Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Ouda (* 1953)

• narozen 14. srpna 1953 v Teplicích

• vyučil se instalatérem, pracoval v národním podniku Báňské stavby

• s repertoárem původních i převzatých písní vystupoval na řadě neoficiálních akcí

• pohyboval se v prostředí severočeského undergroundu

• soustavně pronásledován Veřejnou i Státní tajnou bezpečností

• v roce 1972 odsouzen k odnětí svobody na devět měsíců za hanobení státního znaku SSSR

• podepsal prohlášení Charty 77, které i šířil a získával další signatáře

• ve druhé polovině sedmdesátých let vězněn v Ostrově nad Ohří

• po propuštění žil v undergroundových komunitách v Robči a Mastířovicích

• po nuceném vystěhování žil v přiděleném bytě v obci Hošťka

• koncem 80. let žil v Praze

• v 90. letech se vrátil do Teplic

Petr Ouda se narodil 14. srpna 1953 v Teplicích. Jeho rodiče přišli do severních Čech zřejmě jako dosídlenci po druhé světové válce. Matka původem ze Slovenska našla v Teplicích zaměstnání ve sklárně, otec narozený v Praze pracoval jako řidič nákladního vozu a stěhovák. Rodinný život Oudových má pak Petr do značné míry spojený s otcovými alkoholovými excesy, jichž prý nebyla ušetřena ani jeho matka, oba bratři a mladší sestra. Ouda starší byl však i jasně politicky vyhraněný a k výhrůžkám fyzickým násilím a případně i zabitím se tak uchyloval i v případě, kdy některý z jeho potomků byť jen naznačil, že by snad chtěl vstoupit do jisker nebo pionýra. Navzdory rodinným poměrům však Petr chodil v Teplicích do výběrové školy na Metelkově náměstí, kde prý „k vymývání mozků příliš nedocházelo“. A přestože se „nikdy moc neučil a radši utíkali ven“, říká, že mu to vycházelo a touto institucí základního vzdělání tak prošel bez jakýchkoliv obtíží.

 

Invazní jednotky a ostříhaný instalatér

O jeho dalším osudu však rozhodl otec, který Petra přihlásil do učiliště v Meziboří, kde se měl stát instalatérem. Ještě před nástupem do školy budoucí učňové vyrazili v létě 1968 na chmelovou brigádu do Velemyšlevsi. Tam je 21. srpna v jedenáct hodin v noci překvapil „rachot jako blázen“. Když vyběhli na ulici, uviděli tanky sovětské armády z jednotky invazních sil Varšavského paktu, která zřejmě zabloudila cestou do nedalekého Žatce. V nepřehledné situaci, kdy „spousta lidí nevěděla, co se děje“, pak poslouchali rádio a dohadovali se, jaký osud asi postihl spolužáky, kteří odešli za zábavou do okolních vsí a už se nevrátili. Druhý den Petr s několika kamarády zahájil stávku: přestali česat chmel, „nepracovali a jen jedli“. Brigádnický turnus ale dokončili, přestože za jídlo museli vzpurní učňové později zaplatit.

Na internátě, kam byli poté přemístěni, však Petr vydržel jen asi týden. Dlouho se pak nezdržel ani doma. Jeho alkoholický otec totiž „hodně řádil“ a vše vyvrcholilo poté, co Ouda starší obdržel ze školy dopis, v němž ho ředitel vyzýval, aby se jeho syn – který už tehdy zcela propadl hudbě, divadlu a dlouhým vlasům – dal ostříhat. Jako „rozený zbabělec“ pak svého syna ve spánku skutečně „ostříhal vzadu na hlavě“, na což Petra upozornili až spolužáci v učilišti. Musel se tak nakonec dát ostříhat úplně a „parchanti dosáhli svého“. Ve svých šestnácti letech tak prý před sebou neviděl jiné řešení než „utéct z baráku“.

 

Hašišáci, kriminálníci, budovatelé a dozorci

Zakotvil v proslulé teplické hospodě Vyšehrad, kde svobodomyslní mladí lidé z celých severních Čech koexistovali s profesionálními kriminálníky. Vybaven jen kytarou, na kterou teď už hrál „všude a furt“, žil „potulný život“: přespával u známých a každé ráno dojížděl vlakem do učiliště. Tak jako téměř všichni z jeho okruhu byl neustále obtěžován Veřejnou bezpečností a s přáteli pravidelně končil v cele na policejní stanici. I tak se ale v roce 1971 vyučil a nastoupil k národnímu podniku Báňské stavby. Z bytů a doupat dojížděl na staveniště a budoval mimo jiné i banky, obchodní domy, stadiony a koupaliště. Volný čas pak trávil na Vyšehradě, kde se svou dvanáctistrunnou kytarou často vystupoval s širokým repertoárem převážně převzatých folkových písniček. S přáteli se pohyboval i po celých severních Čechách a během života na cestě prý nepotřeboval nic. Na rozdíl od mnoha známých, kteří propadli drogám a ocitali se v psychiatrických léčebnách, protože v bezútěšném prostředí industriálního severu „se tenkrát i hodně fetovalo“, však prý nezanedbával svou práci a „nikdo na něj nemohl“.

V kraji se prý totiž nedostávalo pracovních sil a Petrův šéf policisty, kteří se dožadovali jeho propuštění, odbýval tím, že ho propustí rád, pokud za něj nastoupí dva schopní svářeči. I tak byl ale Petr téměř neustále perlustrován policií. Často prý stačilo jen vystoupit s kytarou a hřívou dlouhých vlasů na některém ze severočeských nádraží a člověk se ocitl v cele, kde pobyl i osmačtyřicet hodin. A když se pak s přáteli vypravil třeba na jarmark do Železného Brodu, „už v Jablonci policajti všechny sebrali“. Na stanici pak zadržené ujišťovali, že dál v cestě pokrčovat nemohou. „Vymýšleli si blbosti“ a nakonec jim i ničili občanské průkazy a dožadovali se pokuty za jejich poškození. Podobné události ale Petr považoval za běžnou součást svého životního stylu.

Se stejným nasazením, s jakým se věnoval hudbě, pak prý organizoval i stávku zaměstnanců Báňských staveb v Mostě. Lidé ve vedení podniku prý totiž dostali za úkol otevřít nové koupaliště u příležitosti jakéhosi státního svátku a poháněli dělníky, kteří dělali přesčasy, vidinou finanční odměny. Po dokončení díla však na své sliby zapomněli. Petr a jeho kolegové proto obsadili staveniště a odmítali bazény napustit. Poté, co jejich nadřízení zjistili, že vlastními silami tento objekt zasvěcený rekreaci nových socialistických lidí zprovoznit nedokážou, rozloučili se s penězi, které zřejmě hodlali zpronevěřit, a raději vzbouřené muže vyplatili. Následující výslech v úřadovně Státní tajné bezpečnosti byl pak prý jen další z řady každodenních nepříjemností.

Devátého května 1972 se však Petr v doprovodu známých vypravil do Mikulášovic navštívit kamaráda, který choval koně na pozemku u chalupy v těsné blízkosti státní hranice se „spřátelenou“ Německou demokratickou republikou. Cestou z tamější hospody pak v noci spolu s hostitelem sbalili z jakési budovy sovětskou vlajku, kterou „doma hodili do truhly a nemysleli na to“. Kdosi z jejich společníků je však obratem udal a druhý den ráno oba výtržníky zatkla policie. Ocitli se ve vyšetřovací vazbě v Teplicích. Jen Petr však musel ve vazbě zůstat až do soudu a na rozdíl od svého společníka byl také za hanobení státního symbolu nakonec nepodmíněně odsouzen.

 

Fakt jsem čuměl, byl to děs

Protože mu před časem diagnostikovali cukrovku, díky čemuž také unikl povinné vojenské službě, Petr strávil následujících devět měsíců ve věznici v Ostrově nad Ohří. Tam totiž vedle běžných „deviantů, úchyláků a zlodějů“ pobývali ve zvláštním oddělení i „kriminální kriplové“. Mezi lidmi zmrzačenými nebo nakaženými tuberkulózou prožil tři měsíce. Jako velitel baráku se staral o pořádek, vozil nemocné na vyšetření a poslouchal kriminálnické historky. Silně na něj prý zapůsobilo mimo jiné i vyprávění beznohého lupiče, který během své praxe upouštěl z vozíku všelijaké předměty, a své oběti, které mu přispěchaly na pomoc, pak omračoval holí a okrádal.

Po čtvrt roce však vedení věznice došlo k závěru, „že není až tak nemocný“, a převelelo Petra do běžného oddělení, odkud se rekrutovali pracovníci pro pobočky národních podniků Kovošrot a Škoda. Tam pak přežíval ve společnosti zběsilých lidí, oněch „deviantů, úchyláků a zlodějů“. Jako politicky motivovaný výtržník se prý ale těšil jistému uznání zavedených zločinců, což jeho situaci poněkud ulehčovalo. V dílnách Kovošrotu rozebíral staré elektroměry a separoval železné, měděné a hliníkové části. Každý den musel odevzdat 11 kilogramů materiálu, což byl požadavek pro nezacvičeného pracovníka nezvládnutelný. A pokud by se mu tuto normu plnit nedařilo, ocital by se neustále v obávané díře neboli korekci. Protože však na kvalitu práce dohlížel starý kriminálník, kterého Petr znal ještě z teplického Vyšehradu, pracovní výsledky spolu pravidelně falšovali a podmínky tak nebyly vyloženě nesnesitelné.

Na závěr svého trestu se pak Petr dozvěděl, „že se jezdí sbírat brambory, že zemědělci dávají Startky“. Ochotně se na brigádu přihlásil, svého rozhodnutí však začal brzy litovat. Jeho kriminálničtí kolegové prý totiž „jeli jako čerti“ a během chvíle ho předběhli třeba i o třicet metrů. Skončil tak uštvaný bez Startek i výdělku, po měsíčním lopocení na bramborových polích však věznici v Ostrově konečně opustil.

 

Od Pecky z vajíčka k Chartě

Petr se vrátil na své místo u Báňských staveb. Severočeské podniky totiž stále trpěly nedostatkem zaměstnanců, a ani absolventi tamějších škol tak prý nemohli odcházet za prací do jiného kraje. Svým činem dosáhl jistého věhlasu, a když cestou do práce nastupoval do autobusu, vítali ho prý rozespalí dělníci potleskem. Své dny trávil i nadále bez stálého bydliště v práci, v hospodě a u kamarádů a známých. Prostřednictvím Františka Stárka – výrazné postavy severočeské nezávislé scény – pronikl také do okruhu teplické umělecké skupiny Pecka z vajíčka a ve stejnojmenné kapele hrál i na kytaru a šlapací harmonium. Spolu se Stárkem složil řadu písní, které se později staly součástí jeho písničkářského repertoáru. Než však kapela stačila dosáhnout i jen lokální slávy, policisté vystupňovali svůj tlak na její členy a nakonec jim prý i vykradli zkušebnu. Krátce poté kapelu opustil bubeník, který se obával, že nebude moci dostudovat. Namísto hudby se však prý začal zajímat o omamné látky a nedlouho po odchodu z kapely „jel na výlet s čuchačema, tam se učuchal“.

Dále proto Petr vystupoval po severočeských podnicích už jen se svou dvanáctistrunnou kytarou, která však prý „zněla jako celý orchestr“. Jeho neoficiální produkce v hospodě Vyšehrad prý v podstatě nešlo zakázat. Díky značné spotřebě nápojů měl prý totiž podnik nejlepší hodnocení v širokém okolí, a zřizovatel tak do jeho provozu raději nezasahoval. Příslušníci Veřejné bezpečnosti však byli na Vyšehradě častými hosty. Mnohdy ale šlo o pouhou demonstraci síly bez jakéhokoliv pověření. Osazenstvo podniku tak prý s poukazem na nezákonnost zákroku běžně odmítalo nastoupit do přistavených policejních vozů a horlivé strážníky bez předvolánek z restaurace vyhánělo. Petra pronásledovala Státní tajná bezpečnost soustavně. Často ho k výslechům odváželi přímo z práce. Tím si však prý nakonec znepřátelili i jeho kolegy, kteří policistům spílali a lamentovali, „jak chtějí dělat pětiletky, když ho pořád někam vozí.“ Přestože se Petr s policisty rád hádal, na rozdíl od mnoha svých známých a přátel však „nikdy nedostal ani facku“. Jeden z příslušníků tajné policie ho také od určité chvíle doprovázel každý den do práce. Petr ho tak prý po čase raději „chytil“ a řekl mu, „ať neblázní, že ve tři hodiny bude tak jako vždycky sedět v hospodě“. Když to však tajní zkoušeli a odvážili se usednout u jednoho ze stolů na Vyšehradě, se zlou se potázali a raději brzy utekli, aby unikli hněvu otrlých štamgastů.

Protože „v Teplicích toho moc nebylo, dokud nepřišli pankáči“, Petr začal jezdit i za novými přáteli do Prahy. Pobýval v bytě manželů Němcových v Ječné ulici a stýkal se i s lidmi okolo kapel The Plastic People of the Universe a DG 307. Spíš zpovzdálí pak sledoval podzemní vydavatelské aktivity Františka Stárka. Letáky z jeho dílny však prý s přáteli na cestách po severních Čechách s chutí šířil. S novou intenzitou se pak o Petra tajní policisté začali zajímat poté, co o jeho vystoupení na festivalu v Bojanovicích referovaly rakouské hudební časopisy. Ze zahraničí mu totiž přišel i menší honorář, což prý policistům stačilo k tomu, aby začali prověřovat jeho případnou špionážní činnost. O tom, že by snad někdo z jeho okolí mohl se Státní bezpečností spolupracovat, prý ale nikdy neuvažoval a podezíráním svých přátel neztrácel čas. Za nic se totiž nestyděl a s ničím se netajil, takže ho prý nikdo udávat nemusel. 

Petr podepsal Chartu 77 krátce po jejím zveřejnění a snažil se získávat další signatáře. Prohlášení pak při jedné příležitosti přečetl i horníkům na dole, kde právě budoval šatny. Ti poté navzdory očekávání vedení tuto iniciativu odmítli veřejně odsoudit a Petra čekala další série výslechů. Když pak v lokálních novinách Průboj vyšel článek proti komuně na statku Princových a Petr v souvislosti s „hašišárnou“ a „dalšími, kteří usedli na bidélko Chátry 77“ objevil i zmínku o sobě jakožto ohavném zločinci, rozhodl se jednat. Zakoupil v papírnictví sbírku zákonů a vypravil se na policejní stanici podat na noviny trestní oznámení pro pomluvu. Zmateným policistům, kteří prý „nevěřili vlastním očím“, pak prý nezbývalo než improvizovat a prohlásit jeho exemplář trestního kodexu za neplatný padělek.

 

Trolejbusy a korekce, sebevraždy a Jirousovy lekce

Zanedlouho se však policistům naskytla vhodná záminka k tomu, aby mohl být znovu uvězněn. Petr totiž získal od známé razítko ukradené z nemocnice a s jeho pomocí falšoval omluvenky školou povinným známým. Když pak jednu z dívek zadržela policie, svědčila proti němu a Petra prý překvapivě rychle odsoudili k ročnímu odnětí svobody. V Ostrově nad Ohří teď pracoval v místní pobočce podniku Škoda, kde se vyráběly trolejbusy. Jako jediný z vězňů prý brzy ovládl techniku výroby trolejbusových stahováků, do níž ho před odchodem do důchodu zasvětil jakýsi civilní zaměstnanec. Když se mu pak měsíční normu podařilo splnit za pouhé dva týdny, nadřízení mu s vidinou odměny povolili balíčky a přidělili mu i vlastní dílnu. Jako vzorný pracovník si po čase vymohl i rádio.

Když prý ale dozorci ke své hrůze zjistili, že poslouchá francouzský rozhlas, raději vysílač s naladěnou místní stanicí zavřeli do drátěné klece. I od ní se však prý Petrovi podařilo získat klíče, protože „kvůli práci s nimi mohl takhle mávat“. I tak ale musel stejně jako všichni odsouzení v přítomnosti dozorců smekat, hlásit se a během sčítání stát na dvoře i několik hodin ve společnosti asi patnácti set spoluvězňů. Když se pak pokoušel dehumanizačnímu tlaku vzdorovat tím, že si nechal přešít vězeňské kalhoty na módní zvonáče nebo se dal potetovat, zaplatil za svůj vzdor korekcí.

Tři měsíce před koncem trestu byl Petr předvolán do Mostu jako svědek v procesu s Jiřím Chmelem. Toho se StB pokoušela uvěznit nejprve za to, že v jakési restauraci údajně pouštěl nahrávky písní Karla Kryla, a později i za šíření prohlášení Charty 77. Petra, který prý s Chmelem neměl mnoho společného a odmítl dosvědčit, co se po něm žádalo, pak spolu s ostatními svědky obvinili z křivého svědectví. A protože se „nemohl v kriminále bránit“, odsoudili ho na další dva roky. Jako politický vězeň se teď už prý nacházel v poměrně prekérním postavení. Neustále ho prý pronásledoval dozorce Hruška s několika dalšími kolegy, kteří ho pod jakoukoliv záminkou obtěžovali, zavírali ho na celé měsíce do korekce a příležitostně ho i bili.

V holé nevytápěné cele vybavené jen skládací postelí a jednou přikrývkou pak Petr také na protest proti chování dozorců držel čtrnáctidenní hladovku, kterou prý přežil jen díky mléku, jež fasoval díky své diagnóze. Vzpomíná také na kamaráda, který se cestou z práce „ohnal batohem“ po dozorci, jenž ho ponižoval. Vzpurného vězně pak odvlekli do korekce a druhý den se osazenstvo věznice dozvědělo, že se v noci oběsil. Petr je však dodnes přesvědčený o tom, že ho dozorci zavraždili. Během jeho pobytu ve vězení pak údajně za podivných okolností zemřel i Petrův starší bratr. Několik měsíců strávil i s básníkem Ivanem Jirousem, který byl na závěr svého trestu přemístěn právě do Ostrova. Ten ho ve volném čase učil mimo jiné i anglicky k nelibosti bachaře, který doporučoval spíše lekce vietnamštiny. Když pak Petr prohlásil, že „žvatlat uměl už jako malinkej“, přišel při následující šťáře o všechny knihy i zápisníky.

 

Robeč, Mastířovice, Hošťka, Praha

Po propuštění dozorci Petrovi nabídli, aby v podniku zůstal jako civilní zaměstnanec, což však důrazně odmítl. Také mu oznámili, že pokud by se snad chtěl vrátit do Teplic, má se připravit na to, že se brzy vrátí i do vězení. S manželi Princovými a dalšími přáteli proto odjel na faru do Robče, kde se začal podílet na budování tamější komuny. V té době se i oženil a svatba v Úštěku probíhala opět za přítomnosti policie. S přáteli z Robče se Petr také nechal zaměstnat u podniku Geoindustrie, kde asistoval při provádění výzkumných vrtů. Když se však jednou vrátil z výjezdu, zjistil, že policie faru zapečetila a zabavila jim veškerý majetek.

Spolu se sedmnácti obyvateli robečské komuny tak musel hledat provizorní ubytování u sousedů. Díky iniciativě manželů Princových pak vyhnanci z Robče koupili další dům, tentokrát v Mastřovicích. I tam Petr pomáhal s úpravami statku i s organizací dalších koncertů, přednášek a výstav. A protože i toto místo bylo neustále monitorováno státní i tajnou policií, která se pokoušela jeho svobodomyslné obyvatele izolovat, hosté museli cestou na statek často improvizovat. Aby přátelé překonali policejní hlídky, které běžně uzavíraly všechny přístupové cesty, plazili se tak například z okolních lesů přes kukuřičná pole. Po třinácti měsících se pak obecní národní výbor rozhodl toto centrum alternativní kultury zlikvidovat. Objekt byl vyvlastněn pod záminkou toho, že je nutné vybudovat v obci sklad civilní obrany, a jeho obyvatelé byli přestěhováni do panelových domů v Hošťce. Tam pak Petr pracoval jako montér ve vodárně, zpočátku i s přáteli, kteří však „brzy utekli do Prahy“. Spolu se svou manželkou, rovněž signatářkou Charty 77, byl pak Petr i v Hošťce neustále obtěžován policií, která Oudovým vyhrožovala i odebráním dětí.

V osmdesátých letech se Petr odcizil i starým známým z tehdy již zrušeného Vyšehradu a severočeského podzemí. Jakožto člověk politicky aktivní prý vzbuzoval v mnoha spíše nihilisticky založených souputnících odpor. Kdekoliv se objevil, přitahoval pozornost policie, a protože mnozí rozčarovaní mladí lidé ze severu „hodně fetovali, bylo těžké se s nimi o něčem bavit“. V roce 1988 odešel do Prahy, kde se podílel na stavebních úpravách Rudolfina. Večery pak trávil se svým pražským okruhem v restauracích nebo v klubu v Redutě. Policejní perzekuci za účast na shromážděních opozice i preventivní zatýkání, kdy často „demonstrace proseděl v korekci“, nevnímal díky svým předchozím zkušenostem jako nic výjimečného. Během událostí listopadu 1989 pak prý rozhodně netušil, jak se situace vyvine, „jestli nepřijedou a někoho nezastřelej“. S odstupem času tak prý oceňuje především skutečnost, že se kolabující režim nakonec neuchýlil k násilnému potlačení protestů.

 

Všem jsem odpustil, ale bolševikům neodpustím ani ň

V roce 1990 se Petr vrátil do Teplic, kde po čase otevřel vlastní rockový klub. Během šestiletého fungování tohoto podniku pak prý k jeho oblíbeným kratochvílím patřily návštěvy v nedalekém stánku s pivem. Ten totiž provozoval bývalý příslušník tajné bezpečnosti, který měl Petra po léta „na starosti“. Pouhá možnost kdykoliv vstoupit a prohlásit „Čau Pepo, ty estébáku, dej mi cigára!“ tak prý pro člověka, který se navzdory následkům snažil prožít svůj život svobodně, představovala alespoň symbolické zadostiučinění. „Nemůžu ani koukat na zprávy, protože tam furt vidím samé komunisty,“ prohlašuje pak Petr k současné „podivné politické situaci“, znechucený tím, co si mohou dovolit bývalí členové KSČ, kteří prý dodnes schvalují pronásledování signatářů Charty 77.