„Vztahy mezi lesníky a ochranáři přírody tady nebyly vůbec dobré po roce 1990. Ochránci přírody, potažmo přírodovědci, obviňovali lesníky, že zničili přírodu, a lesníci obviňovali ochranáře přírody, že za to můžou, že se nemohly kácet stromy ještě víc, což bylo paradoxní. Musím říct, že ochrana přírody v CHKO Jizerské hory do roku 1992 neměla vůbec žádné kompetence, byla to jen taková expertní doporučení. Takže to bylo velmi nespravedlivé, protože mašinerie lesníků byla někde jinde. Pravda nebyla samozřejmě někde uprostřed, ale úplně nebyla ani na jedné straně. Samozřejmě za to mohla nerozlučně synergie působení dlouhodobě nevhodného lesního hospodaření, které ztrácelo ekologickou podstatu, a potom samozřejmě obrovská emisní zátěž. To bylo velmi smutné a já jsem dospěl k názoru, že musíme vymyslet něco nového. Primitivní koncept, že vysázíme stromy, zde nemohl z různých důvodů platit z důvodu distribuce emisní zátěže a obnovy přirozeného lesa. Atmosféra nespolupráce a vyhrocení nedobrých vztahů ze strany lesníků a ochranářů přírody, to bylo neřešitelné. Říkal jsem, že obojí musíme změnit. Rozhodl jsem se to zkusit změnit a musím říct, že se nám podařilo naformulovat nějakou strategii obnovy lesa, která byla založená na záchraně původního genofondu dřevin, původních jizerskohorských stromů, které tady ve fragmentech byly.“
„Původní prapříčinou, abych řekl, dost důležité bylo, že jsme se pohybovali v černém trojúhelníku – východní Německo, Polsko a severní Čechy, které těžkou energetikou ničily okolní hory, ať už Krušné, Krkonoše, Jizerské, nebo v určité menší míře i jiná pohoří. V osmdesátých letech se začaly vymýšlet technologie, jak se s tím poprat, což se nedařilo. Jedno z řešení ze sedmdesátých a osmdesátých let například bylo, že se stavěly vyšší komíny, aby se škodliviny rozprostřely do širšího okolí, což bezpochyby jistý význam mělo, například pro aglomeraci, ale nikoli pro celkový objem exhalací. Zejména bylo tragické, když se dráhy spadů místní zátěže potkávaly, a ony jako na potvoru se potkávaly zejména na horách, kde se to zastavovalo. Proto ty obrovské škody na lesích a na půdě, když zůstanu v našem regionu, v nekonečně velkém rozměru. Bylo to takové, řekl bych, již na hraně ekologické katastrofy.“
„My jsme si totiž udělali obměn, který neexistoval. Jako studenti jsme někde objevili razítka a vyrobili jsme si je z nějakého bramboru. S tím jsme projeli vlakem přes tehdejší Ukrajinu. Pak letěli do Minerálních vod a dělali jsme přestup v Kavkazu. Tehdy tam byla úchvatná příroda, viděli jsme i supy, obrovské hory, byli jsme nadšení. Ale pak jsme udělali takovou hloupost, že jsme z těch hor sešli někam na druhou stranu Gruzie a šli jsme se pěšky vykoupat v moři kousek od Suchumi, což je dnes bohužel území zabrané Ruskem. Bylo nás asi osm studentů a zastavil nás nějaký milicionář, který studoval ty naše bumážky a pojal podezření, že nejsou úplně v pořádku. Studenty ze spřátelené země ale nechtěl rovnou zastřelit, tak nás zavřel do nějakého pionýrského tábora, že si to musí všechno prověřit, tak jsme tam trávili asi tři dny. Pak se to podařilo nějak vysvětlit, tak nás zase pustili. V moři jsme se ale koupali jen jednou a pak jsme museli odjet.“
František Pelc se narodil 4. října 1962 v Turnově. Po absolvování prvního stupně základní školy na Výšince nastoupil na turnovské gymnázium, které ukončil v roce 1980 maturitou. Protože se již během svých středoškolských let živě zajímal o přírodu, rozhodl se začít studovat ochranu životního prostředí na univerzitě v Olomouci. Od roku 1981 pokračoval ve studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde v rámci své diplomové práce sledoval ptačí společenství v jizerskohorských lesích, které byly silně poškozeny emisní zátěží a lesním hospodařením. Poté, co v roce 1986 získal titul doktora přírodních věd, pracoval krátce v CHKO Český ráj jako specialista a v období let 1987–1989 zastával post okresního ekologa v Semilech. Mezi roky 1990–1995 působil jako vedoucí Správy CHKO Jizerské hory v Liberci a výrazně se zasadil o obnovu lesů Jizerských hor. Od roku 1995 vykonával funkci ředitele Správy chráněných krajinných oblastí ČR, a to až do svého zvolení poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2002 za Unii svobody-DEU. Za dobu svého mandátu se podílel zejména na vzniku legislativy přibližující republiku k Evropské unii. Kromě toho byl místopředsedou sněmovního výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí a členem mandátového a imunitního výboru. V roce 2006 se stal ředitelem Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky. Roku 2007 nicméně svoji práci přerušil, když zastával post náměstka ministra životního prostředí. Jako ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky působí od roku 2010 dodnes. V době natáčení (2024) žil v Turnově. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře Nadačního fondu Škoda Auto.
František Pelc s prof. Bedřichem Moldanem při předání Ceny ředitele Agentury ochrany přírody a krajiny ČT za přínos pro ochranu přírody na půdě ČZU v roce 2021
František Pelc s prof. Bedřichem Moldanem při předání Ceny ředitele Agentury ochrany přírody a krajiny ČT za přínos pro ochranu přírody na půdě ČZU v roce 2021
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
