Petr Ouda

* 1953

  • „Ale to už vůbec nešlo o Chartu, to už o nás věděli stejně. Ale pak vlastně... Když jsem vyšel, nemohl jsem nic dělat, nemohl jsem se bránit. Protože jsem byl v kriminále. A byl soud, jak jsem říkal, že odsoudili advokáta. Prostě všechno připravené, to bylo nahrané úplně všechno. Takže všichni jsme jeli jako svědkové a všichni jsme dostali křivou výpověď." – "Počkejte... Tři měsíce před výstupem přišli za vámi estébáci..." – "No ne, už jsem věděl, že něco je. A nevěděl jsem vůbec co. Tak mě odvezli do Mostu k soudu a tam jsem dostal dva roky navíc." – "A to bylo kvůli Chartě, jste říkal?" – "To bylo kvůli tomu, že jsme byli u Chmeláka. Tam se prý podepisovala Charta, říkali. Vůbec to nebyla pravda." – "Neměl jste vůbec možnost se bránit." – "Vůbec jsem se nemohl bránit. Říkám, že i advokát dostal devět měsíců, protože už nevydržel ty kecy tam.“

  • "Jsem byl právě tam nahoře tři měsíce s těma kriplama, s tuberákama. Tam jsem dělal jako takového barákového, vozil jsem je k doktorovi a takové věci. No a pak přišli na to, že asi nejsem tolik nemocný, tak mě dali dolů na ten pracovní tábor. Tam byl Kovošrot a byla tam Škodovka Ostrov nad Ohří. Tam vyráběli trolejbusy. A tak mě dali na Kovošrot dělat. Úplně jak to ukazujou všude, prostě neskutečný. Hromada šrotu a mně dali dělat, jak jsou elektroměry na proud, tak se rozebíraly na železné, měděné, hliníkové šroubečky. A jedenáct kilo byla norma denně. Těch šroubečků. Mně přivezl kolečko, vysypal to tam. Jsem říkal: 'Hmm.' A on mi říkal: 'To ještě ti přivezu aspoň čtyři kolečka.' To se nedalo stihnout, ta norma prostě. Nedalo. No naštěstí jsem tam měl zase kamaráda, kriminálníka sice, ale z Teplic, který tam dělal nějakého toho šéfa. Tak mi to vždycky nějak doplnil, abych měl tu normu, jinak bych šel do díry."

  • "Stala se tam taková jedna věc. Jsem tam měl jednoho kamaráda, a když jsme šli z práce, tak mu tam policajt něco říkal. A on jenom – jsme měli ty batohy takový – a on tím batohem se takhle ohnal po něm. Po tom policajtovi. Okamžitě ho sebrali, dali ho do díry. No a druhý den vyšlo, že prý se oběsil na korekci. A vím, že se neoběsil. Oni ho zabili. No... Prostě ze dne na den neexistuje. Ohnal se a bylo po něm. Takže na to se muselo dávat bacha tam. Kecy jo, ale ohánět se..."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.06.2019

    (audio)
    délka: 01:54:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidé se báli o děti nebo o práci. Já si říkal: Mně je to jedno, klidně mě zabijte

Petr Ouda v roce 2019
Petr Ouda v roce 2019
zdroj: Sbírka Post Bellum

Petr Ouda se narodil 14. srpna 1953 v Teplicích. V šestnácti letech odešel z domova a jako potulný písničkář se pohyboval mezi nezávislou severočeskou mládeží. Vyučil se instalatérem, poté pracoval v národním podniku Báňské stavby. Kvůli svému nonkonformismu byl soustavně pronásledován policejními složkami. V roce 1972 byl poprvé odsouzen, důvodem se stalo stržení sovětské vlajky během výletu v severočeských Mikulášovicích, devět měsíců pak strávil ve věznici v Ostrově nad Ohří. Po propuštění spolupracoval s aktivistou, hudebníkem a vydavatelem Františkem Stárkem a ještě více se sblížil se severočeskou undergroundovou subkulturou. Podepsal prohlášení Charty 77, dokument také pomáhal šířit a získával další signatáře. Ve druhé polovině sedmdesátých let byl opět uvězněn, nejprve za nevýznamný přestupek a později i za údajné křivé svědectví v procesu s Jiřím Chmelem. Po propuštění našel útočiště v komunitě přátel z undergroundu, kteří pod vedením manželů Jana a Květy Princových obývali bývalou faru v Robči a statek v Mastířovicích pod Českým středohořím. Po nuceném opuštění mastířovického domu dostal přidělený byt v paneláku v nedaleké obci Hošťka. Závěr osmdesátých let prožil v Praze, v letech devadesátých pak v Teplicích provozoval rockový klub.