„Víte, ono je to velice jednoduché. Aby ctili svůj stát, tu svoji republiku, protože když není té svobody, tak není ani té svobody osobní, kterou vy dneska máte. Té byste neměli bez té lásky k vlasti a k tomu vlastnímu obětování. Podívejte, já jsem mohl desetkrát zahnout. V každém případě v tom postavení, které jsem měl jako geometr, se vůbec nedá srovnat ten můj život, kterej bych měl, kdybych zůstal za hranicemi. To není problém. Náš problém je, abychom byli svobodní, ne abychom se měli nějak extra dobře. Protože blahobyt bez svobody je k ničemu.“
„Jak vám říkám, smůla byla, že nás odmítli předat Američanům, jinak jsme byli v Praze my, a ne žádní Sověti. Sověti taky byli v Praze už jenom na návštěvu. Praha už byla osvobozená vlasovcema. Potud jestli se vytahujou. Víte, já mám takovou teorii, že my jsme byli osvobozeni po válce až v roce osmdesát devět.“
„Víte, nejvíc jsem si cenil toho příjezdu do Anglie. Protože to jsem viděl, že skutečně Hitler válku nevyhraje. Potom po pádu Francie, co jsme se dostali do Anglie. Viděl jsem, že Hitler má proti sobě super houževnatého protivníka, že to nebude žádné Polsko nebo Československo, že to pro něho bude skutečně těžký nebo neuskutečnitelný oříšek. Rozhodně toto pro mě byl, řekl bych, nový den, když jsem já se poprvé potkal s Anglií.“
„Samozřejmě já netvrdím, že by všichni Němci byli nacisté. To nemohu tvrdit. Třeba kamarád, byl to spolužák, chodil se mnou až do kvarty. Jeho táta byl havířem v Karviné. Táta chtěl, aby dělal obchodníka, tak ať se naučí dobře česky. Chodil až do kvarty a pak šel dělat obchodní akademii. A ten sloužil ve wehrmachtu. Protože uměl dobře česky, tak ho používali jako tlumočníka při výsleších zajatců, sloužil na východní frontě. Šlo mu to do té doby, než se dostal do skupiny, která prováděla ty výslechy, kde jeden z těch Němců rozuměl polsky nebo česky a slovensky. Tak se mu stalo, že když tlumočil odpověď toho Poláka nebo Slováka, že to neřekl tak jak ten Slovák. Zkrátka chtěl mu pomoct, tomu Slovákovi. A ten Němec: ‚To není pravda, on to tak neřekl!‘ Hned ho dali k trestní rotě.“
„Napřed to bylo 28. října. To byly demonstrace v Praze. Samozřejmě my študáci jsme to měli jako domácí úkol – zúčastňovat se všelijakých protestů. Já jsem byl na Václaváku. Nosili jsme trikolory, hulákali zkrátka hlavně mladí. Teď se tam sjeli od té strany z Karlína, tam měli zřejmě kasárna, ti němečtí vojáci. To byli všechno nebo většinou SS a začali to tam brát. Začali sbírat lidi, kteří měli trikolory, a házeli je do aut a odváželi. Samozřejmě, jak jsme to viděli, tak já jsem se stáhl do Krakovské. A zaslechl jsem střelbu. To tam střelili toho našeho studenta do břicha.“
„Měli jsme jedenáct Stuartů lehkých tanků, šestnáct a půl tuny. Ty tanky měly gumové články. Respektive to jádro logicky ocelové, ale obalené gumou. Takže když to jelo po silnici, tak to nedělalo rajvál. Normální tank, když jede, tak to klepe, kdežto ta guma, to bylo jako auto. Ty tanky jely až stokilometrovou rychlostí. Měli jsme kanon pětačtyřicet milimetrů, kulomet vpředu, kulomet na věži a kulomet ve věži, jako protitankovej.“
„Dunkerque měl zatopen prostor mezi Francií a vlastním přístavem, až na několik málo metrů nebo kilometrů byl obklopený vodou, kterou tam Němci pustili při přílivu. Tím si zmenšili ten úsek, který byl pro ně nebezpečný. Ta část, která byla od moře ke kanálu, který vedl z Dunkerque do De Panne. To je francouzské město na pobřeží. Ale kanál vede dál od moře, tak asi tři čtyři kilometry, tak ten první úsek mezi mořem a tím kanálem ten měl náš motoprapor na starosti. My jsme měli na starosti další část, která sahala od toho kanálu, který byl na belgickém území až tak na úroveň Saint-Omer. Ten byl ve Francii, ale už hodně hluboko. Ten zbytek dělal 1. tankový prapor a dělostřelci. My jsme měli jako podpůrné jednotky kanadské dělostřelce v našem rajonu. Tam byly většinou kanadské jednotky, protože my jsme spadali pod kanadské velení.“
„Teď když došlo k tomu 17. listopadu, tak nás všechny chtěli odvézt do koncentráku. Došlo k tomu asi tak, že já ráno se probudím a slyším nějakej větší kravál, než je na koleji zvykem. Měl jsem ještě s jedním Ostravákem rohák, to byl prodloužený pokoj, takovej lepší pokoj to byl. Ten můj kamarád spolunocležník byl v Ostravě, jeho táta byl předsedou senátu krajského soudu. Mě to samotného překvapilo, že je tam takovej kravál. Vyjdu se umývat a už se tam objevili Němci a už nás hnali z pokojů ven. Ještě před tím než jsem já šel do té koupelny, tak kamarád, s kterým jsem byl v divadle večer před tím, tak ze dvora na mě křičel: ‚Vás všechny odvezou do koncentráku!‘ Už se to roztroubilo, protože to už bylo těch devět kluků popravených. No a samozřejmě hnali nás. Já jsem ještě byl v pyžamu, a tak jak jsme kdo byl oblíknutý, tak nás nahnali dolů do jídelny. V té jídelně byl takový zvýšený stupeň, takové podium a tam byl klavír. Jinak ta jídelna měla akorát restaurační stoly. Ovšem nás přinutili, že ty stoly musíme srazit a budeme všichni stát, nikdo nebude sedět. Na tom vyvýšeném místě byl jeden esesák, který měl nabitý kulomet, na nás připravený. My jsme zkrátka tam stáli do dvanácté hodiny. Ve dvanáct přišel náš ředitel koleje. Jmenoval se Frank, to byla shoda jmen, on s nima nic neměl společnýho. Tak ten přišel, vojáci němečtí vypadli a on nám říkal, že máme štěstí, že v tý naší koleji bydleli němečtí důstojníci, protože díky nim jsme nebyli odvezeni do Ruzyně.“
„My jsme žádali, abychom byli přeloženi k Eisenhowerovi. Tak ti to zdůvodňovali tím, že je to jiný úsek. Američani měli úplně jiný úsek než Angláni. Angláni měli severní úsek na Rýnu. Čili z toho důvodu to nebylo pro ně manipulačně jednoduché. Samozřejmě zmatky dokážou vojáci vždycky udělat bezvadné, takže se tomu chtěli co nejvíce vyhýbat. Z toho důvodu nás oni jako nechtěli pustit. To byla jejich hlavní chyba. Jinak bysme skutečně osvobodili Prahu, protože to vůbec nebyl problém.“
Když jsme přijeli do Anglie a viděl jsem tu neuvěřitelnou houževnatost, tak jsem věděl, že Hitler válku nevyhraje
Jan Pavlíček se narodil 23. prosince 1917 v Palkovicích. Otec byl vystudovaný varhaník, ale pracoval na železnici. Jan absolvoval gymnázium v ostravské čtvrti Přívoz a odešel na studia do Prahy. Na podzim 1939 se zúčastnil studentských demonstrací v Praze. Dne 17. listopadu téhož roku zažil obsazení vysokoškolských kolejí německými jednotkami. Z okupované republiky se mu podařilo uprchnout do Maďarska, kde byl umístěn ve sběrném táboře v Budapešti. Se skupinou dalších Čechoslováků se mu podařilo přejít hranice do Jugoslávie. Odtud cestoval přes Soluň, Istanbul a Damašek až do libanonského Bejrútu, odkud byl převezen do jihofrancouzského Agde, ve kterém 16. dubna 1940 vstoupil do francouzské cizinecké legie. Absolvoval začátečnický výcvik a neúplné cvičné střelby. Byl bojově nasazen při obraně Paříže v červnu 1940. S armádou ustoupil na jih Francie a odtud byl evakuován do Liverpoolu. V Anglii prodělal výcvik na lehkého tankistu. V roce 1944 byl v druhém sledu invaze do Francie a zúčastnil se obléhání Dunkerque. Po válce pracoval u Národního pozemkového fondu, později zastával funkci ve vedení ostravských dolů. Zemřel 12. června 2010 ve věku 92 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!