Milada Pešková

„Vypravovala mi (paní Hana Benešová – pozn. ed.) různé historky z Anglie. Jak jednou, oni bydleli přímo v Londýně, tam jeden barák měli Čechoslováci pro sebe. Tam byl tenkrát ten, jmenoval se Moravec, co byl nějaký náš generál, který byl za války v Anglii. Tak to byl celý dům vládní a tam Benešovi bydleli. A to mi vykládala, jak jednou jela výtahem a v Londýně byly každou chvíli nálety. Výtah zůstal stát mezi patrem a nikdo nebyl, aby je stáhl dolů, nějaký řemeslník. Takže snad asi hodinu strávili v tom výtahu. Říkala, že to byly hrozné (chvíle – pozn. ed.), že ten výtah, jak jede do toho posledního patra, tak letadla, jak lítala, tak ona úplně slyšela ty bomby. Čekali, kdy ta bomba přijde na ten jejich barák. Tak to vím, že mi také vykládala ty zážitky z války. Ona tam byla taková dosti činná, hned se tam zapsala do Červeného kříže. Byla hrozně příjemná dáma, ta ze sebe vůbec nic nedělala. Vždycky byla taková elegantní, ale taková anglicky elegantní. Žádné volánky nebo nějaké takové serepetičky na šatech. Vždycky takovou doopravdy solidní módu.“

„No, a najednou já jsem u toho okna, posloucháme rádio a takhle šikmo proti nám byla budova Rudého práva, ta tiskárna. Najednou říkám, že se něco bude dít. A oni obsadili, prvně, když sem Rusáci přijeli, tak obsadili veškerá ministerstva, Petschkův palác a všechny tyto správní budovy. Rudé právo taky obsadili. Obsadili to hned vojáky a každý z těch vojáků v okně měl pušku. Dívám se a říkám, to je divné a vidím, tady nějaká puška čouhá z okna a já povídám, snad to ti Rusáci nemají obsazené? A taky jo. Hlídkovali v oknech, kdyby se něco dělo. Najednou slyšíme šílené rány, střílení a pak úplně rána jako z děla. A pak šup, šílený třeskot těch našich skel. A jak byla ta skla tuplovaná, to byla šílená rána, když se to sypalo, jak oni stříleli. Nevěděli jsme, mysleli jsme, že střílejí na nás, na Labuť. Jenomže se jim stal omyl. Jak byli Němci před našimi hranicemi, tak jak měli ty manévry, tak měli část těch vojáků, že jsou to jako nepřátelé. Tak měli na těch tankách bílé pruhy. To měli také Američani poznačené ty vojenské tanky. Oni od nádraží, jak sem ti Rusové postupovali a obsadili si ty auta, nejeli v originál ruských a měli tam ty bílé pruhy. A jak vyjeli sem dále do ulice Na Poříčí a viděli, že tam jsou tanky s bílými pruhy, tak si mysleli, že jsou to snad Američani a začali po nich střílet.“

„Když jsem byla na Hlávkovém mostě, tak jdu a najednou tam vidím chlapa v uniformě. A říkám, hergot, co je to za divnou uniformu? On to byl Rusák a já ho nepoznala. Přejdu ten most, a když jsem skoro na konci mostu, a jak se podívám na to nábřeží, dřív tam bylo ministerstvo železnic, říkám si, co se to děje. Před tím ministerstvem stojí nějaké tanky. Koukám, na těch tankách byli vojáci a měli takové jako červené barety. A já ještě blbec jsem si říkala, to snad jsou Angličani, ti mají takové barety. Když bylo po válce, když byla sláva, tak jezdili a měli ty barety. A já jsem si myslela, že to jsou Angličani. Šel nějaký pán a já říkám, ježíš, oni sem přijeli Angličani? Koukám na ty barety a pán říká, jo Angličani, Rusáci nás obsadili!“