Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ninosca Pérez Castellón (* 1950)

• narodila se 15.března 1950 v Havaně

• její otec byl plukovník, z Kuby utíká spolu s prezidentem Batistou koncem roku 1958

• v roce 1959 se rodina stěhuje do Miami

• v roce 1961 odcházejí bojovat do zátoky Sviní příbuzní a přátelé, bratr boje přežil

• aktivně se podílela v boji proti kubánskému systému

• od roku 1985 spolupracuje s Kubánsko-americká národní nadací pracuje jako rozhlasová novinářka, v roce 1985 zakládá rozhlasovou stanici Hlas Nadace

• v rozhlasovém pořadu poukazuje na skutečný obraz tehdejší kubánské politické a společenské situace

• v roce 1987 si vzala politického vězně Roberta Martína Péreze

• v roce 1994 se poprvé vrací na Kubu, setkává se s Fidelem Castrem

• v roce 2001 založila spolu s kolegy organizaci Rada pro svobodu Kuby

V dětství se přestěhovala spolu s rodinou do Miami, protože její otec, který byl plukovníkem musel spolu s prezidentem Batistou z Kuby uprchnout. Kubu nikdy zcela nepoznala. Od doby, kdy se stala novinářkou se snažila bojovat proti kubánskému totalitnámu režimu. Spolupracovala s Kubánsko-americká národní nadací, v rámci které založila rozhlasovou stanici Hlas nadace. Svědectvími a získanými informacemi poukazovala na skutečný obraz tehdejší kubánské politické a společenské situace: „Například jsem zavolala do neurologického centra pro turisty a vydávala jsem se za Argentinku. Musela jsem se naučit nejrůznější cizí přízvuky. Vydávala jsem se za Argentinku a tvrdila jsem, že můj otec má tu a tu nemoc. Ptala jsem se jich: „Můj otec má rád bifteky, ale já vím, že tu máte embargo a lidi to nemůžou jíst. Oni na to: „Kdepak, tohle je pětihvězdičkový hotel. Tady váš otec může sníst kolik bifteků bude chtít.“

Stěhování do Miami

Ninosca Pérez Castellón se narodila 15.března 1950 v Havaně, tedy v době, kdy Kuba čelila útokům teroristického Hnutí 26. července, v němž působil Fidel Castro. Její otec byl plukovníkem a měl velmi dobré vztahy se studenty včetně Josého Antonia Echeverrii. 31.prosince 1958 otec odešel z domu na schůzku s pezidentem Batistou a už se nevrátil. S rodinou se setkal až o několik měsíců později v Miami. „Můj otec dorazil domů a oznámil matce, že jde na schůzku s prezidentem Batistou. Matka mu strčila do kapsy pas, americké peníze  v hotovosti a řekla mu: „Pokud prezident odjede, ty tu nezůstávej.“ On ji odpověděl: „O čem to  mluvíš? Nikdo odsud neodjede.“ Ona mu odpověděla:“Nám se nic nestane. Ty ale, prosím tě, nezůstávej!“ A skutečně: na té schůzce na Batistově statku Cuquines prezident řekl, že tu noc odlétají.“

Rodina byla následně vystavena mnoha represím a získat povolení k odjezdu z Kuby nebylo vůbec jednoduché. „Abychom získali povolení, musel na úřady jít jeden pán a tvrdit, že je můj otec a jako můj otec se podepsat. Šlo o to, aby nezjistili, kdo jsme. Bylo to velmi traumatické. Má matka požádala všechny naše příbuzné a přátele, aby nás neprovázeli na letiště, protože by to bylo o to těžší.“ Odchod z Kuby byl pro Ninoscu Pérez Castellón traumatizující. Havanu považuje za nejkrásnější město na světě, ale nezná ji, stejně jako zbytek země, za jejíž svobodu celý život bojuje, a stěhování do Miami pro ni bylo velkým krokem do neznáma.

Boj proti kubánskému systému

Do Miami jezdilo mnoho funkcionářů nového režimu a každým dnem také čím dál více kubánských uprchlíků. „Přestěhovali jsme se do Miami a na počátku našeho exilu jsme bydleli ve velikém domě, v němž bydlela celá naše rodina. Každý, kdo dorazil z Kuby a neměl kde bydlet, u nás nějaký čas zůstával.  Po dlouhou dobu moje babička podávala oběd na třech různých stolech. Vždy, když zrovna přišel někdo, kdo právě dorazil z Kuby, sebrali ti půlku porce a dali ji příchozímu.“ S uprchlíky do Miami přicházelo také mnoho příběhů a svědectví o tom, jak se kubánská diktatura chová ke své společnosti. V roce 1961 byli příbuzní a rodinní přátelé povoláni do boje v zátoce Sviní. Bratr Ninoscy Pérez Castellón se vrátil s hrůznými zážitky. 

Na univerzitách se Kubánci museli vyrovnat s tím, že někteří jejich profesoři chválili socialismus a komunismus. „Nejsmutnější bylo, že když jsem jim o tom občas vyprávěla, oni tomu nevěřili. Důležitější pro ně byla propaganda.“ Po studiích se Ninosca stala rozhlasovou novinářkou a snažila se všemi možnými způsoby bojovat proti kubánskému režimu. Uspořádala kampaň na podporu jednoho politického vězně, který se po propuštění v roce 1987 stal jejím manželem a od roku 1989 podporovala Kubánsko-americkou národní nadaci. Ředitel nadace ji požádal, aby založila rozhlasovou stanici, která by vysílala na Kubu na krátkých vlnách. Protože byl rozhlas její vášní, neváhala. Navíc Hispánci a zvláště Kubánci měli rozhlas ve velké oblibě. 

Hlas Nadace

Rozhlasová stanice se jmenovala Hlas Nadace. Pořad, ve kterém se volalo na Kubu se stal velmi populárním a dával lidem naději, že se věci na Kubě mohou změnit. „Jednou jsem volala do restaurace a žádala rezervaci například pro generála Colomeye Ibarru. Řekla jsem, že jsem jeho sekretářka. Ten člověk  z restaurace mi odpověděl: „Samozřejmě! Máme tu steaky , které on má rád. On má rád úpravu „motýlím řezem“ Já povídám:“Zopakujte mi ještě jednou co všechno máte.“, aby lidé viděli, že zatímco oni mají jídlo na příděl,  generálové a funkcionáři si užívají a jedí do syta.“ 

Stanice se stala prostorem, kde se mluvilo o zločinech a represích, kterých se státní moc na Kubáncích dopouštěla. Stanice také začala navazovat kontakty  s opozičními skupinami na Kubě a Hlas Nadace se stal jejich hlasem. Stanice se dala naladit po celé Kubě. „Krátkovlnný signál  byl tak silný, že když ho někde rušili, přeskočil jinam s o to větší silou. Dal se dobře chytit. Od určité chvíle jsme měli potvrzený příjem na celém ostrově.“ 

Otázka pro Fidela Castra

Když se začaly v devadesátých letech pořádat Iberoamerické summity, začal Fidel Castro po dlouhé době vyjíždět za hranice Kuby. Castro přijel na jeden ze summitů do Španělska a Ninosca Pérez Castellón se na něj zaregistrovala jako novinářka. Do poslední chvíle nebylo jasné, jestli Castro opravdu přiletí. Během summitu Ninosca spatřila Castra poprvé na vlastní oči.

Castro si novinářů nevšímal, ale ona si dodala odvahy a oslovila ho: „Veliteli, jen pár slov, jen pár slov prosím!“ A on se skutečně vydal směrem ke mně. A když dorazil, řekla jsem: „Kdy skončí na Kubě represe?“ V tváři se mu najednou objevilo zděšení. Nikdo z nich  nečekal, že se něco takového stane, protože na  Kubě  byli zvyklí mít  všechno pod kontrolou. Funkcionáři, kteří ho doprovázeli, byli v šoku. Neodpověděl mi, nastalo ticho  a  mě nenapadlo nic jiného než na něj zařvat:“Zbabělče!“ 

Svobodná Kuba 

Způsob, jakým mohli Kubánci proti Castrovi bojovat byl jednoduchý - bylo potřeba veřejnost informovat o hrůzách, které se dějí. Pamětnice jezdila se svými kolegy na světové konference a byla také v OSN. V roce 2001 s kolegy založili novou organizaci s názvem Rada pro svobodu Kuby, která měla podobnou agendu jako Kubánsko-americká národní nadace. „Vždy říkám, že jako Kubánka jsem jednu zkoušku dosud nesložila   – a to že jsme my Kubánci nedosáhli toho, aby Kuba byla svobodná. Člověk se občas dívá na jiné státy… Nepřál by si, aby v jeho zemi došlo k invazi, ale v Panamě proběhla invaze, a od té doby Panama měla už celou řadu zvolených prezidentů. A na Kubě to pořád trvá a konce to nemá.“

Ninosca se během svého života snažila využít každé příležitosti k tomu, aby mohla o situaci na Kubě informovat média i veřejnost. „Fidel Castro byl velice obratný v tom, jak udržoval zdání, že to co dělá, je správné, v tom jak si kupoval svědomí lidí a získával spojence.“ Jestli se na Kubě v budoucnu něco změní si Ninosca netroufá odhadovat, ačkoli by si to velmi přála. Postupem času zjišťovala, že všechna její práce a úsilí mělo velký smysl: „Když sem v průběhu let  přijížděli lidé z Kuby, líčili mi: „Nedokážeš si představit, jaký to mělo ohlas. Bylo to pro nás prozření. Spadl nám závoj z očí, co se týče tohoto systému.“