Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ninosca Pérez Castellón (* 1950)

Lo importante es no guardar silencio ni ser un mero espectador, sino preguntar y denunciar los crímenes que ocurren. Informar al público sobre la realidad es una forma de luchar contra la falta de libertad

  • nacida el 15 de marzo 1950 en La Habana

  • su padre era coronel y huyó de Cuba junto con el presidente Batista a finales de 1958

  • en 1959, la familia se trasladó a Miami

  • en 1961, familiares y amigos partieron a luchar en la Bahía de Cochinos; su hermano sobrevivió al combate

  • participó activamente en la lucha contra el sistema cubano

  • desde 1985, colaboró con la Fundación Nacional Cubano-Americana y trabajó como periodista de radio

  • en 1985 fundó la emisora „La Voz de la Fundación“

  • en su programa de radio, expuso la verdadera situación política y social de Cuba en aquella época

  • en 1987, se casó con el preso político Roberto Martín Pérez

  • en 1994, regresó por primera vez a Cuba y se encontró con Fidel Castro

  • en 2001, junto con sus colegas, fundó la organización Consejo por la Libertad de Cuba

*** Český příběh následuje po španělském originále ***

En su infancia, se mudó junto con su familia a Miami, porque su padre, que era coronel, tuvo que huir de Cuba junto con el presidente Batista. Nunca llegó a conocer completamente Cuba. Desde que se convirtió en periodista, ha tratado de luchar contra el régimen totalitario cubano. Colaboró con la Fundación Nacional Cubano-Americana, dentro de la cual fundó la emisora de radio La Voz de la Fundación. A través de testimonios e información obtenida, mostraba la verdadera imagen de la situación política y social cubana de aquel entonces: „Por ejemplo, llamé a un centro neurológico para turistas y me hice pasar por argentina. Tuve que aprender diferentes acentos extranjeros. Me hice pasar por argentina y dije que mi padre tenía tal o cual enfermedad. Les pregunté: ‘A mi padre le gustan los bistecs, pero sé que ustedes tienen embargo y la gente no puede comerlos.’ Ellos respondieron: ‘¡De ninguna manera! Este es un hotel cinco estrellas. Aquí su padre puede comer todos los bistecs que quiera.’“

Mudanza a Miami

Ninoska Pérez Castellón nació el 15 de marzo de 1950 en La Habana, en una época en la que Cuba enfrentaba ataques del movimiento terrorista del 26 de julio, en el que participaba Fidel Castro. Su padre era coronel y tenía muy buenas relaciones con los estudiantes, incluido José Antonio Echeverría. El 31 de diciembre de 1958, su padre salió de casa para una reunión con el presidente Batista y nunca regresó. No se reencontró con su familia hasta varios meses después, en Miami. „Mi padre llegó a casa y le anunció a mi madre que iba a una reunión con el presidente Batista. Mi madre le metió el pasaporte en el bolsillo, dinero en efectivo en dólares y le dijo: ‘Si el presidente se va, no te quedes aquí.’ Él le respondió: ‘¿De qué hablas? Nadie se va a ir.’ Y ella le contestó: ‘A nosotros no nos pasará nada. Pero tú, por favor, no te quedes.’ Y, efectivamente, en aquella reunión en la finca Cuquines de Batista, el presidente anunció que esa noche se iban del país.“

La familia fue posteriormente sometida a muchas represalias, y obtener permiso para salir de Cuba no fue nada fácil. “Tuvo que ir otro señor a decir que era mi padre, firmar para conseguir los permisos, para que no supieran quiénes eramos. Y todo fue muy traumático cuando llegamos al aeropuerto, recuerdo que mi madre les dijo a las personas, a la familia, a los amistades que nadie fuera al aeropuerto para no hacer esto difícil“, relata Ninoska. La salida de Cuba fue una experiencia traumática para Ninoska Pérez Castellón. Considera a La Habana la ciudad más hermosa del mundo, pero no la conoce, al igual que el resto del país por cuya libertad ha luchado toda su vida. Para ella, la mudanza a Miami fue un gran salto a lo desconocido.

Lucha contra el sistema cubano

A Miami llegaban muchos funcionarios del nuevo régimen y, cada día, más refugiados cubanos. „Nos mudamos a Miami y, al comienzo de nuestro exilio, vivimos en una casa grande donde se alojaba toda nuestra familia. Cualquiera que llegara de Cuba y no tuviera dónde quedarse, se quedaba con nosotros un tiempo. Durante mucho tiempo, mi abuela servía almuerzo en tres mesas diferentes. Siempre que alguien llegaba de Cuba, nos quitaban la mitad de la porción para dársela al recién llegado.“ Con los refugiados también llegaban muchas historias y testimonios sobre cómo la dictadura cubana trataba a su pueblo. En 1961, familiares y amigos cercanos fueron llamados a combatir en la Bahía de Cochinos. El hermano de Ninoska Pérez Castellón regresó con experiencias aterradoras.

En las universidades, los cubanos tuvieron que enfrentarse al hecho de que algunos de sus profesores alababan el socialismo y el comunismo. „Lo más triste era que, cuando a veces les contaba sobre ello, no me creían. Para ellos, la propaganda era más importante.“

Después de sus estudios, Ninoska se convirtió en periodista radial y trató por todos los medios de luchar contra el régimen cubano. Organizó una campaña para apoyar a un preso político que, tras ser liberado en 1987, se convirtió en su esposo. A partir de 1989, apoyó a la Fundación Nacional Cubano-Americana. El director de la fundación le pidió que fundara una emisora de radio que transmitiera a Cuba en onda corta. Como la radio era su pasión, no lo dudó. Además, los hispanos y, en especial, los cubanos, tenían una gran afición por la radio.

La Voz de la Fundación

La emisora de radio se llamó La Voz de la Fundación. Un programa en el que se llamaba a Cuba se hizo muy popular y dio esperanza a la gente de que las cosas en la isla podrían cambiar. „Una vez llamé a un restaurante y pedí una reserva para el general Colome Ibarra. Dije que era su secretaria. La persona del restaurante me respondió: ‘¡Por supuesto! Tenemos los filetes que le gustan. A él le gusta el corte en mariposa.’ Entonces le dije: ‘Repítame otra vez todo lo que tienen’, para que la gente viera que, mientras ellos tenían la comida racionada, los generales y funcionarios comían hasta saciarse.“

La emisora se convirtió en un espacio donde se hablaba de los crímenes y represiones que el gobierno cubano cometía contra su pueblo. También comenzó a establecer contactos con grupos opositores dentro de Cuba, convirtiéndose en su voz. La señal podía sintonizarse en toda la isla. „La señal de onda corta era tan fuerte que, cuando intentaban interferirla, se desplazaba con más potencia. Se podía captar bien. En cierto momento, confirmamos que se escuchaba en toda la isla.“

Pregunta para Fidel Castro

Cuando en los años 90 comenzaron a celebrarse las Cumbres Iberoamericanas, Fidel Castro volvió a viajar al extranjero tras mucho tiempo. En una de ellas, en España, Ninoska Pérez Castellón se acreditó como periodista. Hasta el último momento, no estaba claro si Castro realmente asistiría. Durante la cumbre, Ninoska vio a Castro por primera vez en persona.

Castro ignoraba a los periodistas, pero ella reunió valor y le habló:

“Yo estaba allí y yo empecé: ‘¡Comandante, unas palabras! ¡Comandante, unas palabras!’ Y efectivamente viene hacia donde yo estaba. Y cuando estoy allí, le digo: ‘¿Cuándo va a acabar la represión en Cuba?’ La cara fue como en choque porque nadie, como todo era protegido, nadie en Cuba pensó que eso iba a pasar. Me acuerdo de que los funcionarios que venían con él se quedaron en choque. Alarcón estuvo allí, no pudo llegar a él y se quedó. Entonces como no me contestó, igual con ese silencio lo único que se me ocurrió fue gritarle: ‘¡Cobarde!’ Pero fue un grito. Como no hizo declaración, todo lo que se escuchó fue el grito ‘¡Cobarde!’”

Cuba libre

La forma en que los cubanos podían luchar contra Castro era simple: era necesario informar al público sobre los horrores que estaban ocurriendo. Ninoska y sus colegas asistieron a conferencias internacionales e incluso a la ONU. En 2001, junto con sus compañeros, fundaron una nueva organización llamada Consejo por la Libertad de Cuba, con una agenda similar a la Fundación Nacional Cubano-Americana. „Siempre digo que, como cubana, hay un examen que aún no he aprobado: que los cubanos no hemos logrado que Cuba sea libre. A veces uno mira otros países… Nadie desea una invasión en su país, pero en Panamá ocurrió y, desde entonces, han tenido una serie de presidentes elegidos democráticamente. Y en Cuba, esto sigue y parece no tener fin.“ A lo largo de su vida, Ninoska ha aprovechado cada oportunidad para informar a los medios y al público sobre la situación en Cuba. „Fidel Castro fue muy hábil en mantener la apariencia de que lo que hacía era lo correcto, en comprar conciencias y ganar aliados.“ Si en el futuro ocurrirá un cambio en Cuba, Ninoska no se atreve a predecirlo, aunque lo desea profundamente. Con el tiempo, ha comprendido que todo su trabajo y esfuerzo han tenido un gran impacto. „Cuando con los años llegaban personas de Cuba, me contaban: ‘No tienes idea del impacto que tuvo. Para nosotros fue una revelación. Se nos cayó la venda de los ojos respecto a este sistema’“, cierra Ninoska Pérez Castellón quien dedicó su vida a denunciar la realidad del régimen cubano y a luchar por la libertad de su país, siempre con la esperanza de un futuro mejor para Cuba.

*** Česká verze ***

V dětství se přestěhovala spolu s rodinou do Miami, protože její otec, který byl plukovníkem musel spolu s prezidentem Batistou z Kuby uprchnout. Kubu nikdy zcela nepoznala. Od doby, kdy se stala novinářkou se snažila bojovat proti kubánskému totalitnámu režimu. Spolupracovala s Kubánsko-americká národní nadací, v rámci které založila rozhlasovou stanici Hlas nadace. Svědectvími a získanými informacemi poukazovala na skutečný obraz tehdejší kubánské politické a společenské situace: „Například jsem zavolala do neurologického centra pro turisty a vydávala jsem se za Argentinku. Musela jsem se naučit nejrůznější cizí přízvuky. Vydávala jsem se za Argentinku a tvrdila jsem, že můj otec má tu a tu nemoc. Ptala jsem se jich: „Můj otec má rád bifteky, ale já vím, že tu máte embargo a lidi to nemůžou jíst. Oni na to: „Kdepak, tohle je pětihvězdičkový hotel. Tady váš otec může sníst kolik bifteků bude chtít.“

Stěhování do Miami

Ninosca Pérez Castellón se narodila 15.března 1950 v Havaně, tedy v době, kdy Kuba čelila útokům teroristického Hnutí 26. července, v němž působil Fidel Castro. Její otec byl plukovníkem a měl velmi dobré vztahy se studenty včetně Josého Antonia Echeverrii. 31.prosince 1958 otec odešel z domu na schůzku s pezidentem Batistou a už se nevrátil. S rodinou se setkal až o několik měsíců později v Miami. „Můj otec dorazil domů a oznámil matce, že jde na schůzku s prezidentem Batistou. Matka mu strčila do kapsy pas, americké peníze  v hotovosti a řekla mu: „Pokud prezident odjede, ty tu nezůstávej.“ On ji odpověděl: „O čem to  mluvíš? Nikdo odsud neodjede.“ Ona mu odpověděla:“Nám se nic nestane. Ty ale, prosím tě, nezůstávej!“ A skutečně: na té schůzce na Batistově statku Cuquines prezident řekl, že tu noc odlétají.“

Rodina byla následně vystavena mnoha represím a získat povolení k odjezdu z Kuby nebylo vůbec jednoduché. „Abychom získali povolení, musel na úřady jít jeden pán a tvrdit, že je můj otec a jako můj otec se podepsat. Šlo o to, aby nezjistili, kdo jsme. Bylo to velmi traumatické. Má matka požádala všechny naše příbuzné a přátele, aby nás neprovázeli na letiště, protože by to bylo o to těžší.“ Odchod z Kuby byl pro Ninoscu Pérez Castellón traumatizující. Havanu považuje za nejkrásnější město na světě, ale nezná ji, stejně jako zbytek země, za jejíž svobodu celý život bojuje, a stěhování do Miami pro ni bylo velkým krokem do neznáma.

Boj proti kubánskému systému

Do Miami jezdilo mnoho funkcionářů nového režimu a každým dnem také čím dál více kubánských uprchlíků. „Přestěhovali jsme se do Miami a na počátku našeho exilu jsme bydleli ve velikém domě, v němž bydlela celá naše rodina. Každý, kdo dorazil z Kuby a neměl kde bydlet, u nás nějaký čas zůstával.  Po dlouhou dobu moje babička podávala oběd na třech různých stolech. Vždy, když zrovna přišel někdo, kdo právě dorazil z Kuby, sebrali ti půlku porce a dali ji příchozímu.“ S uprchlíky do Miami přicházelo také mnoho příběhů a svědectví o tom, jak se kubánská diktatura chová ke své společnosti. V roce 1961 byli příbuzní a rodinní přátelé povoláni do boje v zátoce Sviní. Bratr Ninoscy Pérez Castellón se vrátil s hrůznými zážitky. 

Na univerzitách se Kubánci museli vyrovnat s tím, že někteří jejich profesoři chválili socialismus a komunismus. „Nejsmutnější bylo, že když jsem jim o tom občas vyprávěla, oni tomu nevěřili. Důležitější pro ně byla propaganda.“ Po studiích se Ninosca stala rozhlasovou novinářkou a snažila se všemi možnými způsoby bojovat proti kubánskému režimu. Uspořádala kampaň na podporu jednoho politického vězně, který se po propuštění v roce 1987 stal jejím manželem a od roku 1989 podporovala Kubánsko-americkou národní nadaci. Ředitel nadace ji požádal, aby založila rozhlasovou stanici, která by vysílala na Kubu na krátkých vlnách. Protože byl rozhlas její vášní, neváhala. Navíc Hispánci a zvláště Kubánci měli rozhlas ve velké oblibě. 

Hlas Nadace

Rozhlasová stanice se jmenovala Hlas Nadace. Pořad, ve kterém se volalo na Kubu se stal velmi populárním a dával lidem naději, že se věci na Kubě mohou změnit. „Jednou jsem volala do restaurace a žádala rezervaci například pro generála Colomeye Ibarru. Řekla jsem, že jsem jeho sekretářka. Ten člověk  z restaurace mi odpověděl: „Samozřejmě! Máme tu steaky , které on má rád. On má rád úpravu „motýlím řezem“ Já povídám:“Zopakujte mi ještě jednou co všechno máte.“, aby lidé viděli, že zatímco oni mají jídlo na příděl,  generálové a funkcionáři si užívají a jedí do syta.“ 

Stanice se stala prostorem, kde se mluvilo o zločinech a represích, kterých se státní moc na Kubáncích dopouštěla. Stanice také začala navazovat kontakty  s opozičními skupinami na Kubě a Hlas Nadace se stal jejich hlasem. Stanice se dala naladit po celé Kubě. „Krátkovlnný signál  byl tak silný, že když ho někde rušili, přeskočil jinam s o to větší silou. Dal se dobře chytit. Od určité chvíle jsme měli potvrzený příjem na celém ostrově.“ 

Otázka pro Fidela Castra

Když se začaly v devadesátých letech pořádat Iberoamerické summity, začal Fidel Castro po dlouhé době vyjíždět za hranice Kuby. Castro přijel na jeden ze summitů do Španělska a Ninosca Pérez Castellón se na něj zaregistrovala jako novinářka. Do poslední chvíle nebylo jasné, jestli Castro opravdu přiletí. Během summitu Ninosca spatřila Castra poprvé na vlastní oči.

Castro si novinářů nevšímal, ale ona si dodala odvahy a oslovila ho: „Veliteli, jen pár slov, jen pár slov prosím!“ A on se skutečně vydal směrem ke mně. A když dorazil, řekla jsem: „Kdy skončí na Kubě represe?“ V tváři se mu najednou objevilo zděšení. Nikdo z nich  nečekal, že se něco takového stane, protože na  Kubě  byli zvyklí mít  všechno pod kontrolou. Funkcionáři, kteří ho doprovázeli, byli v šoku. Neodpověděl mi, nastalo ticho  a  mě nenapadlo nic jiného než na něj zařvat:“Zbabělče!“ 

Svobodná Kuba 

Způsob, jakým mohli Kubánci proti Castrovi bojovat byl jednoduchý - bylo potřeba veřejnost informovat o hrůzách, které se dějí. Pamětnice jezdila se svými kolegy na světové konference a byla také v OSN. V roce 2001 s kolegy založili novou organizaci s názvem Rada pro svobodu Kuby, která měla podobnou agendu jako Kubánsko-americká národní nadace. „Vždy říkám, že jako Kubánka jsem jednu zkoušku dosud nesložila   – a to že jsme my Kubánci nedosáhli toho, aby Kuba byla svobodná. Člověk se občas dívá na jiné státy… Nepřál by si, aby v jeho zemi došlo k invazi, ale v Panamě proběhla invaze, a od té doby Panama měla už celou řadu zvolených prezidentů. A na Kubě to pořád trvá a konce to nemá.“

Ninosca se během svého života snažila využít každé příležitosti k tomu, aby mohla o situaci na Kubě informovat média i veřejnost. „Fidel Castro byl velice obratný v tom, jak udržoval zdání, že to co dělá, je správné, v tom jak si kupoval svědomí lidí a získával spojence.“ Jestli se na Kubě v budoucnu něco změní si Ninosca netroufá odhadovat, ačkoli by si to velmi přála. Postupem času zjišťovala, že všechna její práce a úsilí mělo velký smysl: „Když sem v průběhu let  přijížděli lidé z Kuby, líčili mi: „Nedokážeš si představit, jaký to mělo ohlas. Bylo to pro nás prozření. Spadl nám závoj z očí, co se týče tohoto systému.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Martina Saitlová)