„Vnímali nás jako osvoboditele. Asi třetí den nám někdo bušil na vrata, tak jsme je otevřeli a byl tam Kuvajťan, který pěknou češtinou říkal: ,Vy jste Češi, vítejte tady, já chci razítko do pasu, já chci do Čech.‘ A my jsme mu říkali: ,To ještě není možné, ambasáda ještě nefunguje.‘ A přišel další z těch lidí, seznámil se s námi a dělal nám průvodce Kuwait City. My jsme viděli věci, které by asi zřejmě nikdo jindy neviděl, a bohužel jsme se dostali i na hřbitov, kde jsme byli provázeni místní mučírnou, kterou tam irácká vojska zřídila k účelu mučení místních obyvatel. Nejsou to příjemné zážitky, jenom to říkám, že jsme tam natáčeli, viděli jsme to – viděli jsme na vlastní oči, jaká tam dělali zvěrstva, ta irácká vojska. No a pak jsme na ambasádě počkali až na konec války.“
„Měl jste strach?“ – „No samozřejmě, každý se musí trochu bát. Kdo se v takové situaci nebojí, tak je svým způsobem blázen, protože bojíte se nejenom toho, že na vás bude někdo střílet, ale nevěděli jsme, jestli tam nejsou miny, minová pole, nástrahy. Jasně, měli jsme výhodu, že jsme byli vzadu, v zadním voji tý útočící brigády. Ale člověk nikdy – jak se říká – neví, takže nějaký strach a nějaká obava tam určitě byla, to nebudu říkat, že ne. A taky, a já to říkám vždycky, měl jsem to v sobě zakódovaný, máte svoje vojáky. Máte tam vojáky základní služby, mladé kluky, za které jste zodpovědný, velíte jim a oni jdou bezmezně za vámi. Tak máte povinnost dělat všechno pro to, aby se všichni vrátili domů.“
„Pamatuju si, že jsme se přiřadili k 20. brigádě a předcházela tomu obrovská palebná dělostřelecká příprava. Velké houfnice, samohybné, stály kousek za námi. My jsme byli ve VAZech a vétřieskách a následovali jsme tu útočící 20. brigádu na území Kuvajtu. To jelo, jako by se jelo rallye, to nebyl žádný pomalý postup. Irácká armáda už byla zdevastovaná leteckými údery. A-10 Thunderbolty dělaly svoji práci velice rychle. Ale co chci říct – ten první pocit, tam si uvědomíte, že fakt jedete do války. Pořád to byla svým způsobem procházka růžovou zahradou. A najednou nastoupíte k brigádě a za vámi začnou pálit samohybný houfnice a VAZ vám poskakuje 50 centimetrů nad pouští, protože ta nárazová vlna je tak obrovská. Najednou zjistíte: ,Aha, pozor, asi jde do tuhého.‘“
Ondrej Páleník se narodil 21. února 1965 ve Zlatých Moravcích, nedaleko Nitry. Po základní škole, v letech 1979 až 1983, absolvoval internátní vojenské gymnázium Slovenského národního povstání v Banské Bystrici, následovala studia vojenské vysoké školy ve Vyškově (1983 až 1987), během kterých vstoupil z kariérních důvodů do komunistické strany (KSČ). Po studiích působil jako velitel čety u 22. výsadkové brigády v Prostějově. Mezi roky 1990 a 1991 se účastnil vojenské mise v Perském zálivu, v letech 2004 a 2006 absolvoval vojenské mise v Afghánistánu. V letech 1999 až 2002 sloužil na vojenském velitelství NATO v belgickém Monsu. Od roku 2007 do roku 2012 působil na pozici ředitele vojenského zpravodajství. Následně odešel do zálohy a v letech 2012 až 2014 zastával funkci předsedy Správy státních hmotných rezerv. Již v roce 2009 byl povýšen do hodnosti generálporučíka, a stal se tak nejmladším generálporučíkem v historii ČR. Za svou činnost v armádě obdržel řadu vyznamenání a ocenění. V roce 2024 žil Ondrej Páleník v Prostějově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
