Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jan Palacký (* 1937  †︎ 2018)

• narodil se 21. prosince 1937

• v roce 1956 tajně vstoupil do jezuitského řádu

• za pokus o emigraci pět měsíců vězněn

• v roce 1959 odsouzen ke čtyřem letům vězení za trestný čin podvracení republiky

• v roce 1960 propuštěn na amnestii

• v roce 1968 emigroval

• v roce 1971 ukončil studia v Římě a byl vysvěcen na kněze

• pracoval jako kaplan v nemocnicích, přitom vystudoval medicínu

• léčil na Madagaskaru, ve Španělsku, v Bolívii a v Albánii

• v roce 2010 se vrátil do České republiky a žil v Brně

• zemřel 31. prosince 2018

Toužil po životě ve společnosti, kde bude moci otevřeně říkat své názory a vyznávat víru v Boha. Skončil kvůli tomu dvakrát ve vězení. Svých snů se však nevzdal a vyplnily se mu. Například tak, že mohl pracovat pro lidi, které už všichni odepsali. Pro pacienty s leprou na ostrově Madagaskar.

Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937 v Brně. Dodnes obdivuje své rodiče, mimo jiné proto, že spolu takzvaně vydrželi. S odstupem času si totiž uvědomil, že jejich vztah byl podroben mnoha zkouškám. Jeho otec byl lékařem, přednostou kliniky v Uherském Hradišti. V roce 1958 ho komunisté z nemocnice vyhodili, protože jim nefandil a nebál se to dávat najevo. Rodina Palackých, kterou tvořili rodiče a čtyři děti, se ocitla v těžké finanční situaci a trvalo deset let, než pamětníkův otec mohl opět pracovat jako lékař. „Beru to jako ukázku toho, co může manželství vydržet. Dnes se lidé rozvádějí kvůli hloupostem, ale oni vydrželi deset těžkých let neustálého odvolávání se a bojů. Přitom moje maminka měla život plný odříkání. Původně hrála v Ostravě ve filharmonii, ale otec chtěl, aby toho nechala. Tak toho nechala. Měla vystudovánu farmacii, chtěla dělat medicínu. I to tatínek odmítl, protože měli čtyři děti. Poslechla ho. Myslím, že v mnoha směrech se tomu manželství obětovala. To už dnes dokáže málokdo,“ přemítá Jan Palacký.

Zatčení za pokus o přechod hranice

Kvůli tomu, že rodiče i jeho bratr otevřeně vyjadřovali nesouhlas s komunistickým režimem, pamětník neměl šanci dostat se na gymnázium. Pracoval tedy jako dělník v podniku Fruta v Mařaticích. Seznámil se s lidmi, kteří měli blízko k řádu jezuitů, a vstoupil mezi ně. Scházeli se tajně, protože takové sdružování bylo v padesátých letech nelegální. Dostal se do skupiny kněží, kteří uvažovali o emigraci. Chtěl odejít s nimi, ale doplatil na to. „Já jsem byl nezkušený králík,“ říká. Šel si totiž státní hranici prohlédnout. V té době si ještě nebyl jistý, že ji chce překročit. Byl jen zvědavý, jak to tam vypadá. „Já měl počkat na pátera Esterku, který měl odjíždět za rok. S ním bych asi tu hranici prošel. Ale já tam šel sám. Byl jsem v pohraničním pásmu. A oni měli v tom pásmu udavače. Lidi, kteří si všímali, když tam přišel někdo cizí, koho neznali. A hned ho udali. Za to udávání něco dostávali,“ vypráví Jan Palacký. Bylo mu osmnáct let a dostal pět měsíců vězení. K nízkému trestu mu pomohlo, že byl tak mladý.

Vězení za podvracení republiky

V roce 1959 se ocitl ve vězení znovu. Byl odsouzen ke čtyřem rokům vězení za trestný čin podvracení republiky. Jednalo se o jeden z procesů, ve kterých komunisté účtovali s kněžími. „Soud byl v Ostravě a padly poměrně vysoké tresty. Já dostal čtyři roky, ale jeden páter dostal šestnáct let a pak ve Valdicích zemřel. Nevím, proč nás soustředili do té Ostravy, ale takové procesy tehdy běžely po celé republice,“ vysvětluje. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii.

Emigrace a studium v Itálii

Přestože měl Jan Palacký zákaz studovat, měl štěstí a maturitu nakonec složil na Střední zdravotnické škole v Ostravě. Podařilo se to, protože tam byla zaměstnána jeho teta. Mezitím pracoval jako pomocná síla ve zdravotnictví a často převážel zesnulé. Byl v kontaktu s jezuity v Polsku, jezdil se k nim tajně vzdělávat a připravoval se na řeholní slib. „Důležité bylo nebrat vše v té době příliš vážně a věřit. Já byl mladý a zdravý, a tak jsem jen čekal na příležitost dostat se brzy ven. Často jsem se snažil hlásit na nějaké zájezdy do zahraničí. Nakonec to vyšlo v roce 1968,“ říká. Dostal se do Vídně. Přihlásil se v semináři, kde získal ubytování, takže nemusel do tábora pro emigranty. Z Vídně pamětník zamířil do jezuitského semináře v Miláně, kde studoval filozofii a teologii. Studia dokončil v roce 1971 v Římě a byl vysvěcen na kněze. Teologie a filozofie mu však nestačily, vzrůstal v něm zájem o medicínu. Přičítá to i tomu, že jeho otec byl lékař a doma se o medicíně často mluvilo. Začal tedy medicínu studovat. Ukázalo se to však jako problém. „Tehdy bylo studium medicíny u kněze zakázané. Hlavně bylo nepředstavitelné, že by kněz dělal gynekologa a chirurga. Ale mě to zajímalo. Myslím, že jsem to měl v krvi po tátovi. Tak já měl povolení od pátera Šilhana, provinciála. Tvářil jsem se, že o zákazech nic nevím. Na nic jsem se neptal a studoval jsem. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku, začali do toho šťourat,“ vypráví Jan Palacký. Do Neapole, kde studoval, přijel představený jezuitů z Říma a osobně prověřoval, jak to s jeho studiem je. Přes další neshody a vyjednávání se mu nakonec podařilo složit závěrečné zkoušky. „Nakonec mě nechali být. Tehdy existovaly různé nesmyslné zákazy, například to, že se knězem nesměl stát syn kata. Pak přišli na to, že je to nesmysl. Stejně tak nemohl být epileptik vysvěcen na kněze. Ale to taky nebylo rozumné. Vždyť záchvat epilepsie přijde jednou za čas, podobně jako záchvat cukrovky. Tak to by knězem nemohl být ani cukrovkář,“ říká pamětník.

Pomoc nemocným v exotických zemích

Jan Palacký odjel na ostrov Ischia, kde působil jako lékař. „Bylo to zvláštní, být lékařem i knězem. Někdy jsem dělal obojí. Máte noc, kdy se na jedné straně jeden člověk rodí a na druhé jeden umírá,“ vzpomíná.

Rozhodl se jet pomáhat lidem do oblastí, kde byla lékařská péče velmi špatná či přímo nedostupná. Nejdříve se vypravil na Madagaskar. „Madagaskar měl deset milionů obyvatel. Na ty bylo tisíc lékařů. Dovedete si to představit? To je daleko méně lékařů, než je v Brně. Já tam dostal na starost takový špitál, kde leželi lidi s leprou. Takové leprosárium, které už bylo vybudované. Tak jsem se specializoval na tu lepru. Ale nemyslete si, že je to nějaká velká ušlechtilá věc pomáhat malomocným. Byli tam různí lidé. Například vedoucím té nemocnice byl katolický lékař, který měl syna, jenž studoval medicínu v Paříži. A on mu posílal peníze ze sbírky na nemocné leprou. Takže korupce existuje všude a zneužívat se dá i ušlechtilá věc,“ vzpomíná Jan Palacký.

Z Madagaskaru se vrátil do Itálie, protože onemocněl. Diagnostikovali mu lepru. Půl roku byl umístěn v leprosáriu. Uprosil však představeného řádu, aby se mohl odjet léčit do Španělska, protože věděl, že tam mají lékaři s touto nemocí více zkušeností. Ve Španělsku mu nakonec bylo sděleno, že se o lepru nejedná. Byl šťastný a odhodlaný dál se věnovat práci s nemocnými v odlehlých oblastech. Využil proto nabídky jednoho kolegy jezuity, aby jel do Bolívie.

Pamětník tam pracoval deset let a věnoval se především chudým lidem, kteří neměli zdravotní pojištění a platit za lékaře si nemohli dovolit. Začátky však byly těžké a stávalo se, že ani neměl dostatečné podmínky k tomu, aby mohl pacienty vyšetřit. A tak některé z nich vyšetřoval ve vlastní posteli. Pacientů mu stále přibývalo. Získával dobrovolníky, kteří mu pomáhali, až se jeho dlouholetá práce zúročila v tom, že vznikla nemocnice, kterou Jan Palacký vedl.

Práce v Albánii a onemocnění

Celou dobu se však dostával do sporu se svými nadřízenými, protože pokud se jeho názor lišil od oficiálního stanoviska církve, nebál se to dávat najevo. Po návratu z Bolívie měl problémy se sluchem a léčil se v Itálii. Poté v roce 2007 odjel na další misii, tentokrát do Albánie. Tam vedl dětskou ambulanci, pomáhal léčit drogově závislé a působil také jako farář. V Albánii se však u pamětníka začala projevovat epilepsie, takže musel svou práci ukončit.

Návrat do Brna

Od roku 2010 žije Jan Palacký v charitním Domově svaté Anežky v Brně. Potýká se s řadou zdravotních problémů, ale se smíchem říká, že ze všeho nejhorší je na jeho současném životě to, že v České republice bývá zima. Při práci v teplých krajích si totiž od chladného počasí odvykl.

Je zvyklý vyjadřovat se stručně, jednoduše a více než řečem dával po celý život přednost práci. Když tedy dostal otázku, co považuje za nejdůležitější v životě, jeho odpověď byla stručná: „Já říkám to, co říkal Masaryk. Nebát se a nekrást. A ještě k tomu dodávám: Nelhat. Taky se říká, že pravda vítězí. Tak já říkám, že Boží pravda vítězí.“

Jan Palacký je přesvědčen, že společnost je rozbořená a je třeba ji stavět úplně znovu. „K tomu jsou potřeba dělníci. To znamená lidé, kteří tvoří komunitu, kteří vytvářejí přátelství. Na to se dost zapomíná, protože teď vládne individualismus. Projevuje se to i v manželství. Lidé se bojí říct, že s někým budou celý život. Oni si říkají, že to spolu zkusí jen na pár let. Nikomu se dnes nechce dělat závazky na celý život a to je špatné,“ shrnuje.