Marie Petrlová

„Rozházeli celý dům, odnesli loveckou pušku, psací stroj, knihu, Clay – Eva volá Londýn, to bylo o těch bratřích Bartošových, jestli jste o tom slyšeli. No a asi dva tisíce korun. Byla tam ještě při tom tatínkova nemocná matka a manželka. A když maminka říkala, že se tak nechovalo ani gestapo, tak řekli, aby byla potichu, nebo že ji seberou taky. No a tak musela se, maminka byla velice statečná, musela se o nás starat sama. Až potom sestra se nedostala do školy, protože tatínek měl soud, tak ta sestra šla do zaměstnání, aby jí pomáhala, protože potom ještě byli dva mladší sourozenci, kteří vlastně do školy chodili.“

„Pamatuji si, že na nádraží měli Němci sklad munice. A když už se blížila ruská armáda, tak to odpalovali, tak to byly strašné rány. Byli jsme u nás ve sklepě a otevřely se dveře. A v oknech se roztříštilo sklo, tak nás potom přestěhovali do bezpečnějšího krytu. K paní učitelce Domanské ženy a děti, a muži šli do sklepa k nám. Tehdy Němci vypustili Vranovskou přehradu, až byla vylitá řeka Morava, to jsem se dozvěděla potom z vyprávění rodičů. A od manžela, tomu padl otec v den osvobození, tak mi vyprávěl, jak sbil rakev z desek a ještě s bratrancem a dvěma strýci ho vezli na hřbitov. A jak to bylo hrozné, jak zakopávali o mrtvé lidí a koně a o elektrické dráty. Zanechalo to v něm smutné vzpomínky po celý život.“