Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Pelikánová (* 1929)

• narodila se 28. února 1929 v Dolním Záhoří u Písku

• v roce 1940 začala studovat gymnázium v Písku

• na konci války se k nim nastěhovali němečtí i sovětští vojáci

• po maturitě v roce 1948 plánovala povolání učitelky, ale na přání otce zůstala doma

• kvůli kritice Klementa Gottwalda nemohla nastoupit do nového zaměstnání

• celý život pracovala v podniku Jitex v Písku

• manželovu rodinu postihla perzekuce kvůli živnostenské minulosti

• roku 2025 v době natáčení žila v Záhoří

Jako dítě viděla Jarmila Pelikánová německé vojáky projíždět vesnicí, o pár let později se jim do domu nastěhovali esesáci. Po nich přišli sovětští vojáci – někteří rabovali, jiní se nechtěli vrátit do Sovětského svazu. Studium na gymnáziu ji nasměrovalo k učitelství, ale smrt matky jí změnila osud. Režim ji nutil k loajalitě, ale názor měla jasný. Kvůli jedné větě o Klementu Gottwaldovi přišla o práci, a když jim v srpnu roku 1968 rachotily pod okny ruské tanky, věděla, že svoboda je zase pryč. Dočkala se jí za dalších dvacet let. Radost to byla dvojnásobná, do rodiny přišlo na svět „revoluční“ dítě.

Jarmila Pelikánová se narodila 28. února 1929 v Dolním Záhoří u Písku, které se původně dělilo na Dolní a Horní část, ale dnes tvoří jeden celek. Prožila zde celý svůj život. Její otec Adolf Zobal pracoval na dráze. Začínal jako dělník, poté se stal strážným na trati a nakonec dosáhl pozice nákladního pokladníka, kdy odbavoval vlakové zásilky. Matka Růžena, rozená Slabá, pocházela ze Svatonic, vesnice nedaleko nádraží, a byla v domácnosti. Rodina žila v chalupě, kterou pořídil dědeček Adolf Zobal. Jarmila měla o dva roky mladšího bratra Miloslava.

Chalupa, kde vyrůstali, dříve sloužila částečně jako hospoda. Měla jednu větší místnost, které se říkalo sál. „Babička tam čepovala pivo a stáčela ho do skleněných lahví s patentním uzávěrem,“ vzpomíná Jarmila Pelikánová. U domku měli malý dvorek s králíky, slepicemi, husami, chovali i holuby, prasata a kozy. Matka se starala o domácnost a malé hospodářství, ale také pomáhala sedlákům za obilí nebo krmivo.

Naši měli obavy, že bych musela na nucené práce

Jarmila Pelikánová od roku 1935 navštěvovala obecnou školu v Záhoří a okupace nacistickými vojsky ji zastihla ve čtvrté třídě. „Pamatuji německé vojáky projíždějící Záhořím. Pozorovali jsme je ze školních oken a paní učitelka při tom plakala,“ vypráví. Dobře se učila, ale také ji bavilo šití a chtěla jít na rodinnou školu. „Tam mě ale rodiče nepustili. Báli se, že by mě Němci poslali na nucené práce do Říše,“ vysvětluje pamětnice. Během války tedy začala dojíždět na osmileté gymnázium do Písku. Cestou často potkávala německé vojáky, kteří tam měli posádku, a to v ní vyvolávalo strach.

Výuka na gymnáziu byla komplikovaná – kvůli častým přeletům letadel děti každou chvíli utíkaly do krytu. Později budovu gymnázia Němci využívali jako lazaret a žáci se museli střídat s další školou v jiné budově. Do školy jezdila raději na kole, protože cestování vlakem bylo nebezpečné – letadla často bombardovala například i vlaky. „Na konci války jsme přestali jezdit do města a pomáhali jsme sázet stromky v lese, odkud jsme pozorovali přelety letadel, které vypadaly jako roje mušek. Každý přelet vzbuzoval obavy, protože bomby, nebo i prázdné obaly, které letci vyhazovali z letadel, dokázaly způsobit velké škody,“ popisuje Jarmila Pelikánová.

Rodina díky malému hospodářství netrpěla hlady. Otec tajně vyměňoval obilí za mouku, ačkoliv tyto cesty byly riskantní kvůli přísným kontrolám. „Tatínek taky tajně poslouchal Hlas Ameriky, což bylo velmi nebezpečné. Ale u odboje nebyl, nebo aspoň nevím o tom, že se v Záhoří na dráze odboj organizoval. Vědělo se však o těch, kdo udávali.“ Jarmila Pelikánová vzpomíná také na židovskou rodinu Weilových, kteří v Záhoří vlastnili obchod. V roce 1942 odešli s transportem do Terezína a zahynuli v Osvětimi. Pamatuje jejich dvě dcery Věru a Ludmilu, přibližně ve věku 20 let.

Nejdříve se k nám nastěhovali vojáci SS a pak Sověti

Rodina tehdy žila ve skromném domku s kuchyní a dvěma místnostmi – jednu obývali prarodiče, druhou zbytek rodiny. Do větší místnosti, která dříve sloužila jako hospoda, nyní jako skladiště s pecí na chleba, se nastěhovali vojáci SS a jejich kuchařka polské národnosti. „V naší kuchyni si ale naštěstí nevařili. Měli jsme z nich strach. Kolik jich bylo, už nevím. Vylézali na vyskládané dřevo, které jsme měli na dvoře, a pozorovali letadla. Báli se, že by je mohli napadnout hloubkaři. Naštěstí vojáci tři dny před koncem války odjeli, prý směrem na Týn,“ říká pamětnice.

Situace v obci ale zůstávala napjatá. Prchající němečtí vojáci procházeli vesnicí, a přestože se místní, spolu s tatínkem Jarmily Pelikánové, pokusili některé odzbrojit, naštěstí nedošlo k žádné tragédii. Spojky na motorkách varovaly obyvatele před možným bojem, a tak se s rodinou utíkali ukrýt do lesa. „Nakonec bylo řečeno, že nebezpečí nehrozí, a vrátili jsme se,“ vzpomíná pamětnice.

Po příchodu Sovětů se situace změnila. Jarmila Pelikánová popisuje, že rabovali – brali hodinky, kola i další věci a děvčata se musela před nimi schovávat. Dva vojáci, kteří se usadili u jejich rodiny, však nebyli nebezpeční. „Jeden byl švec a opravoval vojákům boty, druhý krejčí, který šil uniformy na šlapacím stroji mojí maminky. Krejčí si posteskl, že kdyby neměl rodinu, už by se do Ruska nevrátil. Po několika týdnech oba odešli,“ vypráví pamětnice. Přes obec projížděly americké tanky, které vzbuzovaly velké nadšení. Američtí vojáci byli dobře upravení a rozdávali dětem žvýkačky. Jarmila si všímala kontrastu mezi Američany a Sověty, kteří vypadali, jako by přišli z první linie.

Smrt maminky osudově změnila moje plány

Po válce se život pomalu vracel do normálu. Jarmila opět začala dojíždět vlakem na gymnázium v Písku. Bylo jí šestnáct let, a tak začala navštěvovat taneční zábavy. Atmosféra ve škole se zlepšila a život nabíral optimističtější směr.

Krátce po maturitě, v listopadu 1948, prožila jeden z nejsmutnějších okamžiků svého života – smrt své maminky. Maminka utrpěla po válce vážný úraz, který podle Jarmily odstartoval její zdravotní problémy. Tehdy měli ještě hospodu. Na cestě z Příbrami, kam jela maminka nakoupit nápoje, havarovalo nákladní auto, které ji vezlo. „Na maminku při nehodě spadly těžké bedny s limonádami. Po úrazu strávila nějaký čas v nemocnici, ale zotavení nebylo úplné. Její zdravotní stav se postupem času zhoršil a lékaři jí nedokázali pomoct. Růžena Pelikánová nakonec zemřela na rakovinu žaludku ve věku pouhých 42 let.

Její smrt otřásla celou rodinou. Jarmila, která se právě chystala vykročit do samostatného života a zvažovala pokračování ve studiích, aby mohla učit, nakonec zůstala doma, aby pomohla otci, kterému bylo tehdy 58 let. Ztráta ženy ho zasáhla natolik, že dceru nechtěl pustit z domu. Bál se samoty a argumentoval tím, že pokud se stane učitelkou, dají jí umístěnku daleko od domova, do pohraničí, kde učitelé chyběli. Znamenalo by to odloučení. Jarmila tak zůstala v rodném domě. Otec dál pracoval na dráze, ale břímě každodenní péče o domácnost spočívala i na ní.

Řekla jsem něco o Gottwaldovi a byl problém

Jarmila Pelikánová nastoupila do textilního závodu v Českých Budějovicích, kde však vydržela jen osm měsíců. „Město na mě působilo ponuře, nelíbilo se mi tam. Chyběla mi příroda a volnost. Každý víkend jsem se s radostí vracela do Záhoří, kde jsem se cítila mnohem lépe,“ říká. Nakonec se rozhodla město opustit.

Zůstávala však mimo komunistické struktury, což jí přineslo komplikace při pracovním uplatnění. Když jí spolužák zajistil místo na pracovním úřadě ve Strakonicích, kamarádi, kteří se mezitím stali uvědomělými svazáky, jí nepřáli. „Zmínila jsem se před nimi nelichotivě o Gottwaldovi a oni to hned předali dál. Informace se dostala až na Ústřední radu odborů v Písku, a tak mi nepovolili na místo na úřadě nastoupit,“ vzpomíná Jarmila Pelikánová.

Nové pracovní uplatnění našla až díky otci, který přišel s tím, že v Jitexu v Písku se uvolnilo místo. Zde pak zůstala až do důchodu. Postupně prošla různými pozicemi – pracovala v nákupu, věnovala se financím a působila jako účetní dopravy.

Mého manžela režim poznamenal víc

Pamětnice se vdala v roce 1955 za Václava Pelikána z Horního Záhoří. Znávali se od dětství, chodili spolu do stejné třídy a byli stejně staří. Václavův otec byl tesař, vyučený na dvouleté škole v Českých Budějovicích, pracoval na živnost. „Trámy tehdy ještě osekával ručně sekyrou a k ruce měl dva pomocníky. Zakázek nebylo mnoho, sotva se uživili,“ předesílá Jarmila Pelikánová. Režim v jejím tchánovi ale viděl podnikatele a vykořisťovatele, což pocítil nejen tchán, ale i její manžel. Také se vyučil tesařem, absolvoval však i čtyřletou průmyslovou školu v Budějovicích a po maturitě nastoupil do Pozemních staveb, kde pracoval v kanceláři. „Kvůli tomu, že byl jeho táta živnostník, ho vyhodili s tím, že má jít dělat k lopatě,“ říká pamětnice. Nakonec našel uplatnění v Okresním stavebním podniku (OSP), kde měl na starosti hospodářské budovy a těžkou mechanizaci.

Bylo nutné odpovídat politicky „správně“

Na rok 1968 vzpomíná Jarmila Pelikánová jako na dobu obav a nejistoty. „Ráno, když jsem šla na autobus, mi známý řekl, že přes naše hranice přejely ruské tanky. To mě šokovalo. Kolegyně plakala, protože její syn byl na táboře v Německu – a ona se bála, jak se dostane zpátky domů,“ vzpomíná pamětnice. Tanky projížděly kolem jejich domu, který stál u silnice. „Třásly se pod námi matrace, když projížděla těžká technika, bylo to děsivé. Stejně jako zprávy o tom, že v Praze vojáci stříleli do Národního muzea.“

Počátkem 70. let, kdy se měl komunistický režim pod dohledem Sovětského svazu znovu upevnit, začaly politické čistky. Politických pohovorů se musela zúčastnit i Jarmila Pelikánová. „Abych nepřišla o práci, bylo nutné odpovídat ‚správně‘, ale už si nepamatuji, na co se ptali. Přestože všichni věděli, že jde o okupaci, otevřeně se tak o tom mluvit nesmělo,“ říká. Nabízeli jí vstup do KSČ i možnost vedoucí pozice, ale vždy odmítla. Měla ještě v živé paměti, jak v padesátých letech, po smrti Stalina, v továrně Jitex zřídili speciální místnost s jeho portrétem, kolem kterého museli zaměstnanci procházet a vzdávat mu čest. Byla to povinná a absurdní součást tehdejšího života, stejně jako například prvomájové průvody.

Nikdy nelitovala, že kvůli odmítání členství ve straně nedosáhla žádné vedoucí funkce. Jediná funkce, které se nevyhnula, byla v závodním výboru ROH (Revoluční odborové hnutí). „Tam jsem řešila různé stížnosti zaměstnanců, třeba na příliš naklepané řízky, které byly téměř jen ze strouhanky,“ vypráví. Vedoucí kuchyně na to odpověděla, že kuchaři mají asi velkou sílu, a tím to končilo. Díky ROH se ale podívala dvakrát k moři do Jugoslávie. Dovolenou za hranicemi ovšem většinou nemohly rodiny trávit společně. Byla to pojistka tehdejšího režimu, aby nikdo nezůstal v zahraničí.

Rok 1989 mi přinesl dvojí radost

Na listopadový převrat roku 1989 vzpomíná Jarmila Pelikánová s radostí. Aktivně se účastnila tehdejších mítinků a prožívala revoluční atmosféru. Věřila, že politické změny přinesou svobodnější dobu. Revoluci prožívaly intenzivně také její děti, tehdy už dospělé, když jely dokonce do Prahy na setkání s Václavem Havlem. Rok 1989 pro ni měl i osobní význam – 13. listopadu se narodil její vnuk Adam, kterého nazývala „revoluční dítě“.

V té době pracovala ve skladu přádelny Jitexu, kam přešla po odchodu z účtárny. Rozhodla se pro tuto změnu po odchodu do důchodu ve věku čtyřiapadesáti let, kdy se vrátila do práce, aby vyrovnala omezený příjem důchodkyně. Práce ve skladu jí vyhovovala, panovala tam přátelská atmosféra. V přádelně zůstala do svých dvaašedesáti let, tedy do roku 1991, kdy definitivně odešla na penzi. Za nejšťastnější období svého života považovala dobu, kdy se jí narodily zdravé děti. Rodina a úspěchy dětí pro ni byly vždy tím nejcennějším.