"Když to všechno proběhlo, dostali jsme všichni papír, který jsme museli podepsat a také uvést důvod, proč jsme se nesnažili znovu získat členství v KSČ. Byla jsem v té době v šestém nebo sedmém měsíci těhotenství. Kolegové mi radili, ať tam napíšu, že jsem měla v těhotenství problémy a nechtěla jsem veřejně působit. Odmítla jsem to, že je to hloupost, a napsala jsem, že důvodem byl nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Tím jsem si podepsala ortel. Byla jsem vyloučena ze strany. První měsíce po vyloučení probíhaly v akademii tak, že jsme všichni vyloučení dostali zákaz publikace. Protože jsme měli nějaké hotové články, řešilo se to tak, že se pod tím podepsal někdo, kdo prověrkami prošel. Za mě se postavil Josef Bartoš z Olomouce, vedoucí mé kandidátské práce, i někteří další kolegové. Mohla jsem tak ještě pod cizím jménem publikovat dva nebo tři články. Další pokračování ve vědecké práci ale nepřicházelo v úvahu."
"Členové prověrkové komise seděli v ředitelně. Byli, myslím, tři. Jeden z nich byl horník. A vedoucím komise byl pracovník krajského výboru KSČ, který měl několik let na starosti Slezský ústav. V roce 1968 se do ničeho nenamočil, protože byl vážně nemocen. A ještě tam byl jeden člen, toho si nepamatuji. Horník mě přivítal s úsměvem a řekl: 'A soudružko, ty jsi taky milovala Dubčeka?' Usmála jsem se a řekla, že jako historik neposuzuji politiky srdcem, ale z hlediska jejich politického působení. Pak se na mě obrátil pracovník krajského výboru. Znali jsme se velice dobře, dokonce jsme si tykali. Jmenoval se Zdeněk. Také se mile usmál a řekl: 'Nino, my se přece známe, tys byla vždycky takový loajální člověk. Když všichni členové výboru pořád psali nějaké rezoluce a pořád byli v tom roce 1968 aktivní, tak jsi s tím určitě vnitřně nesouhlasila, ale nechtěla jsi proti nim vystupovat. Takže když nám řekneš, kdo byl iniciátor všech těch rezolucí a dění v průběhu jara 1968, zaručuji ti, že se z toho dostaneš naprosto bez problémů.' Podívala jsem se na něho a velmi suše jsem řekla: 'Zdeňku, za takovou pomoc ti mockrát děkuji.' A obrátila jsem se na podpatku a práskla za sebou dveřmi. Tím skončily moje prověrky."
"Další moje špatná zkušenost z Lipova souvisela s kolektivizací. Jako mladí kantoři jsme měli povinnost účastnit se přesvědčování rolníků, aby vstoupili do JZD. Ne že my bychom je měli přesvědčovat, ale museli jsme tam sedět, abychom byli svědky toho procesu. To, jak strašným způsobem se chovali dělníci z okolních závodů a soudruzi z okresního výboru k těm prostým rolníkům, byla první obrovská rána do mého idealistického pojímání komunistické ideologie a systému. Strašně to se mnou zatřáslo. Byl třeba pozván další, kterého chtěli přesvědčovat, a nebylo slyšet, zda zaklepal. Žmoulal v ruce čepici a sotva pootevřel dveře. Někdo na něj zařval: 'Ven! Neumíte pozdravit?' Odehrávalo se to přímo ve škole, seděli za stolem na stupínku a byli opravdu hrozně sprostí. Na mě to působilo strašně zle. Bylo mi ke dvaceti rokům a bylo to asi poprvé v životě, kdy jsem začala přemýšlet, co vidím kolem sebe."
„Snídala jsem, seděla jsem na vysoké stoličce u stolu. Otec se vedle umýval v umyvadle, možná se i holil. Najednou se ozvala obrovská rána. Za mými zády bylo okno a bylo vidět, že přes zahrady vyšlehl plamen. Otec viděl přes okno, že byl zasažen selský mlýn. A jedna ze střepin z té miny proletěla něco přes půl metru nad mojí hlavou a zabodla se naproti do dřevěných veřejí dveří. Otec zůstal jak solný sloup, matka někde pobíhala po domě. Začala jsem křičet, protože jsem se hrozně lekla. Během půl hodiny jsme byli v našem bramborovém sklepě. To bylo naše štěstí. V devět hodin jsme se přestěhovali do sklepa, v jedenáct dostal náš dům přímý zásah.“
Nina Pavelčíková, za svobodna Prokešová, se narodila 1. dubna 1939 ve Zlíně. Vyrůstala v rodině veterináře ve Veselí nad Moravou na jižní Moravě. Matka Frída, rozená Reinerová, byla židovského původu a zatímco řada jejích příbuzných se stala obětí holocaustu, matku pamětnice chránil sňatek s „árijským“ manželem. Nina absolvovala vyšší pedagogickou školu v Opavě, poté dálkově vystudovala dějepis a ruštinu na univerzitě v Brně. Vstoupila do KSČ. Učila na základní škole, poté pracovala jako historička. Roku 1966 nastoupila ve Slezském ústavu Československé akademie věd v Opavě. V roce 1968 podporovala obrodný proces a v srpnu se zapojila do protestů proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Byla za to vyloučena z komunistické strany, nesměla publikovat a pracovat v oboru. Do pádu totality se živila jako referentka v opavské Sigmě a ve stavebním bytovém družstvu. Ve svobodných poměrech byla pracovně rehabilitována a vrátila se do Slezského ústavu. V roce 1995 začala přednášet historii na Ostravské univerzitě, kde později získala profesuru. Patří k vyhledávaným odborníkům na dějiny druhé poloviny 20. století.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
