„Když se blížil druhý rok PTP a bylo na obzoru propuštění, tak jsme se najednou dověděli, že služba bude prodloužena ještě o cvičení v délce jednoho měsíce. Řekli jsme si, že když jsme přežili dva roky, že měsíc také přežijeme. Jenže po uplynutí měsíce vyhlásili další prodloužení o měsíc. To už bylo zvlášť zoufalé, zvláště když po uplynutí dvou měsíců řekli, že zůstaneme na neurčito. Ale byla nám dána možnost volby, buď zůstat na neurčito na šachtě s jakýmsi důvěrným sdělením, že to nebude déle než rok, nebo podepsat tři roky do vojenského stavebnictví. Já jsem si řekl, že je nutné se z šachty dostat, protože není zaručeno, že to tam bude jen na jeden rok a vojenské stavebnictví mělo tu výhodu, že mělo být v Brně a že už člověk mohl nosit civil.“
„Hned po osmačtyřicátém roce byl v Brně na filozofické fakultě ustaven akční výbor. Byli tři asistenti - dva z historie, jeden z bohemistiky. Ti svolali schůzi do největší posluchárny a sdělili, že odteď vedou fakultu oni a žádali, abychom odhlasovali schválení. Ptali se, kdo je proti, načež se zvedl les rukou. Oni se pousmáli a řekli: ,Sovětský svaz dokázal vystřídat inteligenci. Úplně ji vyhladili a nahradili novou. My bychom to uměli lépe, my jsme dál než Sovětský svaz v sedmnáctém roce. Tak budeme ještě jednou hlasovat, kdo je proti.‘ Zvedlo se sedm rukou. Já mezi nimi nebyl a díky tomu jsem dokončil studia. Můj přítel Igor Huleja byl mezi těmi sedmi studenty. Byl student dějepisu. Vyloučili ho. Těch dalších šest jsem neznal.“
Jaroslav Peprník se narodil 11. února 1927 v Ivančicích. V posledním ročníku na gymnáziu byl v září 1944 spolu s celou třídou poslán do totálního nasazení do letecké továrny v Bučovicích, kde se vyráběly díly pro Messerschmitty Bf 109. Po druhé světové válce vystudoval kombinaci oboru angličtina a historie na Masarykově univerzitě v Brně. Tři dny po promoci v roce 1950 musel nastoupit na základní vojenskou službu a následně byl zařazen do pomocných technických praporů. Dva roky pak sloužil u pozemního personálu v šachtě Gottwald v Horní Suché a další dva v Brně u vojenského stavebnictví. Propustili ho až v roce 1954 a následně pracoval na katedře anglistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. V období normalizace nesměl přednášet. Mohl jen publikovat a vést cvičení z praktického jazyka. Jeho činnost také bedlivě sledovala Státní bezpečnost. Ke své práci se mohl vrátit až po pádu komunismu. Napsal také řadu učebnic a monografií. V roce 2019 bydlel stále v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
