé osazenstvo, protože tvrdil, že v elektrárně musí pracovat jen ti, kteří tomu rozumějí, což bylo na tehdejší dobu neobvyklé. „Tehdy“ se do podniků hrnuli třeba cukráři nebo dělníci a hned všechno chtěli řídit. Podle toho také hospodářství vypadalo a chvíli trvalo, než se odborníci dostavili do řídících pozic a hospodářství zase zdvihli.

Do Liberce jedině se svým nábytkem

Jana s maminkou a s o deset let starším bratrem zůstala ještě rok v Hradci, protože v Liberci nepanovala bezpečná situace. Potulovali se tu nejrůznější lidé, mezi nimi například i lupiči a zběhové z armád a partyzánských uskupení. Zanedlouho se ale Jana s bratrem a rodiči nastěhovala do vily za botanickou zahradou k jedné ženě, cizince. Ta se však měla odstěhovat a otec pamětnice nedokázal snést pomyšlení, že by se nastěhovali do zařízeného bytu. Byt musel být totiž prázdný. A tak se jediní Matoulkovi do Liberce stěhovali se svým vybavením, zatímco ostatní odsud odjížděli s co největším majetkem. A právě toto chování si zapamatovala celá čtvrť a všichni se onehdy divili, když do ulice přijely dva naložené stěhovací vozy.

V Liberci to po válce bylo smutné. Byl nedostatek jídla, a tak Janina matka musela chodit do vesnic pro vajíčka a podobně. V každém okně měli lidé svíčku za mrtvého na frontě, a někde měli dokonce tři nebo čtyři. Většina tehdejších mrtvých zahynula na východní frontě, protože „sudeťáci“ nebyli bráni jako čistí Němci a bylo jimi opovrhováno, a tak je poslali na východ, kde hrozilo největší nebezpečí.

Pamětnice stále jezdila do Hradce, kde měla strýce. Ten byl řezník a ještě v padesátém prvním roce mu vozili z pražských lahůdkářství žabí stehýnka, kraby a ústřice. Ústřice prý nebyly moc dobré a Janička je jedla velmi nerada.

Kondolenční listiny ke Stalinovu i Gottwaldovu úmrtí

Školní věk zastihl malou Janu v období začínajícího komunismu, kdy byla nouze o základní suroviny, například o papír, což občas vedlo k nepříliš elegantním řešením vzešlých situací. Děti nemohly mít rychle nové učebnice a těch z doby před převratem bylo stále dost. Jednou z Janiných nejsilnějších vzpomínek na dětství je právě to, že musela v učebnicích začerňovat text nehodící se novému režimu a vytrhávat portréty T. G. Masaryka a jiných osobností z období před převratem. „No jo, za pár let budete zase vytrhávat jiný šašky,“ říkal pamětnici tatínek, když se dozvěděl, jaké úkoly ve škole dostává. 

Když Jana chodila do druhé třídy, zemřel J. V. Stalin. Všichni, i prvňáci, museli podepisovat kondolenční listiny, že hluboce litují jeho smrti. Celé se to odehrávalo v radničním sklípku a na podpis byla dvě obyčejná násadková pera se zkřivenými nožičkami. Podepisovat se takovými pery, ještě k tomu když se psát teprve učíte, bylo tak příšerné, že se na to Jana pamatuje do dneška. A za deset dnů zemřel Gottwald a všichni museli do radničního sklípku a znovu se podepisovali rozskřípanými pery na kondolenční listiny...

Mezitím probíhaly zinscenované politické procesy, otec pamětnice s oblibou poslouchal Svobodnou Evropu a komentoval dění. A máma vždycky říkala: „Janičko, nikde nesmíš říct, co tatíček poslouchá, jinak by nás zavřeli a ty bys musela jít do polepšovny.“ A pamětnice opravdu nikdy nikomu neřekla, co tatíček poslouchá. Ale právě díky maminčinu zakazování si Jana pamatovala vše, co v rádiu vysílali, jako třeba procesy se Slánským. To samé, co maminka Janě říkávala, později říkala Jana svému synovi Šimonovi v sedmdesátých letech. Když jednou Šimon šel se synem předsedy KSČ textil-kombinátu, pamětnice slyšela ty dětské hlásky: „A vy nemáte televizi ani...“ Načež Šimon odvětil: „To nevadí, máme rádio a posloucháme Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky.“ Zde je vidět rozdíl mezi dvěma generacemi, tou těsně poválečnou, kde byly děti vycvičené, že se nesmí nikomu a ničemu věřit, a tou pozdější.

Maminka jako hloupá žačka

Další významné období bylo pro Janu období třetí třídy. To dostala koncem září jako sedmnáctá ve třídě žloutenku. A protože byla čiperné dítě a lezla všude možně po stromech, tak před Vánocemi dostala žloutenku znovu a potom šla do školy až v březnu. Máma byla celá nešťastná, že její dcera určitě propadne, a tak se Jana učila s babičkou doma. Jenže pan doktor říkal, že se Janička nesmí namáhat! A to ani psychicky, čehož se dívenka snažila využít, aby se nemusela učit. Máma proto přišla se strategií, že ona bude jako hloupá žačka a Jana paní učitelka. „A tak máma dělala chyby, kde se dalo, ten pravopis a styl a ty chyby ve výpočtech, no, jémine, těch bylo!“ Pamětnice je tedy opravovala a tím se vlastně učila a na konci roku měla snad jen dvě dvojky. A navíc, protože nebyla televize, tak četla knihy. Když došly pohádky, začala číst červenou knihovnu a potom i „rodokapsy“ (romány do kapsy), takže byla napřed a čtení jí vešlo do života natrvalo a s knihou byla všude, a to i za školou. V osmé třídě byla lepší než paní učitelky, které ji učily literaturu – a to i přesto, že trpěla dyslexií. 

V té době nebylo ještě obvyklé chodit do deváté třídy, přesto Jana setrvala na základní škole devět let, a to zase díky svému otci. Ten chtěl, aby si ještě prodloužila dětství, což nakonec bylo dobře. Pamětnice následně nastoupila na „zdrávku“. Tam se člověk dostával do velmi obtížných situací hned od první chvíle a bez žádného varování. Lidé umírali nebo byli těžce nemocní. Jeden příklad je z dětského oddělení, kde se Jana učila na praxi. Byla zde holčička s rakovinou kosti, které uřízli nohu u kotníku. Když ji viděla další měsíc, tak jí uřízli nohu u kolene a za rok jí uřízli nohu celou, načež holčička umřela. Aby se pamětnice uvolnila od těchto nepříjemných zážitků, kouřila cigarety a mluvila sprostě. Když poté odmaturovala, začala pracovat ve „Wolkeráku“ (dřívějším plicním sanatoriu) na jedné z mála dětských psychiatrií. Ačkoli tato práce byla těžká, byla zajímavá a Janu velmi bavila.

Život plynul dál, pamětnice se vdala, brzy se rozvedla a pak se ještě jednou vdala. Její druhý manžel se jmenuje Jan Pikous a je to slavný fotograf původem z Hrejkovic, poblíž Milevska. S ním má dva syny, Šimona a Jiřího.

Výňatek ze života I.

V den invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 procházela Jana ráno městem kolem radnice, a když uviděla na náměstí tanky, myslela si, že se jedná o vojenské cvičení. Potkala kamaráda z divadla a z hovoru rychle vyplynulo, že nastala okupace. Jana se otázala: „Ale jaká okupace? Vždyť to jsou samí Rusáci. ‚No právě...‘“ zareagoval kamarád.

V Liberci se sovětští okupanti chovali obzvlášť útočně. Jeden tank vyjel na náměstí před radnici a střílel po domech. Ti „chytří“ si lehali na zem a ti „hloupí“ běželi do radnice. Najednou tankista sklopil kulomet na ležící a nejednoho z nich zranil. Tato událost vyvolala v pamětnici pocit hořkosti a nespravedlnosti, který v ní dlouhou dobu přetrvával. Na náměstí byl chaos, lidé se tlačili v chumlech a snažili se dostat pryč – a vtom někdo našel ztracenou malou kabelku. Hned zavolal do davu, jestli ji někdo nepostrádá. Je pozoruhodné, že v tak vyhrocené situaci se našel někdo, komu záleželo na ztracené kabelce.

Výňatek ze života II.

Jednou si Jana vzpomněla, že už má starý cestovní pas, a že ho tedy bude potřebovat vyměnit. Odešla na úřad zažádat o nový pas – ale paní za okénkem se podívala na jméno a se slovy: „Ten už nikdy nebudete potřebovat, odteď budete mít jenom výjezdní doložku“, dokument uklidila do šuplíku. Byl to jeden z okamžiků, kdy pamětnici došlo, jakou zrůdnou moc má stát, když může člověku zakázat vycestovat. Výjezdní doložka platila jenom do několika málo zemí. A Janě ani nikdo neřekl, proč má takové omezení. Až pak jí došlo, že to bude kvůli jejímu bývalému manželovi, který před časem emigroval.

Výňatek ze života III.

Jednoho dne, bylo to v sedmdesátých letech, za Janou přijel kamarád z Prahy v autě zahraniční výroby. Jeli v něm po městě – do kina Moskva, odtud do Ypsilonky a pak do divadelního klubu. Po cestě domů Husovou ulicí dostal vůz smyk a narazil do vrat takzvané Henleinovy vily. Byl už večer, a tak se nedalo nic dělat. Dalšího rána se tato nehoda řešila na místě s Veřejnou bezpečností. Jenže ta jako zázrakem věděla úplně všechno o tom, kde „výprava“ předešlého dne byla. V té době nikoho samozřejmě nenapadlo, že by mohli být sledováni tajnou policií. Mysleli si, že to bylo právě kvůli autu z ciziny, které přirozeně poutalo pozornost. Pravdu se, pochopitelně, pamětnice dozvěděla až po pádu komunismu. Ačkoliv měla možnost zjistit, kdo z jejího okolí měl tenkrát „zásluhy“ na tom, kolik toho Veřejná bezpečnost o nevydařené cestě autem věděla, rozhodla se, že nechce přehodnocovat svůj pohled na lidi, kteří byli v minulém režimu v jejím okolí, a že tedy nechce vědět, kdo z nich spolupracoval s tajnou policií.