„Přes to náměstí jsem musel jít, protože za rohem kousíček dál měli baptisté vilku, ve které měli dole modlitebnu. A na tom náměstí bylo srocení lidu. Já jsem [si] říkal: ‚Co se děje?‘ A objevili se tam, jak vy říkáte, Ivan Vyskočil [a Michal David] a nedovolili jim zapojit… v těch obchodech nikde – to bylo obšancované estébáky – nikde jim nedovolili zapojit aparaturu. Tak jsem chvíli dával pozor, co se tam děje, samozřejmě ze zvědavosti, ale taky jsem viděl, že se zřejmě nějakým způsobem lámou věci, protože ti herci v Praze a všechny věci, které kolem toho fungovaly, ty jsme znali, ty jsme vnímali, ze zpráv. Když jim to nedovolili nikam se připojit, tak se tam objevil pán, kterého jsem do té doby neznal, který byl, dneska bychom řekli asi ředitelem nebo vedoucím takového mládežnického střediska kousíček od náměstí, dneska je tam kino. Tak tam něco takového měli. Měl to pro mládež, byl to nějaký ČSSM, a on říkal, že je vezme tam. Tak se ten dav mladých lidí, byla to směsice lidí, bylo to vpodvečer, tak se vypravil směrem k tomu domu, kde jsme tedy měli mít nějaký ten sraz, kde by mohli ti herci promluvit. No a když jsme tam došli, tak se zjistilo, že on to zase nesmí, že mu to zakázali, protože nevím, jakým způsobem on byl napojen na partaj nebo na tyhle instituce, ale něco musel mít, když byl správcem nebo vedoucím toho zařízení. A tak jak to bývá, tak mě napadla taková myšlenka, říkal jsem: ‚Tak já vás vezmu do kostela, mně to nikdo zakázat nemůže.‘ Tak se dav otočil a šli jsme do kostela.“
„Já jsem tam seděl v tom ředitelství s kolegou, jehož tatínek mě učil dopravu na škole. A ten chlapec, nebo tenkrát už samozřejmě muž, byl u strany a v milici. Já nebyl nic. Přišla za mnou paní předsedkyně KSČ, abych vstoupil do strany. Že jsem mladý... a měli tenkrát takové ty řeči. A to mně bylo zle… Protože jsem věděl, [že] ucho mám pryč, nemůžu do provozu. Se mnou tam byla celá řada kolegů, kteří měli za sebou většinou studia na vysokých školách za protektorátu a pak šli na dráhu, když se oženili a už se nevrátili ke studiím. A ti všichni nějak buď byli v partaji, nebo nebyli v partaji, jak to měli, ale bylo to poměrně pěkné prostředí, ve kterém jsem rád pracoval. A tak jsem nevěděl… Když řeknu ‚jo‘, tak nebude platit ‚ano, ano – ne, ne‘. Když řeknu ‚ne‘, tak co se mnou udělají… Tak jsem řekl, ať mi dají stanovy, že si to přečtu. Týden jsem to měl doma, v hlavě, co s tím. Stanovy jsem nečetl, že ano, věděl jsem, co to bude zač. A když pak paní předsedkyně přišla, tak jsem kápnul božskou a říkal jsem: ‚Víte, já jsem věřící člověk, žijeme ve sboru – a to by bylo pokrytecké, protože s těmi podmínkami ve stranictví to nehraje do kupy.‘ A od té doby jsem měl pokoj.“
„V tom roce 1938… On je [tatínek] taky ročník 1914, stejně jako maminka, tak mu bylo čtyřiadvacet. Z toho Liberce po absolutoriu dostal umístěnku do Děčína. A v Děčíně zažil útoky těch vlastně už německých – dneska by se asi řeklo ‚teroristů‘. A ukazoval mi místo – dodnes si to pamatuji – té školy v Děčíně, kde zůstali na hlídce tři čeští policisté a napadli je ti werwolfové – nebo tak různě se jim říkávalo. A byla to bitva na šavle. Jemu to téměř přeseklo nohu. A on sám říkal: ‚Poprvé v životě... Jednou si pamatuju, že jsem mu šavlí rozpoltil hlavu.‘“
František Pavlis se narodil 5. prosince 1941 v Praze Martě Pavlisové, rozené Bočkové, a Františku Pavlisovi. Jeho tatínek v roce 1938 zažil jako student policejní školy v Liberci zábor Sudet. V únoru roku 1948 byl jakožto člen Československé strany národně socialistické propuštěn od policie. Poté začínal jako popelář u Československých státních drah. František Pavlis byl vychováván v křesťanském duchu. V roce 1955 vystudoval ekonomickou školu v Děčíně a do roku 1963 sloužil jako výpravčí u Československých státních drah. Poté byl zaměstnán přímo v provozním oddělení v Ústí nad Labem, a to jako technolog a později dispečer. Po prověrkách se raději sám stáhl a v roce 1975 absolvoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. V dubnu 1975 se oženil s Radmilou, rozenou Pellarovou, a vychovali spolu tři děti. Poté tři roky sloužil v Merklíně u Přeštic jako vikář, pak jako farář v Čáslavi a nakonec v Sokolově, kde se významně podílel na sametové revoluci. V pátek 24. listopadu 1989 vpustil lidi do kostela, aby je pražské osobnosti mohly informovat o dění v Praze. Ve volbách v roce 1991 byl za Občanské fórum zvolen do zastupitelstva města Sokolov, pracoval také jako tajemník městského úřadu. Později působil na ředitelství Českých drah, poté jako farář v Karlových Varech, Ostrově nad Ohří a opět v Merklíně. Svou duchovenskou činnost ukončil v roce 2018. V době natáčení v roce 2024 žil se svou manželkou Radmilou v Plzni.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
