Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Petrlová (* 1938)

• narozena 21. května 1938

• vzpomíná na odstřelování munice na nádraží ke konci války i na ruská vojska se stádem krav

• rodina vlastnila hotel u nádraží v Lanžhotě

• v 50. letech jim komunisté hotel vyvlastnili a otce zavřeli do vězení

• otec František Straka byl vězněn ve Zbýšově u Brna, v Jáchymově, Příbrami a později stavěl jako vězeň nemocnici v Ostrově nad Ohří

• otec byl propuštěn na amnestii v květnu 1960

• v 90. letech byl hotel rodině vrácen a otec pamětnice dostal za léta strávená ve vězení odškodnění

• v roce 2023 žila pamětnice v Lanžhotě

Ruští vojáci ženy volali „na kartošky“

Marie Petrlová se narodila 21. května 1938 v Lanžhotě jako prostřední ze tří dětí. Sestra Zdena byla o dva roky starší a bratr Petr o dva roky mladší. Rodiče vlastnili hotel naproti nádraží v Lanžhotě, kde také oba až do jeho vyvlastnění v padesátých letech pracovali.

Na válečné roky nemá Marie Petrlová mnoho vzpomínek. Její dětství je rámováno četbou, hrou kuliček, bruslením v zimě a plaváním v létě. Na jejího otce přišlo anonymní udání, byl tedy Němci vězněn, ale asi jen dva týdny, protože se udání nepotvrdilo. O důvodech jeho věznění nemá pamětnice žádné informace.

Konec války se jí už vepsal do paměti. „Na nádraží měli Němci sklad munice, a když se blížila Rudá armáda, tak ji odpalovali. Byly to strašné rány,“ vypráví pamětnice. „Byli jsme schovaní ve sklepě a tam to rozrazilo dveře a roztříštilo na oknech sklo, tak jsme se později přesunuli do bezpečnějšího krytu,“ popisuje pamětnice a dodává, že se Němci nechovali nijak hrubě. Vzpomínky Marie Petrlové se vážou i na Rudou armádu. „Sovětští vojáci před sebou hnali krávy. Ty krávy byly u nás na dvoře a bylo jich plno, vojáci je měli na mléko a pak je zabíjeli a jedli. A ženy vždycky volali, říkali tomu ‚na kartošky‘, totiž škrabat brambory,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že se ruští vojáci dopouštěli násilí na ženách, ale rodiče to s nimi, coby dětmi, nijak nerozebírali. Dále si Marie Petrlová vybavuje, jak ruští vojáci hledali zakopané věci a zásoby, dokud je nenašli, a spoustu věcí brali, hlavně hodinky.

Ke svému vyprávění přidává i vzpomínky svého manžela. „Otec mého manžela padl v den osvobozování, a tak manžel, který byl tehdy také ještě dítě, spolu s bratrancem sbili rakev z nějakých desek a ještě se dvěma strýci otce nesli na hřbitov. A po cestě zakopávali o mrtvé lidi a koně, spadané elektrické dráty, bylo to hrozné. Manžela tento zážitek dost poznamenal,“ dodává pamětnice.

Buď zticha, nebo tě sebereme taky

To horší ale rodinu teprve čekalo. Po nástupu komunismu k moci otce, Františka Straku, zatkli a hotel rodině vyvlastnili. František Straka odmítl donášet na své hosty, a tak na něj nasadili konfidenta. Následně byl zatčen za předávání zpráv a za napomáhání k útěku. Odvezl totiž místního kaplana do Břeclavi, odkud kaplan pokračoval dál až za hranice.

Otcovo zatýkání si pamětnice i teď po letech vybavuje poměrně detailně. „Tři muži rozházeli celý dům, odnesli otcovu loveckou pušku, psací stroj, knihu Clay – Eva volá Londýn a dva tisíce korun.“ Řádění a zatýkání přihlížela jak otcova nemocná matka, tak také jeho manželka – matka pamětnice. „Maminka jim říkala, že takhle se nechovalo ani gestapo, a oni jí na to odpověděli, ať je zticha, nebo ji seberou taky,“ popisuje Marie Petrlová pohnuté okamžiky.

František Straka byl vězněn nejdříve ve Zbýšově u Brna, následně byl převezen do Jáchymova a později do věznice Sing Sing a odtud do Ostrova nad Ohří. „Ve Zbýšově byly uhelné doly a spousta lidí tam s vězni soucítila a sem tam jim podstrčili cigarety nebo čokoládu,“ popisuje Marie Petrlová na poměry celkem vlídné zacházení. To však skončilo v Jáchymově. „Když v uranových dolech nesplnili plán, tak museli jít znovu na osmihodinovou směnu. Bez jídla. A když se vězni něčím provinili, tak byli zavíráni do korekce, kde dostávali jídlo jen každý třetí den,“ líčí pamětnice podmínky ve vězení, které zná z otcových zápisků a vyprávění.

Marie Petrlová také vzpomíná na návštěvy v Jáchymově. „Bylo pravidlo, že když přiváděli vězně, tak se na ně nemohlo volat. A můj bratr, tehdy mu bylo deset let, jak uviděl v průvodu vězňů přicházet tatínka, tak zavolal: ‚Tatí!’ Tehdy nám návštěvu zarazili a museli jsme jet domů,“ vypráví pamětnice. Ta kromě návštěv vzpomíná také na básně, které otci do vězení psala. „On mi pak říkal, že to na velitelství luštili, jestli to není nějaká šifra,“ usmívá se. Pobytem ve vězení otec velmi sešel. „Když ho zatýkali, měl 83 kilo a za rok na soudu pak 49,“ kroutí hlavou nad zacházením s vězni Marie Petrlová.

Matka tedy zůstala na výchovu tří dětí sama. Protože hotel vlastnila s manželem napůl, mohla tam nějakou dobu zůstat, ale musela platit nájem. Aby rodinu uživila, pracovala jako uklízečka a prodavačka. V městečku se na rodinu někteří dívali skrz prsty. „Sestra kvůli otcovu zatčení a věznění nemohla jít studovat a byli tací, kteří to mamince i sestře neustále připomínali,“ popisuje Marie Petrlová život na maloměstě, kde se ví všechno o všech.

Z víry v Boha jsem čerpala sílu

Rodině pamětnice nepomohlo ani to, že byla aktivně věřící a pravidelně navštěvovala kostel k nedělním bohoslužbám. Marie Petrlová vzpomíná na kněze Josefa Valeriána, který byl velmi aktivní, což bylo komunistům trnem v oku. „On byl taky zavřený. Pak mu sebrali souhlas a poslali ho na Moravec,“ vypráví pamětnice. Náboženská víra hrála roli i ve znemožnění pracovního postupu Marie Petrlové a v kádrovém posudku jejích dcer. „Táhlo se to s námi. Ale já to mám podobně jako maminka. Ta říkala, že vždycky v neděli načerpala sílu do celého dalšího týdne,“ líčí pamětnice.

Marii Petrlové nakonec bylo umožněno studium na střední škole – vystudovala vyšší hospodářskou školu. Její otec František Straka byl z vězení propuštěn v květnu 1960, takže stihl svatbu své dcery, která se vdávala v říjnu 1960 v kroji, jak bylo v kraji zvykem. Navzdory podlomenému zdraví, které si František Straka odnesl z let věznění, se dožil sedmdesáti pěti let. Po roce 1989 byl rodině vrácen hotel a jako odškodnění za otcovo věznění jim bylo vyplaceno 360 tisíc korun, které si sourozenci rozdělili mezi sebe. V roce 2023 žila Marie Petrlová v Lanžhotě v domě, který jí a jejímu manželovi pomohl postavit otec se svými kamarády z vězení.