„Vzpomínám si na první leden 1959 a následující dny, kdy jsme v televizi viděli, že teče spousta krve. Zatkli mého bratra a strýce. S babičkou jsme chodili do vězení La Cabaňa a viděli, že zeď u niž popravovali, byla často ještě od krve z předešlé noci. Chrstli na ní jen pár kýblů vody. A okolo té zdi museli projít příbuzní vězněných. Mohli si myslet, že takto skončí jejich blízcí. Byl to systém, který začal krutostí. Krutost vůči nepříteli a krutost vůči jeho rodinným příslušníkům. Ironické na tom je, že začali vraždit poté, co zvítězili. Nebyla to válka, už vyhráli bitvu a zmocnili se celé země. A v té chvíli začala krvavá lázeň. V Miami se neustále pořádaly schůze, Kubánci přemýšleli, co by se dalo dělat (podniknout). My děti jsme začali tušit, že se něco děje. Dospělí to patrně věděli. Začali jsme slýchat o nějakých výcvikových táborech. Dva mí bratři a tři strýci odešli z domu. Až jako dospělá jsem se dozvěděla , že šlo o utajenou operaci.“
„Já tam byla a spustila jsem: „Veliteli (Comandante), jen pár slov, jen pár slov prosím!“ A on se skutečně vydal směrem ke mně. A když dorazil, řekla jsem: „ Kdy skončí na Kubě repre-se?“ V tváři se mu najednou objevilo zděšení. Nikdo z nich nečekal, že se něco takového sta-ne, protože na Kubě byli zvyklí mít všechno pod kontrolou. Funkcionáři, kteří ho doprová-zeli, byli v šoku. Alarcón se k němu nemohl dostat a jen tam stál. Neodpověděl mi, nastalo ticho a mě nenapadlo nic jiného než na něj zařvat:“Zbabělče!“ On neučinil žádné prohlášení a proto se rozléhal jen ten výkřik “Zbabělče!“
„Abychom získali povolení k odjezdu z Kuby - přesto že jsme z dřívějška měli pasy a víza, neboť jeden z bratrů tu studoval - abychom získali povolení, musel na úřady jít jeden pán a tvrdit, že je můj otec a jako můj otec se podepsat. Šlo o to, aby nezjistili, kdo jsme. Bylo to velmi traumatické. Má matka požádala všechny naše příbuzné a přátele, aby nás neprovázeli na letiště, protože by to bylo o to těžší. Sice nám řekli, že jedeme na prázdniny, my jsme však tušili, že o prázdniny nejde. Bylo to velmi smutné. Když jsme dorazili na letiště, viděli jsme z dálky některé příbuzné, přátele a lidi, kteří pracovali v našem domě. Už to samo o sobě člověka rozruší. Po té zkušenosti je pro mě loučení, když musím odněkud odejít, jako když.... Nerada se v zahradnictví dívám na to, jak vyrývají rostlinu ze země, aby ji přesadili. Tohle mě trochu děsí – představit si, že někoho vytrhnou i s kořeny. Myslím si totiž, že tohle nás potkalo.“
„Volala jsem do hotelů. Když jsem se představila jako Kubánka, nemohla jsem se tam ubyto-vat. Pak jsem se představila jako Španělka, která přijela se svým psem a povídám jim: „Můj pes nemůže zůstat sám. Já ho nemůžu nechat v boudě. Potřebuji, aby byl se mnou na pokoji.“Oni na to: „Ne, ne, buďte bez obav. Můžete ho mít na pokoji.“ Říkala jsem: „Takže v kubánských hotelech pes má víc práv než Kubánec.“ Byl to někdy komický, jindy smutný způsob, jak postupně Kubáncům, kteří se již smířili s tím, že jsou občany páté kategorie, narušit zažitý obraz, protože tuto odvrácenou tvář skutečnosti neznali. Fidel Castro si upro-střed toho všeho pěstoval obraz partyzána oblečeného do olivově zelené uniformy až do svých osmdesáti. Mysleli si, že je to střídmý muž. To on ale nebyl.“
Důležité je nemlčet a nepřihlížet, ale ptát se a odhalovat zločiny, které se dějí. Informovat veřejnost o skutečnosti je možností, jak s nesvobodou bojovat.
Ninosca Pérez Castellón se narodila 15.března 1950 v Havaně. Na Kubě žila do června 1959, kdy se s částí rodiny odstěhovala do USA. Její otec byl plukovník. Měl velmi dobré vztahy se studenty včetně Josého Antonia Echeverrii. Na jedné z demonstrací v roce 1958 byl postřelen. Koncem téhož roku její otec spolu s prezidentem Batistou uprchl z Kuby a rodinu čekaly nelehké časy, které vedly k emigraci do USA. Odjezd z Kuby byl pro malou Ninoscu traumatický. Nebylo možné rozloučit se s celou rodinou a navíc cestu doprovázel strach a obavy. Nejdříve rodina bydlela ve Fort Lauerdale a po několika měsících se přestěhovala do Miami. Někteří příbuzní a přátelé Ninoscy Pérez Castellón byli v roce 1961 povoláni do operace kubánských exulantů v zátoce Sviní. Bohužel ne všichni tuto invazi přežili. Ninosca Pérez Castellón se snažila bojovat proti kubánskému systému z Miami - podílela se na například na organizování kampaní na podporu politických vězňů. V roce 1987 si jednoho z politických vězňů, Roberta Martína Péreze, který byl po devětadvaceti letech z vězení propuštěn, vzala. Ninosca Pérez Castellón se stala rozhlasovou novinářkou. Když se z boje vrátil její bratr, odmítl jí kvůli děsivým zážitkům poskytnout rozhovor. Od roku 1985 spolupracovala s Kubánsko-americká národní nadací, která jí nabídla možnost založila rozhlasovou stanici, která by vysílala na Kubu na krátkých vlnách. Rozhlasovou stanici opravdu založila, jmenovala se Hlas Nadace. Pořadem, ve kterém telefonovala na Kubu, odhalovala podstatu režimu a poukazovala na skutečný obraz tehdejší kubánské politické a společenské situace. Stanice si získala velkou popularitu. Ninosca Pérez Castellón se na Kubu poprvé vrátila v roce 1994, kdy se s kolegy letěla podívat na základnu Guantánamo, kde v tu chvíli bylo více než 43 000 kubánských uprchlíků. Postupem času se díky rozhlasové stanici dařilo navazovat kontakty s opozičními skupinami na Kubě a Hlas Nadace se stal jejich hlasem. Stanice se tak stala prostorem, kde se mluvilo o všech zločinech kubánského totalitního režimu. Jednou se také setkala tváří v tvář s Fidelem Castrem. V roce 2001 spolu s dalšími kolegy založila organizaci Rada pro svobodu Kuby, která ale stále nedosáhla toho nejdůležitějšího cíle - udělat z Kuby svobodnou zem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
