Stanislava Paulíčková

„Tak já to znám jen z vyprávění. Bydleli jsme v Konobrži, já jsem se narodila ve válce v roce 1942. Já si pamatuju jenom ty sirény, které mi vadí dodnes. Když byl nálet, tak nás rodiče vzali všechny, my jsme byly dvě holky, a vzali polštáře a fárali jsme do dolů dolu. A ty polštáře vzali proto, kdyby přišla tlaková vlna, abysme se neudusili. A ty sirény byly hrozný, že já si je pamatuju celý život, a běhá mi mráz po zádech, když je slyším ještě dneska.“

„Náš tatínek, on po válce, když ty komunisti to tam přebírali, tak oni byli hrozný. Protože oni ty domy vykrádali, brali si věci po Němcích. Náš táta to neměl rád, tak se s nimi pohádal, tu legitimaci zahodil a od té doby bylo zle. Ta moje starší sestra teda mohla jít studovat, udělala pedagogickou, ale po té pedagogické ji nepustili učit, šla do, pionýrský dům, já nevím, jak se to jmenovalo. Nejdřív šla dělat vychovatelku do dětského domova a pak šla do toho domu pionýrů. A teprve později, 1957 nějak tak, tak ji potom nechali učit.“