Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Vlastimila Pešková (* 1941)

• narodila se 21. listopadu 1941 v Blatné

• otec Adolf Trávníček byl učitelem na gymnáziu, odbojář a antikomunistka

• matka Vlasta Trávníčková pracovala jako fakturantka a účetní v podniku Dřevokov

• pamětnice vystudovala biologii a tělesnou výchovu na Karlově univerzitě a geologii na Univerzitě J. E. Purkyně

• od roku 1963 vyučovala 44 let na gymnáziu ve Strakonicích

• v 80. letech ji vyšetřovala StB v souvislosti s učitelkou angličtiny Milenou Miřičkovou

• v roce 2024 žila ve Strakonicích a ve Štítkově u Vimperka

Na demarkační čáře v Blatné v roce 1945 byly rozdíly mezi americkou a Rudou armádou patrné na první pohled. Město opanovali veselí, dobře živení, sportovní Američané, zatímco na vršku za Blatnou tábořili zubožení a špinaví Sověti. Radost z konce války měli všichni, netrvala však dlouho.

Nezapomenutelná přehlídka dvou armád

21. listopadu 1941 se v měšťanské škole v Blatné narodila učiteli Adolfu Trávníčkovi a jeho ženě Vlastě Trávníčkové dcera Vlastimila. Tatínek učil na místní škole, maminka pracovala v domácnosti, s níž jí pomáhala sudetská Němka Marie. V Blatné byl za války klid, až na jaře roku 1945 dorazila do města sovětská a americká armáda a rozložily se podél demarkační čáry. Přestože byla dítě, jsou vzpomínky pamětnice Vlastimily Peškové na vojáky dosud velmi živé. Přátelští Američané se bavili, boxovali, vozili děti na jeepech, a jeden důstojník se s jejich rodinou spřátelil natolik, že se nechal s malou Vlastimilou a jejím bratrem Janem Trávníčkem vyfotografovat.[1] Němce Marii nabídl, aby s ním odjela do Ameriky. „Té se ale líbil jiný voják, odmítla ho a pravděpodobně skončila v odsunu,“ vzpomíná pamětnice. Už o ní nikdy neslyšeli.

Ve stejnou dobu za městem na Malém vrchu rozbila tábor Rudá armáda. „Měli tam ohniště, stany, zpívali, hráli na garmošky,“ vypráví pamětnice. Ale byli to úplně jiní lidé, unavení, zničení a špinaví. Nejvíce to bylo patrné při společném defilé armád. Za rozjásanými americkými vojáky šli Sověti. „Jeden voják se oddělil a přišel ke mně, zubožený, vybalil z náprsní kapsy metál za statečnost, zabalený ve špinavém hadru, vzal si ode mne kytku a plakal,“ vypráví dojatě Vlastimila Pešková.

Rodina se musela neustále stěhovat

„Čekali jsme krásný čas,“ pokračuje pamětnice, „ale přišel únor 1948.“ Tatínek, masarykovec a benešovec, za války aktivní v odboji, se svými antikomunistickými postoji netajil. Proto také nikdy nedosáhl na místo ředitele a Trávníčkovi se museli opakovaně stěhovat. Nejprve v roce 1951 přišel nový inspektor, líbil se mu jejich učitelský byt, a tak je přesunuli do původní budovy Spořitelny. Měli ale smůlu, protože hned vedle sídlil sekretariát komunistické strany a po roce jim zabral jeden pokoj. „Naštěstí jsme měli na úřadech známé a zase jsme dostali nový byt a zase velmi pěkný, na hlavní třídě,“ říká pamětnice. Tam se deset let po ní narodila její sestra Hana Trávníčková (Petrová).

Tím však stěhování neskončilo. Tatínek měl dvě sestřenice, starší Marie Nepodalová se provdala za majitele lomů a pily v okolí Blatné. Komunisté jim znárodnili majetek a novému generálnímu řediteli Kamenolomů se zalíbil Trávníčkových byt. Znovu se proto museli stěhovat. Tentokrát už naposledy – do krásné vilky na Fugnerově ulici, které se v Blatné neřeklo jinak než Růžová podle majitele s nimi sousedících růžových plantáží Jana Böhma. Také jemu pole znárodnili, ale ani on, ani jeho syn nezahořkli a růže dále ošetřovali jako běžní zahradníci.

Za buržoazní původ se komunisté mstili i druhé tatínkově sestřenici, učitelce Ludmile Tlusté. Znepříjemňovali jí život neustálým překládáním z jedné školy na druhou do míst, kam nejezdila doprava, až nakonec s vyučováním skončila.

V srpnu 1968 měl tatínek prorocký sen

Na začátku 50. let začala maminka pamětnice pracovat jako fakturantka a účetní v podniku Dřevokov. Tatínek učil ve škole, stal se vedoucím značkařů[2], chodil pravidelně hrát šachy, dobře kreslil, ale hlavně byl výborný hudebník. V Blatenském orchestru hrál první housle a byl členem Blatenského kvarteta. Lásku k hudbě přenesl i na svoje děti, a tak Vlastimila Pešková odmalička hrála na housle, kytaru a klavír a zpívala ve sboru.

Z Blatné odešla Vlastimila Pešková v roce 1958 studovat biologii a tělesnou výchovu do Prahy na Karlovu univerzitu, kde v roce 1962 promovala. Následně si doplnila vzdělání o studium geologie na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně.[3] Po ukončení studia dostala umístěnku do Strakonic, nicméně ji dočasně zařadili na Střední zemědělsko-technickou školu v Blatné. Po roce přešla zpět do strakonického gymnázia, kde setrvala 44 let včetně sedmi let přesluhování.

Vlastimila Pešková byla celý život aktivní, 13 let vedla pěvecký sbor Prácheňského souboru písní a tanců, sedm let o prázdninách se studenty gymnázia prováděli geologický průzkum a sběr stromatolitů pro Přírodovědnou fakultu pražské Univerzity Karlovy a až do roku 2023 zpívala ve Strakonickém sboru Hlasoň.

V polovině 60. let začala éra politického oteplování, a tak pamětnice mohla v roce 1965 vycestovat s dvěma přítelkyněmi do Jugoslávie. „A zase jsme byli natěšení, že přijde něco dobrého,“ říká. V srpnu roku 1968 jela mladá Vlastimila s tatínkem na Slovensko na hory. 19. srpna se ubytovali v pronajatém stanu na Štrbě. V noci sebou tatínek házel a křičel ze spaní. „Měl jsem strašný sen, krysy vyžíraly chleby, vrhaly se na lidi, na chleby, mám předtuchu, že se něco stane, jedeme domů,“ rozhodl ráno. Vrátili se do Blatné a 21. srpna se z rádia dozvěděli, že republiku obsadila vojska armád Varšavské smlouvy. V Blatné a Strakonicích byl klid, ale Radomyšl, kde sídlila rádiová rušička, už byla plná vojáků. „A všechno bylo zase jinak, než jsme si představovali,“ vypráví Vlastimila Pešková.

Měla štěstí na slušné komunisty

Ačkoliv pamětnice sama nikdy nevstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), vždy se přikláněla k názoru, že i mezi komunisty jsou slušní lidé. Na strakonickém gymnáziu učilo hodně starších profesorů ještě z reálky, neexistovala tam proto základní organizace KSČ. Ředitel Dr. Jan Boháč sice byl členem komunistické strany, ale byl to dle slov Vlastimily Peškové charakterní člověk. Když jeden kolega odmítl učit ruštinu, nechal ho být a výuku ruštiny zadal bývalé bělogvardějce, která si o komunistech myslela své. V roce 1970, když začaly prověrky, mohl ředitel kohokoli z profesorů za jejich názory vyhodit, ale neudělal to a sám z funkce raději odstoupil. Ihned dostal místo na místní průmyslovce, jejíž ředitel byl také komunista, „ale rovněž slušný člověk,“ jak vypráví pamětnice.

Nový ředitel byl sice také slušný, ale bojácný. Jednou si pamětnici zavolal, že studenty špatně vychovává, protože na maturitní tablo umístili černou stuhu s nápisem: ‚Studujeme, aby nám nadávali do intelektuálů‘. „Musíte se angažovat,“ nařídil tehdy pamětnici ředitel. Vlastimila Pešková chtěla nejprve ze školy odejít, ale pak našla řešení: studenti začali k všeobecné spokojenosti sloužit Červenému kříži jako figuranti, čímž byla podmínka angažovanosti splněna. V roce 1974 nastoupil nový ředitel Ladislav Pauch, bez jehož pomoci by Vlastimila Pešková na škole nemohla zůstat. I on byl členem KSČ.

Výslech kvůli studiu angličtiny

Na začátku 80. let chodila Vlastimila Pešková na angličtinu k Mileně Miřičkové[4]. Ta pracovala do roku 1948 na americké ambasádě v Praze, po únoru se pokusila neúspěšně překročit hranice a skončila ve vězení. V 60. letech učila angličtinu v Kulturním domě ve Strakonicích, založila ve městě KAN (Klub angažovaných nestraníků), ale od normalizace už mohla učit jen v soukromí. Tehdy k ní chodila i pamětnice. „Jenže proti oknu, kde jsme se učili, v bance nainstalovali kameru,“ říká Vlastimila Pešková. Milenu Miřičkovou chtěli usvědčit, že podněcuje studenty proti režimu.

Jednoho dne přišla pamětnice do školy a ředitel ji varoval, aby se připravila, že pro ni druhý den přijde tajná policie. Věděla už, že u učitelky angličtiny udělala Státní bezpečnost (StB) prohlídku. Druhý den Vlastimilu Peškovou odvezli na vyšetřovnu. Dva estébáci předčítali z tlusté složky, co o pamětnici věděli, načež jí ukázali fotografii tmavovlasé kudrnaté dívky a uhodili na ni: „Kdo to je?“ Pamětnice si v té době dopisovala s dívkou z Wimbledonu, poslala jí svoji fotografii, ale její podobenku nikdy nedostala. „Nevím, kdo to je, nikdy jsem ji neviděla,“ odpověděla vyšetřovatelům. „Ale jsem ráda, že mi ji ukazujete, protože mi nikdy neposlala fotografii a teď vidím, že ji poslala, ale máte ji vy.“

Státní bezpečnost sledovala i manžela

„Někdo na mě musel být nasazený i ve škole,“ pokračuje pamětnice. Věděli všechno i o manželovi. Také jeho sledovali. Manžel Dalibor Pešek[5] byl po válce v Českém Krumlově spolupracovníkem poslance Mirko Sedláka. Jako člen sociální demokracie odmítl v roce 1948 přestoupit do KSČ, a když Mirko Sedlák emigroval do USA, odešel Dalibor Pešek pracovat jako vyučený nástrojař do papíren ve Větřní. Estébáci pamětnici předhodili i to, že se vdala za rozvedeného člověka, a chtěli po ní potvrzení, že je učitelka angličtiny štvala proti režimu. Obrátili jí kapsy naruby, vysypali kabelku a vyhrožovali: „Tak vám připravíme samotku, do rána se rozmyslíte.“ V kabelce našli recept na veterinární mast pro koně, která pamětnici zabírala na bolesti. Pravděpodobně si nechtěli přidělávat starosti, a když jim řekla, že na ni zabírají jen koňské dávky, nakonec ji pustili. „Nemyslete si, že tímhle to všechno končí, tímhle to všechno začíná,“ vyhrožovali jí. „Ale nic dalšího nebylo,“ vypráví Vlastimila Pešková.

Také ředitel Pauch se za ni postavil: „Já vám udělám jiné hodnocení než od předcházejícího ředitele, nedělejte si s tím hlavu,“ řekl jí tehdy. „Někdo mě tam mezi těmi komunisty musel podržet. Nejenom ten ředitel, ale zajímavé je, že po letech jsem se dozvěděla, že se za mě zaručil někdo nejvyšší ze sekretariátu KSČ. Jsou i lidé, kteří byli komunisty, vypadalo to, že jsou kovaní, ale byli to slušní lidé.“ 

Učitelku angličtiny zavřeli podruhé

Milenu Miřičkovou však obvinili z pobuřování a odsoudili k odnětí svobody, několik angličtinářů mluvilo. Byli to vzdělaní lidé, kdysi s nimi dokonce byla v Anglii, ale měli vysoké a dobré posty. Nastoupila do vazební věznice v Opavě. Po návratu už se k ní lidé báli chodit, ale pamětnice ji přece navštívila. Milena Miřičková jí vyprávěla o kriminále: protože uměla několik jazyků, překládala texty pro šéfa opavské věznice. S vězeňkyněmi zorganizovaly večer Jaroslava Seiferta, a když odcházela, ředitel věznice litoval, že už takovou spolupracovnici mít nebude. Po sametové revoluci se Mileně Miřičkové dostalo satisfakce. Krátce po roce 1989 u ní zazvonil telefon. Volala nová americká velvyslankyně Shirley Temple, že o ní ví a že za ní přijede do Strakonic. Tak se také stalo. Bohužel krátce po jejím odjezdu, snad z té velké radosti, snad z vyčerpání z celého života, Milena Miřičková náhle zemřela.

Vlastimila Pešková přesluhovala sedm let. Po smrti manžela a maminky prožívala těžký čas, měla však dobré přátele, kteří ji z toho dostali. Nějakou dobu žila na Kvildě, s přáteli strávila delší čas ve Švédsku a život šel dál. V době natáčení v roce 2024 žila spokojeně ve Strakonicích a ve Štítkově u Vimperka a těšila se z přátelství celé rodiny a několika věrných lidí.

Pro budoucí generace měla pamětnice tento vzkaz: „Nic nikdy netrvá věčně. Když přijde těžká chvíle, nebojte se, že to bude navždy. Vždycky přijde něco podnětného, krásného a ušlechtilého.“

 

[1] Viz sekci Fotografie

[2] Značkaři vytyčují turistické trasy pro Klub českých turistů

[3] Dnešní Masarykova univerzita

[4] Viz sekci Dodatečné materiály

[5] Svazek Dalibora Peška s názvem „Vrtař“ byl 5. prosince 1989 zničen – viz sekci Dodatečné materiály