Adelheida Pačková

„Roku 1951 zemřel děda Jan a můj otec musel nastoupit místo něho. Nastoupil roku 1956, nebo o něco později. Mlýn měl tehdy jedno podlaží a on chtěl mlít víc pro širší okolí, takže celý ten mlýn o jedno podlaží zvednul. Nakoupil stroje, chtěl to instalovat a mlít pro větší okolí, protože v té době už mlýnů kolem dokola moc nebylo. Roku 1961 ale ten mlýn znárodnili a přešlo to pod Slezské mlýny a pekárny Olomouc. Potom už otec do toho neinvestoval, protože to bylo znárodněné. Nechali ho mlít do roku 1965. Potom mlýn zastavili úplně. Otec z toho těžce onemocněl. Dostal mozkovou mrtvici, bylo mu 40 let. Byl půl roku na nemocenské, nebyl schopný pracovat. Pak se dostal na sádrovcový důl.“

"Myslím, že v roce 1952 byla kolektivizace a lidé dostali záhumenky. Velká pole tehdy komunisté sebrali, ale lidé měli záhumenky a z těch záhumenků měli také obilí. Co s tím měli dělat? Nevím, kolik arů mohli mít. Vždycky jezdili s tím, co vymlátili, k nám do mlýna. Byli to to i lidé z dalších obcí kolem nás, takže toho bylo hodně. Vždycky ještě měsíc po žních býval u nás jeden pán na noční. Byl tam divan, kde se mohlo ležet, ale spát se nedalo. I my jsme ten hluk mlýna slyšeli v domě, kde jsme bydleli, protože jedna stěna byla společná. Táta si myslel, že se to nemůže zavřít. Připadalo mu to nenormální, že by se zavřel mlýn a neměl by práci."