Antonín Otta

„Přednášky byly každou neděli [o tom], co se dělo. Revoluce, když prostě vyháněli Němce z Prahy, dobejvání rozhlasu. No a tam se jeden přihlásil, že to zná, poslouchalo nás asi tak čtyři sta nebo pět set. Tam bylo řečeno, že strana určila, jakým způsobem se bude Český rozhlas, Československý rozhlas v tý době, řídit, obsazovat. A to vám řeknu perličku. […] ,Kdo má připomínky?‘ Tak se přihlásil jeden vězeň: ,Já.‘ – ,Co k tomu máte?‘ – ,Že tohle není pravda.‘ A vysvětlil krátce, asi maximálně do desíti minut, jakým způsobem se obsazoval pražský rozhlas a co se tam dělo. A ten policajt říkal: ,Tak jak jsem to řekl, tak to byla pravda. Vždyť to nemůžete vědět.‘ On říká: ,Můžu. Já jsem byl ten redaktor, kterej to vysílal.‘“

„No třeba, to jsem neviděl, ovšem slyšel jsem to. Tak ty dozorci si mohli dělat, [co se jim zlíbí], nebo když to byli politický dozorci, [ti byli] ještě silnější v kramflekách. Třeba postavil na kompost faráře, kterej teda kázal jináč v kostele. ,Budeš tam stát, dokud neřekneš: ›Panenka Maria byla kurva.‹‘ No, ten kněz to nemůže říct. Tak mu sem tam pomohl, že mu ňákou vrazil. No a on si tam postál třeba těch dvacet hodin. A ještě mu pak, aby vytrávil, nedali třeba dva dny najíst.“