„Po škole jsem si mohla něco dálkově dodělat a jít učit, po maturitě. Jenže mi umřela maminka, když mi bylo 19. Maturovala jsem v létě a ona v listopadu umřela. Takže jsem byla doma. Tatínek nechtěl, no, tak samozřejmě, bylo mu 58 a nechtěl mě pustit z domova. Říkal: ‚Dají tě, když budeš učit, tak tě dají do pohraničí.‘ Protože tam tehdy bylo málo učitelů. A nechtěl, abych šla z domova. Bylo mu smutno. Tak jsem byla doma. A potom už jsem si ale chtěla taky něco vydělat. Tak jsem pak byla v Budějovicích, co mi bratranec sehnal. Protože on to byl velký komunista, tak tam měl nějaké styky. Sehnal mi místo v textilce. Ale tam jsem byla jenom asi osm měsíců.“
„Měla jsem spolužáka, který byl na pracovním úřadě ve Strakonicích, a ten mi tam zajistil nějaké místo. Jenže svazáci… To víte, co to bylo, svazáci, komunistické děti. No, a to jsem měla takové ‚kamarády‘, před kterými jsem řekla nějaké jméno, o Gottwaldovi, no, a samozřejmě, že už to věděli v Písku na URO, to byla Ústřední rada odborů, a oni mě tam [do nového zaměstnání] nepustili.“
„Samozřejmě, když byl konec [války], to bylo radosti. Do Písku přijel americký tank. Teď je to už všechno zastavěné, dřív tam byly pole a tam stál tank. A my jsme se na ně [na Američany] chodili dívat. Měli jsme radost. A pak ten tank, já nevím, jestli to byl ten samý, měli jsme ho tady v Záhoří, stál mezi Dolním a Horním [Záhořím]. Chodili jsme tam a oni [Američani] nám půjčovali dalekohled, byly jsme děti, a dávali nám žvýkačky. Oni byli takoví úplně jiní lidi, takoví jako pěkně oblečení v uniformách. Rusové, to byla taková zvěř. No, asi byli z té války, z první linie, a dělali horší věci. Američané se museli potom stáhnout. Na Podolsku byla demarkační čára. A pak sem přišli ti Rusové. A ti byli hrozní, kradli, brali všechno. Hodinky, kola, všechno brali.“
Jarmila Pelikánová, rozená Zobalová, se narodila 28. února 1929 v Dolním Záhoří u Písku. Její otec Adolf Zobal pracoval na dráze jako nákladní pokladník, matka Růžena, rozená Slabá, pocházela ze Svatonic a starala se o domácnost a o hospodářství. Rodina žila v chalupě, ke které náležela hospoda. Od roku 1935 navštěvovala obecnou školu v Záhoří, v roce 1940 začala studovat gymnázium v Písku. Na konci války se k nim nastěhovali příslušníci SS a poté sovětští vojáci. Po maturitě v roce 1948 plánovala povolání učitelky, ale po smrti matky zůstala doma, aby pomáhala otci. Krátce pracovala v textilním závodě v Českých Budějovicích. Kvůli nevhodným vyjádřením vůči Klementu Gottwaldovi jí bylo znemožněno nastoupit do nového zaměstnání. Práci našla v podniku Jitex v Písku, kde pracovala v administrativě až do důchodu. V roce 1955 se provdala za Václava Pelikána z Horního Záhoří. Živnostenská minulost jeho otce nepříznivě ovlivnila i jeho profesní dráhu. V roce 1968 se Jarmila Pelikánová stala svědkem okupace, když přes vesnici projížděly sovětské tanky. V době normalizace musela absolvovat politické pohovory, nikdy však nevstoupila do KSČ. V listopadu 1989 se účastnila veřejného dění a podporovala společensko-politickou změnu. Do důchodu odešla v roce 1991. V roce 2025 žila v Záhoří.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
