PaedDr. Vlastimila Pešková

* 1941

  • „K tomu já se chci vrátit, k tomu, co bylo s Milenou Miřičkovou. Pak byl soud, ona měla výslechy, několikrát, byla i ve vazbě, zase ji pustili a znova ji vyslýchali, a i ten byt obrácený vzhůru nohama, to byla pro ni opravdu strašně těžká doba. A byl soud. A k tomu soudu pozvali pouze ty, kteří jim řekli to, co chtěli. Ale bylo to několik lidí z těch nás, kteří k ní chodili na angličtinu. A na základě toho ji odsoudili. Ona nastoupila do vězení do Opavy, nevím, jak dlouho tam byla, nebylo to dlouhé, ale jestli tam byla dva roky, nebo rok, to už si nepamatuju. Ale byla ve vězení, a když se vrátila, nebo ne ještě, když bylo po tom soudu, tak byla doma a dostala u soudu obsah toho přelíčení. Na papíře přesně, kdo tam byl, kdo vypovídal, co vypovídal. A já jsem ji přišla navštívit a tam už nikdo nechodil, protože bylo jasné, že tam jde skoro o zaměstnání. A ona mně dala k přečtení ten výpis od soudu. A tam jsem viděla, kdo tam byl a kdo jim kývl na to obvinění, že ona pobuřovala a hanobila socialistické zřízení. Nechtěla jsem věřit vlastním očím, ale ten, kdo tohle přiznal a byl u toho bodu, že souhlasil, aby šla do kriminálu, tak to je trestuhodné. A nebyl to žádný jednoduchý člověk, aby nevěděl, co povídá. Bylo to několik lidí vzdělaných, vystudovaných, titulovaných a byli s ní i přátelé, dokonce s nimi byla i v Anglii kdysi. A oni přesto na to kývli. Ale byli na dost vysokém postu, to by šli určitě, kdyby to nepřiznali. Takže to skončilo tak, že několik z těch, které ona vyučovala angličtinu, přiznalo, že pobuřovala, a na základě toho ona šla do kriminálu do Opavy. A když se vrátila, tak já jsem ji byla navštívit. To už to trošku utichlo všechno a ona mně vyprávěla, jak to v tom kriminále bylo. V kriminále šéf opavské věznice ocenil, že ona umí jazyky, takže ona mu tam překládala nejrůznější texty z jiných jazyků. Dokonce se tam seznámila s některými vězeňkyněmi, které měly rády poezii, udělaly tam večer Jaroslava Seiferta, hovořily spolu a říkala, že když odcházela, tak ten šéf té věznice jí řekl, že moc lituje, že už odchází, že takovouhle spolupracovnici už mít nebude.“

  • „Bylo to každopádně před osmdesátým rokem. Mě zavolal ředitel Pauch, že mě přišla vyzvednout kriminální policie, ale já jsem nebyla přítomna, a že pro mě přijedou druhý den, abych si rozmyslela, proč mě předvolávají. Tak jsem si rozmyslela, napadlo mě hned, že to je kvůli Mileně Miřičkové, protože jsem věděla, že u Mileny udělali prohlídku bytu – úplně překopaný byt. Další den v poledne mně volal pan ředitel, že mám přijít, že pro mě přijeli. Tak mě odvezli. Ve Strakonicích za budovou policie je taková jako věznice. Jsou to jednotlivé cely, přístavba, zamřížované dveře, zamřížovaná okna. Tak tam už na mě čekali dva proti sobě, já jsem seděla mezi nimi, nepříjemné to bylo, opravdu. Otevřeli velký zápis, takovou skoro deseticentimetrovou tlustou knihu, a z toho mně předčítali, jaká jsem, co kdo na mě řekl a tak dále. A zajímavé je, že oni věděli, že jsem měla pen friend ve Wimbledonu, a já jsem říkala: 'Ano, měla jsem pen friend, dopisovaly jsme si, měla přijet deset let po invazi Rusů, ale nepřijela, protože se bála a pak nastalo tohle vyšetřování.' A oni mně předložili fotografii mladé ženy, kudrnaté, tmavé, a ptali se, kdo to je. A já jsem řekla: 'To nevím, nikdy jsem ji neviděla.' A oni mi řekli: 'To nám nevykládejte takové pohádky, vy jste si s ní léta dopisovala.' A já jsem řekla: 'To jsem ráda, že mi ji ukazujete, Denise Leged z Wimbledonu, protože mně nikdy neposlala fotografii a teď vidím, že mi ji poslala a máte ji vy.' Já jsem jí poslala svoji fotku, ale její fotka nikdy nedošla, já jsem nevěděla, jak vypadá. Řekla jsem: 'Nevím, neznám, neviděla jsem ji, dopisovala jsem si s ní, ale fotku jsem neviděla.'“

  • „Tak to byl ten pětačtyřicátý rok, který byl potom zakončen společným defilé americké a ruské armády. V Blatné totiž nebyla jenom americká armáda, ale také ruská, sovětská Rudá armáda, ale protože kolem Blatné šla demarkační čára, tak Američané byli ve městě a Rusové byli hned za městem, dneska je to součást města, na Malém vrchu, kde měli rozbitý tábor. Měli tam ohniště, stany, zpívali, na garmošky hráli, bylo to také něco úžasného. No a špatně se mně o tom mluví, protože je to stále živé… Americká armáda a ruská nebo Rudá armáda, to byli naprosto jiní lidé. Rusové nebyli dobře oblečení, byli zubožení, špinaví. Američani vypadali naprosto pěkně, krásně oblečení, čistí, usměvaví. Před školou, kde bydleli, jsou dodneška tři parčíky s rostlinami, se stromy, tam odpočívali, boxovali, hráli ragby, a dokonce jedny boxerské rukavice při odjezdu věnovali naší rodině. A karty, s kterými hráli a i s námi hráli, nám taky nechali v rodině. Dodneška jsou v naší rodině. Ale ten rozdíl Rudé armády a americké armády byl velmi patrný, a když bylo defilé těch dvou armád na hlavní blatenské třídě, tak s rodiči jsme na tomto defilé byli. Já jako dítě s kytkou v ruce – choval mě tatínek, abych lépe viděla – jsem pozorovala celé to defilé a dodneška to mám v paměti. Když šli Američané, tak šel někdo nadšený, že skončilo něco špatného. Když šli Rusové, tak jeden ruský voják se oddělil a přišel ke mně, zubožený vybalil z náprsní kapsy metál, který byl zabalený v takovém špinavém hadru, a ukazoval nám cenu za statečnost, vzal si ode mne kytku a plakal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.09.2024

    (audio)
    délka: 01:38:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I mezi komunisty byli slušní lidé

Vlastimila Pešková dvacetiletá, 1961
Vlastimila Pešková dvacetiletá, 1961
zdroj: Archiv Pamětníka

Vlastimila Pešková, rozená Trávníčková, se narodila 21. listopadu 1941 v Blatné. Otec Adolf Trávníček byl učitelem v blatenské měšťance, matka Vlasta Trávníčková byla v domácnosti, od začátku 50. let pracovala jako fakturantka a účetní. V roce 1945 probíhala Blatnou demarkační linie, pamětnice zažila americké vojáky i vojáky Rudé armády. Otec pamětnice byl masarykovec, za války aktivní v odboji. Po roce 1948 se rodina musela několikrát stěhovat, otec odmítl vstoupit do komunistické strany, nedostal proto nikdy ředitelské místo. Pamětnice žila v Blatné do roku 1958, poté odešla studovat biologii a tělesnou výchovu na Karlovu univerzitu do Prahy. Promovala v roce 1962, následně si doplnila vzdělání v oboru geologie na tehdejší Univerzitě J. E. Purkyně v Brně. Od roku 1963 učila 44 let na gymnáziu ve Strakonicích. Na začátku 80. let ji vyšetřovala Státní bezpečnost (StB) v souvislosti s její učitelkou angličtiny Milenou Miřičkovou, bývalou zaměstnankyní na americké ambasádě v Praze, která se po roce 1948 neúspěšně pokusila emigrovat a byla dvakrát vězněna. V roce 2024 žila pamětnice ve Strakonicích a ve Štítkově u Vimperka