„Tak já si myslím, že lidé, kteří se dostanou na dno a mají to štěstí, že z něj nějakým způsobem zase vyplavou, viděli, co všechno za špínu leží na tom dně, co všechno plave v té vodě, tak to jsou ti správní lidé, protože ti poznali život. Člověk, který žije, bych řekl, v blahobytu, ať si každý pod tímto slovem představí, co chce, prostě ve spokojeném životě, neví o životě mnoho.“
„Věděl jsem, že jeho [Havlův] osud sleduje deset milionů lidí. To jsem věděl. Ale říkal jsem i kolegům, a trvám na tom, že i u těchto prominentních pacientů je třeba postupovat standardně. Protože standardní postup bývá spojen se standardním výsledkem. Nestandardní postup je spojen s nestandardním výsledkem. Někdy nestandardně dobrým, ale někdy nestandardně zlým. Pracovat standardně. To, co jsme naučeni, co umíme, co opakujeme každý týden. Dělejme to. Proto si nás asi vybrali, proč jinak?“ – "A jaký byl pacient?" – „No, stručně řečeno, mimořádně slušný, já už jsem to říkal v médiích. On dostal po té operaci zápal plic a bylo mu nutné udělat tzv. slavíka. Tito lidé nemůžou mluvit, protože mají trubku v dýchacích cestách, v průdušnici. A když jsme mu ten výkon udělali, tak se probral, vzal kus papíru a napsal: ‚Děkuji, pane profesore.‘ Já jsem si ten papírek neschoval, dodnes toho lituju. Protože bych ho ukázal těm mnoha... Desítky lidí jsem operoval se slavíkem, a nepamatuju si, že by někdo poděkoval. A to bych ukázal těm lidem. Podívejte se. Prezident umí poděkovat.“
"Takoví, jací jsme, to máme jednak geneticky a jednak vlivem prostředí. Nevím, že bych byl nějaký rázný od narození, ale ta profese vás naučí. Ale vy jste všichni krmení televizí, víte? Kde chirurg vystupuje něco jako lépe situovaný řezník. A ono to tak v životě není. Těch situací, kde jde o vteřiny anebo minuty, těch je strašně málo. Ty se dramatizují. Já si pamatuju staré české filmy – chirurg vyjde z operačního sálu, motá se, teče mu pot, furt si otírá čelo, zapálí si na chodbě cigaretu, příbuzní operovaného se sběhnou: ‚Tak co, pane primáři?‘ ‚Počkejte chvíli.‘ To je v televizi, vy se na to rádi díváte, ale život takový není. Víte, houká sanitka, letí, všichni uhýbají, oni pak přijedou do nemocnice, vynesou nosítka, kde je sestra??? ‚Ona si šla Mařka něco zařídit nahoru.‘ ‚Doktora zavolejte!‘ ‚Počkejte, on něco dělá.‘ Nedramatizujme věci! Ano. Někdy jsou situace... Když jsou ohroženy vitální funkce, někdo se dusí nebo z něj stříká krev, tak tam opravdu jde ne o hodiny, ale často o minuty. Za tři za čtyři minuty je udušený, tak je potřeba rychle něco dělat. Ale těch situací není tolik. Ta chirurgie je taková dramatická, proto jsou ty seriály dobré. Protože udělat seriál o kožním lékaři by obecenstvo moc nebavilo.“
Pavel Pafko se narodil 3. července 1940 v Bratislavě do česko-slovenské rodiny. Jeho otec Gejza Pafko ve 30. letech studoval v Praze práva, během studia poznal svou budoucí ženu. Po jeho promoci se vzali a odstěhovali do Košic, odkud později za druhé světové války odešli do Bratislavy. Za války, po prvním bombardování Bratislavy v roce 1944, odjeli sourozenci Pafkovi s matkou do podtatranské vesnice k příbuzným, kde setrvali do konce války. Pavel Pafko nastoupil roku 1946 na základní školu v Bratislavě, odkud pokračoval na jedenáctiletku, kterou dokončil maturitou v necelých 17 letech. Otce mezitím po komunistickém převratu roku 1948 vyhodili z pozice vedoucího daňového oddělení na slovenském Ministerstvu financí a nastoupil na administrativní pozici ve Slovenských vinařských závodech. Roku 1957 nastoupil Pavel Pafko k vysokoškolskému studiu na Všeobecné lékařské fakultě v Praze, které dokončil roku 1963. Po studiích pracoval v Anatomickém ústavu a později roku 1966 přestoupil na chirurgickou kliniku, kde působí dodnes i v důchodovém věku. Pouhých pár týdnů před srpnovým vstupem vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 do Československa dostal nabídku na stáž v německém Nordhornu, kam v polovině září 1968 nastoupil a setrval do září 1969, kdy se vrátil do Československa. Sametovou revoluci roku 1989 prožil na neschopence po závažném úrazu čelisti, nicméně revoluční hnutí nebylo nikterak zásadní pro jeho lékařskou profesi, protože – jak říká – medicína je apolitická. V prosinci 1997 zavedl po dlouhých přípravách ve spolupráci s prof. Walterem Klepetkem z Vídně transplantaci plic ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Veřejně známým se stal prof. Pavel Pafko lékařskou péčí o tehdejšího prezidenta Václava Havla, jenž měl plicní nádor. Roku 2013 jej prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy, roku 2016 byl pasován na Rytíře českého lékařského stavu a roku 2020 obdržel Cenu Arnošta Lustiga. Profesor Pavel Pafko je aktivní sportovec a vyznává čtyři základní životní pilíře – pohyb, dietu, duši a spánek.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
