„Problémem Kuby je, že tu vládne diktatura. A diktatura je a vždycky bude diktaturou. Neexistuje žádné rozdělení na tvrdou a měkkou diktaturu anebo třeba pravicovou či diktaturu, protože diktatura je a vždycky bude jen a pouze diktaturou. Diktatura je, když je rozhodnuto o tom, co je dobré a co je špatné. A když o tom rozhoduje jeden jediný člověk. Ale ta kubánská diktatura jaksi opomněla, že jsou tu miliony lidí, kteří by mohli mít třeba jiný názor – dobrý, špatný, průměrný... A že je to právě názorová rozmanitost, co generuje pohyb vpřed a evoluci.“
„Já nejsem politik. Jsem umělec, který objevil, anebo spíš než objevil, tak našel funkci umění, která dokáže změnit společnost. A totalitní, diktátorský režim musí převzít politickou odpovědnost.“
„Mně je fuk, jestli chceš být zedníkem. Je mi jedno, jestli jsi zemědělec. Já toužím být umělcem a musí mi být poskytnuta šance se jím stát. Dostali jsme se tím znovu k otázce černé pleti v kubánském umění. Je to krok do elitářského a velmi bělošského světa, ve kterém se točí spousta peněz. A bez dokladů… tím myslím, že aby se člověk vůbec dostal do galerie anebo směl vystavovat na Kubě, musí mít speciální povolení, takovou průkazku, která z něj umělce ‚udělá‘. V galeriích je člověk bez téhle karty úplný nikdo. Navíc ve vrcholných uměleckých sférách nemůže fungovat, když nestudoval na akademii San Alejandro. Nemá totiž dostatečně kvalitní práci, aby vůbec u specialistů obstál. Neznáš terminologii anebo si neumíš sestavit portfolio? Radši na mě ani nemluv. Nemáš obraz, co se mi osobně líbí? Taky na mě nemluv.“
„Být černý v kubánské společnosti je stigma, je to jako vypálené znamení, které je pořád na očích. Člověk se musí dvojnásobně snažit, když chce něco dokázat. Jedině snad, pokud se věnuje sportu. Pokud jste sportovec nebo hudebník, tak dejme tomu, ale i hudební branže na Kubě se stále více vyběluje.“
Kubánský umělec Luis Manuel Otero Alcántara se narodil 2. prosince 1987 v Havaně, respektive na „Kopečku“ nad kubánským hlavním městěm, tedy v El Cerrito, jak se ona chudinská havanská čtvrť nazývá. Místo jeho původu nebylo spolu s černou barvou jeho pleti příliš dobrým začátkem pro zářnou kariéru. „Černoch z Kopečku“, jak Luis Manuel sám sebe nazývá, však i přes těžké začátky a stále panující kubánský rasismus proti černochům zvládl najít své místo na výsluní kubánského nezávislého umění. Původně se orientoval na náboženskou tematiku, od které se však brzy odklonil k tématům lidského utrpení, především na základě zkušenosti s kubánskými válečnými veterány z války v Angole (1975-1991). Roku 2011 představil veřejnosti svůj první politický manifest formou sochařské expozice „Hrdinové nejsou přítěží“, inspirovanou právě angolskou válkou. Od té doby klasifikuje své umění jako politické a vzhledem k tématům, která nejsou kompatibilní s kubánským režimem, nemá prakticky možnost prezentovat ho ve veřejných prostorách. Právě proto své umělecké dílo propojuje s performance, protože věří, že právě umění je schopno probudit přemýšlivost ve společnosti, a v konečném důsledku ji tak i změnit. V listopadu 2020 držel Luis Manuel protestní protirežimní hladovku za svobodu slova a propuštění politického vězně Denise Solíse, která byla však po více než týdnu rozehnána Státní kubánskou bezpečností.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
