Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Otta (* 1928)

• narodil se 2. 6. 1928 na Jičínsku

• po válce se s rodinou přestěhoval do Sedlečka u Karlových Varů

• v roce 1949 byl obviněn z organizování protistátní skupiny

• všechna obvinění neustále popíral a s údajnými spolupracovníky se viděl až během soudu

• soud probíhal v Praze a rozsudek zněl patnáct let

• strávil několik měsíců v Jáchymově, na základě lékařské prohlídky neměl dovoleno fárat

• po dvou letech byl případ znovu otevřen a soud ho osvobodil

Přestěhování do Sudet a poválečná doba

Antonín Otta se narodil v roce 1928 v obci Brodek na Jičínsku, strávil tam své dětství i válečná léta. Když se po válce jeho otec dozvěděl, že v Sudetech zůstaly opuštěné domy po Němcích, tak se v červnu 1946 sebral a odjel se do jedné takové vesnice podívat. Do týdne se pak sbalila celá rodina, naložili věci na náklaďák a přestěhovali se do Sedlečka u Karlových Varů. Dnes si Antonín Otta nevzpomíná na žádné napjaté vztahy mezi novými obyvateli a starousedlíky, naopak říká, že po válce bylo hodně veselo: „To už se tancovalo. A hodně. Kde zavrzali, tam se šlo tancovat.“ Na druhou stranu stále přetrvával přídělový systém a hodně lidí shánělo potraviny na černém trhu. Stávalo se, že pro pár brambor si jezdili lidé třeba až z Prahy. A na nádraží narazili na kontrolu, která jim vše sebrala. Únorový převrat roku 1948 vnímal jako velký šok, který výrazně postihl soukromé zemědělce. Podle něj jen ten, „komu nevyrostly ruce pro práci, byl spokojenější“.

Vymyšlené obvinění z protistátní činnosti

V roce 1949 se stala událost, která měla zásadní vliv na život mladého Antonína. Jeden mladík, který s nimi pracoval při žních na poli, totiž ohlásil na Státní bezpečnosti, že Antonín vede protikomunistickou organizaci. „Šel jsem z lesa a u nás stáli u vrat policajti, no tak mě, velikýho nepřítele státu, sebrali.“

Odvezli ho do vězení v Karlových Varech a nejdříve vůbec nevěděl, proč je zatčený. Až po nějakých deseti nebo čtrnácti dnech zjistil, že údajně „zorganizoval skupinu protistátní, dokonce měla mít hodně členů, důstojníků armády“. Také mu dovolili krátké setkání s rodiči, na němž mu otec slíbil, že to tak nenechá a bude dělat, co bude v jeho silách, aby vše dobře dopadlo.

Na všechna obvinění během několika výslechů reagoval stále stejně: „Není to pravda, není to pravda, vysvětlím, není to pravda.“ Jedním z důkazních materiálů měla být fotografie z Mnichova, na které byl údajně zachycený Antonín Otta. Nicméně ten v Německu nikdy nebyl. Ani své údajné komplikace nikdy neviděl, poprvé až v Praze během soudu. Na vykonstruované obvinění mohlo mít podle Antonína Otty vliv i to, že místní podporučík chtěl být už dlouho povýšen a potřeboval k tomu nějaký odhalený a vyšetřený případ.

Cela na Pankráci a rozsudek

Po několika výsleších byl převezen do věznice v Praze na Pankráci, kde výslechy pokračovaly. Na soud čekal v cele s dalšími čtyřmi vězni: „Knížky jsme neměli, tak jsme mluvili furt.“ Od zvonaře z Hradce Králové se tak naučili celý proces výroby zvonu, s duchovním z Přerova dlouze debatovali o církvi. S vězni na jiných celách se dorozumívali pomocí hrnků: „Když se do jedný zdi mluví, tak i dvacátá to opakuje. To je vaše povinnost to odposlechnout a poslat to dál, až to přijde tam, kam to patří.“

Snad nejhorší byl pro Antonína Ottu hlad. Stávalo se, že během kontrol se bachařům něco nelíbilo, tak vězni dostávali jen poloviční stravu: „Normálně bylo asi 15 deka chleba, tak byla polovička pro všechny, co tam byli. […] Musíte umět šetřit – kousíček, nechat si ho ztvrdnout, aby to nešlo tak do žaludku. […] Hlad, no, to bylo nehorší.“

Dne 21. prosince 1950 se konal soud. Rozsudek zněl patnáct let. Na Silvestra byl pak převezen nákladním autem spolu s ostatními do Jáchymova: „A abychom měli pohodlí, tak bez plachty.“

Jáchymov

Nejdříve se dostal do tábora ve Vykmanově, kde skládal vagony s uhlím a koksem. Tam také zažil, jak se skupina vězňů pokusila o útěk: „Samozřejmě že to prasklo. Čekali na ně, až polezou, reflektory byly namířený na místo, kady to proleze. No a bez [varování] se začalo střílet. Tábor měl nástup ve dvě hodiny v noci nebo v jednu, abysme se trošku provětrali. No, tak ti mrtví zastřelení byli tři, ty nosili před tím táborem.“

Na jaře byl pak převezen do tábora Eliáš, kde většina vězňů fárala. Proto zde byly větší příděly jídla. Antonín Otta vzpomíná, jak na relativně velké množství jídla „valili oči“ a říká: „Když má člověk už půl roku, rok hlad, tak to jídlo je první. Myslí to žaludkem.“ Nicméně sám Antonín nefáral. Údajně kvůli tomu, že mu to po zdravotní prohlídce nedovolil doktor…

V Jáchymově bylo vězněno hodně kněží, které dozorci často šikanovali: „Třeba postavil na kompost faráře, kterej teda kázal jináč v kostele. ‚Budeš tam stát, dokud neřekneš: Panenka Maria byla kurva.‘ No, ten kněz to nemůže říct. Tak mu sem tam pomohl, že mu ňákou vrazil. No a on si tam postál třeba těch dvacet hodin. A ještě mu pak, aby vytrávil, nedali třeba dva dny najíst.“ Dozorci se obecně chovali jako táboroví páni a vězni pro ně nebyli „ani věchýtek na čištění bot“. Někdy kolem Silvestra Antonín Otta vzpomíná, že je vyhnali ven bosé jen v trenýrkách: „Stáli jsme tam jenom chviličku, dvě hodiny asi.“

Každou neděli se také konaly povinné politické přednášky, kterých se účastnilo několik set vězňů. Jedna z nich byla třeba o tom, že v květnu 1945 bylo osvobozování Československého rozhlasu řízeno komunistickou stranou. Na výzvu, jestli k tomu chce někdo něco říct, se jeden z vězňů přihlásil s tím, že to není pravda: „A vysvětlil krátce asi maximálně do desíti minut, jakým způsobem se obsazoval pražský rozhlas a co se tam dělo. A ten policajt říkal: ‚Tak jak jsem to řekl, tak to byla pravda. Vždyť to nemůžete vědět.‘ On říká: ‚Můžu. Já jsem byl ten redaktor, kterej to vysílal.‘“

Cesta ke svobodě a návrat domů

Jednou v létě, když byl nastoupen celý tábor, přečetli dozorci jméno Antonína Otty a oznámili mu, že si má sbalit věci. Pak ho naložili do jeepu a odvezli do karlovarského vězení: „Jako společnost jsem měl sem tam nějakou mouchu, nic víc, bydlel jsem na samotce, nikoho jsem neviděl celou dobu, a sice od toho léta do 30. října.“ Toho dne totiž probíhal nový soud. Tentokrát rozsudek zněl: Osvobozen.

Podle verze Antonína Otty nový soud zařídil jeho otec. Ve vesnici zorganizoval petici, ve které stál požadavek přísného vyšetření celého případu. Petici podepsali skoro všichni lidé ve vesnici a byla pak odeslána prezidentu Gottwaldovi. Údajně to pomohlo k tomu, že byl případ znovu otevřen a Antonín Otta osvobozen…

Po propuštění se vrátil domů, ale byl stále hlídán. Lidé tak byli sice opatrní, ale přijali ho dobře. „Vždyť věděli, že jsem nic neudělal.“ Doma se ale moc nezdržel. Pár dní po návratu se hlásil na vojenskou správu a 17. listopadu nastoupil základní vojenskou službu.

Odškodnění ani omluvy se Antonín Otta nikdy nedočkal. Přes všechno, co zažil, ale nepřestává být optimistou: „Život má dvě stránky – jednu veselejší a druhou ještě veselejší.“ A trochu tajemně dodává: „V mládí je člověk silnej, ale blbej. Nedá se to jinak říct.“