Renata Pavelková, roz. Götzová

„Napřed jsem byla v nějaké velikanánské budově, zřejmě na náměstí v Terezíně, v nějakých kasárnách, sama, to nás oddělili. Vím, že jsem spala nahoře až na palandě a okolo mě, to mi bylo nepříjemné, spousta dospělých žen. (Takže jste nebydlela společně s tatínkem?) Ne, ten byl někde jinde. Našel tam svoje sestry, měl ještě tři sestry, které tam dělaly zdravotní sestry. Kde tatínek byl, to si nepamatuju. Později mě, zřejmě nějakou protekcí, přestěhoval – já jsem bývala strašlivě hubená, říkali, že mám tuberu – do vily, kterou jsem potom později našla na okraji Terezína, to bylo pro hubené děti. Tam si pamatuju, že chodil na návštěvu s jednou svou sestrou, drželi se pod paží a přinesli mi táfličku čokolády nebo něco. Vím, že jsem byla na balkoně, a dodneška mám v hlavě pohled mého táty, jak má oči nahoru a jak na mě kouká. Pak jsem tam byla nemocná, taky si pamatuju, jak nám vyčesávali vši na prostěradlo.“

„Z Terezína jsme se dostali a cestou jsme vzali nějakého zubaře, doktora. Dědeček řekl: ,To je můj syn‘, a nějak jsme prošli těmi zátarasy. Brzy ráno, v osm nebo devět, jsme dojeli už na nádraží Bubny a potřebovali jsme se dostat do Nuslí, kde babička bydlela. Tady ale bylo povstání. Z těch Buben se jde jakoby pod Stalinem, pod skálou, a tam stříleli, jestli po nás, to nevím. Prostě tam byla střelba, to si živě pamatuji, jak jsme utíkali. Já říkám: ,Babi, čurat potřebuju.‘ Měla jsem punčocháče. ,Holka, nemůžeš, musíme běžet, zastřelili by nás.‘ Tak sundala mi kalhoty a v běhu jsem čurala. Přešli jsme most a to už bylo bez střelby.“

„Já jsem to nechápala, já jsem byla spokojená, že jdu s otcem. Bydleli jsme na Pankráci v domě, kde bylo čtyřicet dva partají. Já mám narozeniny 8. února a akorát 8. února přišel ten povolávací rozkaz. Bylo mi divné, že celý dům jako jeden muž chodili: ten přinesl rukavice, jiná paní mi upletla šálu, prostě celý dům mě v podstatě vypravoval. My jsme byli odvedeni 10. února čili za dva dny. Ten dům se podílel na výpravě tam, kam já jsem šla se svým milovaným tátou.“

„Tím, že jsem tam jako sedmiletá holka byla, se cítím jakoby povinná poděkovat tím, že vejde ve známost, že tam byly také děti, které si toho moc nepamatují. Nejenom mladí, patnáctiletí, kteří to měli také určitě nesmírně těžké, těžší než my malí, ale taky to pro nás nebylo jednoduché. Takže by bylo dobře, kdyby o těch dětech od tří do deseti let, o těch malinkých, bylo známo, že to taky neměly jednoduché. Aby se nemluvilo jen o těch mladistvých, kteří už to měli v hlavě srovnanější. Ale velká spousta malých dětí se odtamtud nedostala.“

„Je to smutné, ale dodnes se mi to z hlavy nedostalo. Pořád, když jsem se vrátila, dodnes si ty sny pamatuju. Střílení, spousta lidí, obrovské prostory. Nevím, co to ve mně je. Dcera říkala: ,Dojdi si k psychologovi.‘ Jenomže já nechci. Ráda ty vzpomínky zasunu. Dodneška, až zpětně jsem si to uvědomila, že od března do května bývám nemocná, tak tomu říkám. Nemůžu spát, klepe se ve mně všechno. Přijde půlka května, a jako když utne, všechno je v pořádku.“

„Já jsem se narodila v osmatřicátém roce, 8. února, a tím pádem, že [rodiče] byli sezdaní po pětatřicátém roce, tak děti z těch manželství vzešlé měly být považovány za Židy. Tím pádem se na ně vztahovaly všechny represe, které nastaly potom. Ve čtyřiačtyřicátém se narodila moje sestra, jí byly čtyři měsíce, když my jsme do koncentráku odcházeli. My jsme odcházeli prakticky jedním z posledních transportů, 10. února 1945. (Šli jste celá rodina?) Ne, právě tatínek a já jako Židovka, maminka křesťanka se čtyřměsíční sestrou zůstaly doma. Rodina byla rozdělena. Já jsem tátu nesmírně milovala, takže jsem byla šťastná, že jdu s tátou, kam, to jsem nevěděla.“