„Když jsem se vrátil, byl jsem v Itálii. Tam řekli, že mám lepru. Dokonce jsem tam byl v leprosáriu šest měsíců. Léčili mě, pak řekli, že to byla lehká forma. Dokonce jsem dostal penzi. Prosil jsem představeného, jestli můžu do Španělska, že tam mají s leprou větší zkušenosti. Tak jsem jel do leprosária ve Španělsku. Tam řekli, že ji nemám. Tak jsem se potkal s jedním jezuitou a on řekl, že se o mě postará. Dostal mě do Bolívie. Tam jsem dělal soukromého lékaře a ke konci jsem byl státní lékař placený státem.“
„To viděli mladého kluka v pohraničním pásmu a řekli, že už tam zase jednoho mají. Takže mě vzali do jejich taxíku – vojenského auta – a vezli mě do Znojma. Ze Znojma mě zavezli do Brna. Z Brna do Olomouce. Ta cesta, to byla taková vybavená síť silnic, kde jezdily autobusy s vězni. Každému dali bochník chleba a margarín, tak dvě tři kila chleba na tři dny, a říkali, že jestli se pokusíme o útěk, začnou střílet. V tom to spočívalo. A také v padesátých a šedesátých letech dělali noční výslechy. Nechali člověka chvíli spát a pak si ho za dvě hodiny zavolali zpátky.“
„Když jsme dělali noviciát, my tam byli čtyři ve Frutě, v laboratoři, v Mařaticích. A v padesátém šestém roce jsme založili Ligu proti bolševismu. Byli jsme čtyři a jeden nám dělal předsedu. A on říkal předsedovi strany: ‚Pane předsedo, vyberte si lípu, na které chcete viset.‘ Tam byla taková obrovská alej lip. A on říkal: ‚Přemku, já jsem nic neudělal.‘ Oni měli úžasný strach v padesátém šestém roce.“
Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937. V roce 1956 tajně vstoupil do jezuitského řádu. Poté se pokusil emigrovat. Na hranicích byl však zadržen a odsouzen na pět měsíců do vězení. V roce 1959 byl odsouzen znovu, a to za členství ve společenství jezuitů, což bylo za komunismu nezákonné. Dostal čtyři roky vězení za trestný čin podvracení republiky. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960. U jezuitů tajně dokončil noviciát. Pracoval v různých dělnických profesích a přitom jezdil studovat filozofii k jezuitům do Polska. V roce 1968 využil uvolnění politických poměrů, získal pas a vyrazil na zájezd do Vídně. Do vlasti se už nevrátil. Z Rakouska odjel do Itálie, tam dostudoval a v roce 1971 byl vysvěcen na kněze. Působil jako kaplan ve vojenské nemocnici. Práce s nemocnými ho zaujala natolik, že začal studovat medicínu. Jeho nadřízení v církvi to však nesli s nelibostí, protože tehdy panoval názor, že by kněz neměl být zároveň lékařem. V 80. letech léčil nemocné leprou na Madagaskaru, ve Španělsku a v Bolívii. Zároveň stále působil jako kněz. Pracoval rovněž krátce jako lékař v Albánii. V roce 2010 se vrátil do České republiky a žil v Brně. Zemřel 31. prosince 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
