Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Pavlíček (* 1917  †︎ 2010)

• narozen 23. prosince 1917 v Palkovicích u Frýdku-Místku, vystudoval gymnázium v Přívoze, nastoupil na studia ČVUT v Praze

• zúčastnil se studentských demonstrací v říjnu 1939, dne 17. listopadu byl vystěhován z vysokoškolské koleje

• po útěku z protektorátu se dostal do sběrného tábora v Budapešti, odtud uprchl přes Záhřeb, Bělehrad, Skopje do Istanbulu; přes Damašek se dostal do Bejrútu a odtud do francouzského Agde, kde 16. dubna 1940 vstoupil do francouzské cizinecké legie

• zúčastnil se obranných bojů u Paříže v roce 1940; s armádou ustoupil na jih zpět do Agde a odtud byl převezen do anglického Liverpoolu

• v roce 1944 se podílel na obléhání Dunkerque

• po válce pracoval u Národního pozemkového fondu a zastával funkci ve vedení ostravských dolů

• zemřel 12. června 2010

Jan Pavlíček se narodil 23. prosince 1917 v Palkovicích u Frýdku-Místku. Byl ze šesti sourozenců, měl dvě sestry a tři bratry. Matka pocházela ze zámožné rodiny velkostatkáře v Palkovicích. Jan vypráví, že o statek rodina přišla po smrti strýce. Z celého hospodářství zůstala Janově babičce pouze místnost na výměnku, zbytek majetku získala v dědickém řízení vdova po strýci.

Mládí a rodina

Janův otec pracoval již za I. světové války na železnici. Byl vystudovaný hudebník, studoval varhanní školu u Leoše Janáčka. Za války sloužil v rakousko-uherské armádě u vojenské hudby. Během bojů u Krakova byl z armády propuštěn, kvůli nedostatku pracovníku na železnici, a opět pracoval u dráhy v Ostravě. V roce 1920 dostal otec služební byt v ostravské čtvrti Přívoz, kam se celá rodina téhož roku na jaře přestěhovala z Palkovic. Jan vypráví, jak vypadalo tehdejší město. Se svou starší sestrou navštěvoval místní pětitřídní školu a po jejím dokončení studoval na gymnáziu v Přívoze.

V roce 1930 otec povýšil a rodina se musela přestěhovat do Bohumína. Na místním gymnáziu Jan v roce 1936 zakončil studia maturitou. Vypravuje, jak mu při maturitě z češtiny celá komise projevovala obrovské sympatie. Jan vzpomíná na vztahy mezi národnostními menšinami Němců, Poláků a Čechů. „Poláků tam bylo málo. S bídou naplnili obecnou školu do páté třídy. Ovšem Němců bylo dost, protože tam byl nejvýchodnější německý gympl. Dojížděli tam Němci z Těšína i ze Slovenska.“ Jan uvádí, že už tehdy cítil, že žije v „národnostně vyhroceném prostředí.“ Po maturitě odešel Jan na ČVUT do Prahy, kde studoval obor zeměměřičství.

Po Mnichovské dohodě a odstoupení československého pohraničí v roce 1938 byla rodina Pavlíčkova vystěhována z Bohumína zpět do Palkovic. Jan se 13. března 1939 v Praze dostavil k odvodu do armády. „Já říkám tomu doktorovi: ‚Pane plukovníku, já bych nechtěl být odvedený.‘ On se zeptal proč. ‚Protože já nechci sloužit v německé armádě.‘ Dostal jsem: ‚neschopen – tělesně sláb.‘“ Za dva dny byla republika obsazena německým wehrmachtem.

Studentské demonstrace v říjnu 1939

V říjnu se účastnil studentských demonstrací u příležitosti výročí založení republiky. „To jsme my študáci považovali jako takový domácí úkol. Já byl na Václaváku, nosili jsme trikolory. Pak přijely jednotky SS. Začali sbírat lidi s trikolorami. Já jsem se stáhl do Krakovské ulice a zaslechl jsem střelbu. To tam střelili toho našeho studenta do břicha. Pak jsem zmizel na kolej.“ Několik dní před demonstracemi se v kavárně Vltava sešel s bývalým spolužákem, který byl před okupací aktivní vojenský důstojník. Na klopě měl odznak Národního souručenství NS, ovšem nosil ho obráceně vzhůru nohama jako SN, což znamenalo smrt Němcům. V ulici Na Příkopech si odznaku všiml kolemjdoucí důstojník SS a odvedl Jana na policejní stanici v Melantrichově ulici, odkud ho esesák odvedl do Pečkárny. „Zeptali se mě, jestli vím, že to znamená smrt Němcům. Já jsem samozřejmě zapíral. Bylo mi jasný, že by mě čekala návštěva koncentráku. Pak přišel jinej esesák a začal se mnou cvičit. Dělal jsem tři hodiny kliky a pak byl další výslech.“ Při druhém výslechu se ho vyšetřující příslušník SS opět zeptal, jestli už ví, že SN znamená smrt Němcům. Jan odpověděl, že je jedno, jestli má znak NS nebo SN, protože obojí je Němcům smrt nebo obráceně. Nakonec Jana z Pečkárny propustili s tím, že pokud ho zadrží příště, bude rovnou popraven. Z výslechu odešel rovnou do Lucerny, kde tehdy pracoval jeho bratr, a jeho propuštění řádně oslavili.

Obsazení vysokoškolských kolejí

Dne 17. listopadu obsadili Němci vysokoškolské koleje a studenti byli vystěhováni. „Ráno mě probudil nějakej větší rachot. Vyjdu se umývat a už se tam objevili Němci a už nás hnali z pokojů ven. Já byl ještě v pyžamu, nahnali nás do jídelny. Na vyvýšeném podiu, kde byl klavír, stál esesák, který měl kulomet. Tam jsme stáli do dvanácti hodin. Pak přišel náš ředitel koleje, jmenoval se Frank – to byla shoda jmen. Říkal nám, že máme štěstí, že v naší koleji bydleli také německý důstojníci. Díky nim jsme nebyli odvezeni do Ruzyně. Tak nás propustili.“ S kamarádem z koleje odjel na jeho statek do Mělníka, tam ho zastihla zpráva o smrti matky. Po pohřbu v Palkovicích se nakrátko ještě vrátil do Prahy, ale hned jak mohl, odjel zpět do Palkovic, „protože to už jsem byl rozhodnutý odejít.“

Překračování hranice u Bohumína

Janův druhý bratr tehdy pracoval v Bohumíně u dráhy. „Přestože to bylo už zabraný Polskem, tak naše dráhy tam měly konečnou.“ Bratr pomáhal překračovat hranice do Polska utíkajícím československým vojákům, většinou letcům. Jan popisuje, jakým způsobem byly útěky uskutečňovány. „Bratr byl domluvený se strojvůdcem, a když vlak přejížděl hraniční řeku Ostravici, tak zpomalil a vojáci naskákali do nákladních vagonů. V Bohumíně před vjezdem do stanice zase zpomalil a oni věděli, že musí vyskákat. Pak přišli normálně na stanici a jelo se dál.“

Útěk z protektorátu

Pan Pavlíček se pokusil uprchnout z protektorátu dvakrát. Poprvé se o to pokusil v prosinci 1939. Jeho plánem bylo přejít hranice na Slovensko a odtud se dostat přes Maďarsko a Rumunsko na západ. Při přechodu hor byl u Turzovky zatčen místním četníkem. Zaplatil pokutu za nelegální překročení státní hranice a byl odveden zpět na hranice protektorátu.

Při druhém pokusu o několik týdnů později využil kamarádství se spolužákem Pachtou z vysoké školy, jehož matka bydlela ve slovenském Lučenci, který byl tehdy u hranic s Maďarskem. Dopravil se do Lučence a zde vyhledal paní Pachtovou, která mu ukázala cestu na maďarské hranice. Měl se setkat s hostinským Svobodou, který mu zajistí lístek na vlak do Budapešti. Když vešel do jeho hospody, byl zastaven maďarskými četníky, a protože neuměl ani pozdravit maďarsky, byl zatčen a odveden do vězení u okresního soudu. Druhý den byl vyslechnut a převezen do kriminálu v Budapešti. „Říkal jsem si, že alespoň ušetřím za vlak.“

Ve sběrném táboře v Budapešti

V kriminálu ho zavřeli do velké místnosti v kasárnách Marie Terezie, které byly plné zatčených českých utečenců. „Tak to jsem byl mezi svejma.“ V kriminále spali vždy dva vězni na jedné drátěné posteli. Jan Pavlíček sdílel postel s civilním pilotem Lounským. Setkal se zde se zatčeným generálem Liškou a generálem Špačkem. Neustále přibývali další vojenští důstojníci a letci. Nakonec jich bylo v kasárnách zavřeno asi tři sta. Dne 7. března 1940 byl spolu s několika dalšími odvezen do Miskolc, kde byli předáni slovenským četníkům a odvezeni do Košic. V Košicích byli umístěni do vězení u okresního soudu. Následující den při převozu do vězení na území Slovenska se Janovi a jeho přátelům podařilo uplatit maďarské stráže penězi a hodinkami a vlakem se vrátili zpět do Budapešti. Jejich cílem bylo přejít hranice do Jugoslávie, což se jim podařilo 15. března. V jugoslávském Záhřebu se sešli s místním čs. velvyslancem panem Smetanou, který zajistil skupině cestu do Bělehradu. Z Bělehradu skupina československých utečenců pokračovala vlakem do makedonské Skopje, poté přes Soluň do Istanbulu.

Vstup do francouzské cizinecké legie

V Istanbulu se setkali s bývalým československým konzulem, který zařizoval další cestu přes Damašek do Bejrútu. V Bejrútu se připojili ke skupině emigrantů, která se již tou dobou v Libanonu nacházela. „Dostali jsme čísla, který byly podle pořadí, jak kdo přišel. Já měl 2879. Takže žádný miliony nás tam nebyly.“ Francouzské úřady vyhotovili utečencům prozatímní doklady příslušníků francouzské cizinecké legie, aby jim nebyly kladeny překážky při dalších cestách. V Bejrútu se skupiny Čechoslováků nalodily na francouzské válečné lodě a přeplavily se do Marseille. Dne 16. dubna 1940 byli ve francouzském Agde všichni včetně Jana řádně odvedeni do francouzské cizinecké legie. Pan Pavlíček byl přidělen k 11. rotě 2. pěšího pluku. Prodělal vojenský začátečnický výcvik a cvičné střelby. „Ke střelbě z kulometu jsme se ani nedostali, protože neměli náboje.“

Boje při obraně Paříže a ústup

Po proražení Maginotovy linie německým wehrmachtem byl výcvik československých legionářů ukončen a jednotky byly urychleně dopravovány na frontu. „Měli jsme naprosto nedostatečnou výzbroj. Pušky z předminulého století z koloniálních válek v Africe. Každej jsme vyfasovali jeden balíček nábojů, 8 kusů.“ Československé oddíly byly určeny na obranu Paříže. Z výcvikového tábora ve Vosges byly autobusy převezeny přes Troyes na pozice na řece Marně. Družstvo Jana Pavlíčka dostalo rozkaz vybudovat obranné postavení na hřbitově u vesnice Vaux-Halle. „Jenom jsem si pomyslel, že být rovnou na hřbitově se zrovna hodí.“ Za dva dny přišel rozkaz k ústupu. Sousedící francouzské jednotky bez oznámení ustoupily dříve a českoslovenští vojáci se ocitli sami na hrotu obranné linie. Jan Pavlíček a jeho družstvo přes noc ustoupili, připojili se k dalším jednotkám a došli až do Coulommiers. Jakmile dorazili do města, začalo bombardování a francouzské jednotky se daly na rychlý ústup. Jan naskočil na nákladní auto a v koloně dojeli do Fontainebleau, kde však už nenašli nikoho. Pokračovali na jih a se svými jednotkami se setkal až za Limoges. Československé jednotky se shromáždily opět v Agde. Zde se vojáci nalodili na britskou uhelnou loď. Pan Pavlíček vypravuje, že z Francie odjela pouze malá část francouzských vojáků. Většina zůstala a vrátila se ke svým rodinám. Pan Pavlíček také vzpomíná, že Francouzi při ústupu nebudovali žádné protitankové zákopy, zátarasy nebo minová pole. Pouze v sektorech hájených československými vojáky byly obranné pozice odolné útoku.

V Anglii

Konvojem britských válečných lodí se vojáci přeplavili do anglického Liverpoolu. Pan Pavlíček vzpomíná na bezchybnou organizaci, která vládla na britských ostrovech. „Když jsme přijeli do Anglie, tak jsem věděl, že Hitler válku nevyhraje.“  Československé jednotky byly umístěny ve stanovém táboře, který byl postaven polskými jednotkami. Zde pobývaly přibližně dva měsíce a poté byly rozdělovány a přesouvány do jednotlivých posádek. Jan Pavlíček vypráví, že pobyt na první posádce trval celých devět měsíců, „což se projevilo na zvýšení místní populace, takže na všech ostatních stanovištích už jsme nikdy tak dlouho nebyli.“ Pan Pavlíček vzpomíná, že na rozdíl od Francouzů byli Britové perfektně připraveni na možnou německou invazi. V Anglii vládla bojovná nálada, a „kdyby se Hitler pokusil o invazi, tak každej, kdo mohl, by střílel!“ Československé jednotky byly rozmístěny ve střední Anglii v oblasti mezi městy Stretford a Nottingham. Posádka, do které patřil i Jan Pavlíček, byla umístěna zpočátku právě ve Stretfordu. Po devíti měsících byli přemístěni do Devonu a posléze na východní pobřeží do Lowestoftu. Z Lowestoftu byli opět převeleni do jižního Skotska poblíž Edinburghu. Během pobytu probíhal neustálý výcvik. Po nějakém čase byla jednotka opět přemístěna, tentokrát do Bridlingtonu na jihu Anglie. Odtud už byla shromažďována vojska na plánovanou invazi do Francie.

Invaze do Francie 1944

Jan Pavlíček se dostal do prostoru u města Seaton. Zde se jednotky nalodily na čluny a přepluly do Francie. „Ve Francii jsme se vylodili už v druhém sledu na připravená mola, která se přitáhla smontovaná už z Británie. My jsme prakticky do vody nevlezli.“ Pan Pavlíček vypravuje, že po invazi se do konfliktu s Němci již nedostali. „Náš hlavní úkol byl hlídat Dunkerque. To už jsme byli přebudovaní na tankovou brigádu. Spadali jsme pod kanadské velení a měli jsme tam podporovat kanadské oddíly. Žádali jsme, abychom byli přeloženi k Američanům, k Eisenhowerovi. Ale oni nás nechtěli pustit. To byla jejich největší chyba. My jsme mohli osvobodit Prahu, to nebyl vůbec problém.“ Jan Pavlíček byl zástupcem velitele průzkumné čety, která byla složena z jedenácti lehkých tanků Stuart. Tanky měly pogumované pásy, aby se mohly pohybovat potichu, a dva motory Cadillac dosahovaly až stokilometrové rychlosti. Byly vyzbrojené 45milimetrovým dělem a dvěma kulomety.

Po příjezdu do Prahy se zúčastnil slavnostní přehlídky. „Kdyby nás Američani nechali, tak jsme Prahu mohli osvobodit. Sověti ty už přijeli jenom na návštěvu, protože Praha už byla osvobozená vlasovcema. Podle mne jsme po válce byli osvobozeni až v roce 1989.“

Život po válce

Po válce pracoval Jan Pavlíček u pozemkového fondu. Díky náhodnému setkání a přátelství s generálním ředitelem se dostal na vysoké postavení ve vedení ostravských dolů. „Všichni si lámali hlavu, jak je možné, že západní voják dělá takovou funkci.“ Jan Pavlíček působil jako předseda Československé obce legionářské. Životní krédo pana Pavlíčka zní: „Blahobyt je na nic, když nemáme svobodu.“

Jan Pavlíček zemřel ve věku 92 let 12. června 2010. Pohřben byl v rodinném hrobě na hřbitově v Palkovicích.

Zpracoval Jan Vondryska 28. září 2009.