Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luis Manuel Otero Alcántara (* 1987)

• nació el 2 de diciembre de 1987 en La Habana en el barrio marginal „El Cerrito“

• desde muy joven fue muy talentoso artísticamente y comenzó a esculpir

• 2011 exposición “Los héroes no pesan”, inspirada en los veteranos de guerra cubanos de la Guerra de Independencia de Angola

• orientación al arte político que puede transformar la sociedad

• combina arte escultórico con performance

• fundador del Movimiento San Isidro

• en noviembre de 2020, realizó una huelga de hambre por la libertad de expresión y la liberación del preso político Denis Solís

• el 27 de noviembre de 2020, la huelga de hambre del Movimiento San Isidro fue dispersada por la Seguridad del Estado de Cuba

“Soy un artista que encontró la función del arte que cambia la sociedad. Y un régimen dictatorial tiene que asumir responsabilidad”, dice Luis Manuel Otero Alcántara - artista cubano contemporáneo, performer y luchador por los derechos humanos.

El negro del Cerrito

Luis Manuel nació el 2 de diciembre de 1987 en La Habana. “Cuando yo nací, mi padre estaba preso”, narra Luis Manuel los inicios de su vida del “negro del Cerrito” como se autodescribe. El lugar de su nacimiento, junto con el color de su piel, no eran las mejores predisposiciones para una vida exitosa. “Mi familia era muy tradicional, llena de dogmas, estereotipos y homofobia”, agrega. De pequeño, sus sueños eran los del “macho occidental – tener un carro, tener una casa, me interesaba ser famoso”, sin embargo, se daba cuenta de que “existía algo más allá del propio anillo en el que vivía”. Pero ya a la edad muy joven, se daba cuenta de que, para cumplirse cualquier tipo de sueño, le “faltaba la parte intelectual”. Cuando llegó a la edad de la adolescencia, se entusiasmó por el deporte. “Pero en el deporte me faltaba la creatividad”, comenta. Así que, al final de todo, no fue el deporte que lo hizo famoso, sino que fue el arte.

Ese chamaco, de dónde salió

“Desde pequeño tenía cierta sensibilidad hacia el otro, hacia el abuso. Deformaba lápices de escribir y sacaba rostros, flores y formas”, pero todavía sólo como una forma de “entretenimiento sin saber qué significaba el arte”. Y así fue cómo encontró su facilidad de transformar objetos en sus propias manos. Y fue a la edad de unos 15 o 16 años, cuando a su talento le empezó a agregar la búsqueda incesante de la labor intelectual que igualmente implica el arte. Por aquel entonces, una tía suya se llevó una escultura de Luis Manuel a que la revisara un profesor de arte. “¿Ese chamaco, de dónde salió?” preguntaba aquel profesor. “De su casa en El Cerro”, respondió la tía de Luis Manuel. “Y me mandó a buscar”, describe con unas cuantas pocas palabras el parteaguas en su carrera como artista.

Un chico negro en un mundo de blancos pijos

Una vez que se metió en el mundo del arte, dejó definitivamente el deporte. “Fue un tránsito de un chico negro deportista en un mundo de blancos pijos”, recuerda. La cuestión racial es una parte medular en su entrevista, es una predisposición vital: “Ser negro en la sociedad cubana es un estigma, es una huella con la que tú andas constantemente. Y tienes que esforzarte el doble”, explica Luis Manuel. Entonces, ¿existía de hecho algún tipo de oportunidad para aquel “negro del cerrito”? “No, no existía. Negro, marginado, sin ningún tipo de futuro. Era muy difícil”, narra.

La brecha entre el arte y el trabajo en el arte

A los artistas en Cuba no les ayuda tampoco que una gran parte de las Casas de Cultura no funcionan, y cuando funcionan, son oficialistas, es decir, plenamente sujetas a las disposiciones y reglamentos ideológicos del régimen cubano. “Es una brecha inmensa entre EL arte y el trabajo EN EL arte”, explica Luis Manuel las circunstancias complicadas para artistas independientes en Cuba. Además, el estándar artístico está siendo definido por San Alejandro – la Academia Nacional de Artes Visuales. “Tú como un simple mortal viniendo del Cerro, puedes tener un gran dibujo, pero no tienes la técnica. Y nunca vas a lograr lo que le guste a la academia de San Alejandro, en la casa”, explica. Cursos y talleres artísticos son excesivamente caros, cuestan alrededor de 10 dólares al mes – mucho más de lo que un cubano se podría permitir. “No hay un acercamiento de la cultura a esos barrios marginados,” agrega Luis Manuel. Y aparte, pero mano en mano, va la cuestión de las limitaciones que impone el régimen. En su momento, “Fidel Castro decidió que había muchos artistas en Cuba”. Pero eso no concordó con la ideología que proclama Luis Manuel: “No me importa si tú eres un albañil. No me importa si eres gente que labra la tierra. Yo quiero ser artista y tú me tienes que dar opciones para ser un artista”, se expresa críticamente hacia el Gobierno de Cuba. Y eso, sin mencionar el Decreto 349, una ley cubana, que sujeta a los artistas cubanos a adquirir un permiso especial para poder ejercer su labor artística. Y que conste, que Luis Manuel no ha recibido este permiso hasta hoy en día.

De religión al sufrimiento humano

A pesar de no contar con una educación artística formal, Luis Manuel percibe el mundo como “un mundo de conexiones”. De hecho, es uno de sus lemas vitales: “Estamos conectados”. Con esas conexiones, se refiere a que “hay muchas tiritas – puedes jalar por aquí, por allá, y eso te lleva por el camino”. El camino artístico de Luis Manuel fue al principio marcado por el arte religioso. “Empecé a tener un fuerte carácter conceptual. La escultura no era un dominio de la madera o sacarle un ojo perfecto. Pero como artista le daba una pregunta y una respuesta a la escultura. Mi ceiba tenía que contar toda una historia, y la religión era mi pregunta”, narra sus tendencias iniciales escultóricas. Pero de repente se empezó a percatar más de los sucesos violentos, como por ejemplo la intervención militar de Cuba en la Guerra de Angola.[1] “Empecé a mudarme hacia el sufrimiento humano”, describe su traspaso a nuevos temas de su arte. Bajo sus manos, empezaron a elevarse esculturas de negros gritando de dolor, personajes envueltos en alambres de púas, veteranos de guerra de Angola mutilados, desmembrados y con muletas.[2] “Son paisajes psicológicos humanos”, describe Luis Manuel.

Cada ser es político

“Cada ser es político”, desmiente Luis Manuel el frecuente pensamiento de que el arte es apolítico. “Siempre fui político, siempre hubo una condición política dentro de mí”, explica. Y fue justo en 2011 con su exposición “Los héroes no pesan”, que rendía homenaje a los veteranos de la Guerra de Angola, que fue su primer manifiesto político público. “La gente empezó a preguntarme sobre Fidel Castro y yo empecé a utilizar la palabra dictadura”, narra Luis Manuel. “Debes ser honesto contigo mismo, o simplemente ser más directo en tu mensaje. No barnizarlo, no camuflarlo”, explica. Sus temas abarcan diversas “preguntas políticas”, como las describe: racismo, discriminación, opresión a la religión… Recordemos que fue justo la religión lo que marcó inicialmente el arte de Luis Manuel. Un día vio una procesión de devotos de un santo católico que estaban profundamente inmersos en su dolor por el sufrimiento de su patrón: “Ahí descubro el gesto como característica de la obra. Ya no es un performance. Ya el gesto es la escultura que desaparece en el tejido social, y que, para mí, tiene mucho más impacto en tu vida cotidiana. Y a mí me interesa este tipo de obra. Te toca la puerta, entra en tu casa, entra en tu conciencia, te modifica. Tú ves a un hombre que golpea a una mujer en plena calle en Cuba. Y eso te cambia la vida. Y para mí eso tiene mucha más fuerza que la representación del arte”, analiza Luis Manuel.

Una obra política genera pensamiento

Una de sus esculturas que más cuestiones despertaron, fue una de Fidel Castro. “En Cuba, por desgracia, vivimos en una dictadura, y cosas así siempre te cuestan prisión. Pero es justo una obra política que genera pensamiento”, comenta al respecto de la dimensión política de su arte, el cual ya le costó más de una docena de arrestos. El arte político, al mismo tiempo, lo describe como una especie de fuego, una fogata ardiente: “En estas rayas de fuego, tú decides como artista y como ciudadano cubano, en qué realidad quieres vivir. Yo decidí por la llama en la que me estoy quemando. Donde ya te vuelves un ente político”, explica Luis Manuel. “Yo prefiero ser honesto conmigo mismo, como un cubano, aportarle todo al cubano, que negociar todo esto con una institución,” agrega en cuanto al por qué no pertenece a alguna entidad oficial cultural. “Para mí mismo, soy una flor. Pero para el régimen soy un cactus”, hace alusión a las voces oficialistas que declaman que Cuba sería un mejor lugar “sin Alcántara”, como ha sonado numerosas veces en público tanto como en las redes sociales.

Langostas versus golpes

Luis Manuel es también un gran defensor de los derechos LGBT+, los que, a pesar de que el régimen de manera oficial mediante Mariela Castro “apoya”, están siendo gravemente omitidos. Según las palabras de Luis Manuel, el 90 por ciento de la población cubana es homofóbica. Según él, los homosexuales no se sienten identificados con su institución. “Si eres un homosexual que fue violado, golpeado y reprimido toda su vida, si eres un homosexual que nunca ha probado el sabor del camarón o la langosta, no te puedes sentir identificado con una institución de gente que come langostas en su día a día”, proclama Luis Manuel, mencionando incluso la existencia histórica de un campo de concentración para “personas diferentes”.

Una dicta-dura no es dicta-blanda

Otro tema notablemente resonante en sus pensamientos, es que la creatividad que está siendo limitada tanto por el régimen, pero también por todo lo que implica su gobierno, como por ejemplo la falta de alimentos y su diversidad, y todavía más en la actualidad, durante la pandemia del COVID-19. “Tu condición alimenticia te hace una persona más limitada. Yo cuando salí de Cuba, me di cuenta de que tenía el desarrollo del paladar mutilado. Y por eso también tienes creatividad limitada. Nunca vas a poder pintar una flor que nunca has visto”, explica Luis Manuel cómo, según su punto de vista, también la condición alimenticia de los cubanos imposibilita el desarrollo de la nación. “Una dictadura es una dicta-dura. No hay dicta-blanda, ni dictadura de derecha, una dictadura es una dictadura. Y la dictadura en Cuba se olvida de que hay un millón de personas que puedan tener su propio punto de vista. Y esa diversidad es lo que genera evolución”, se dirige una vez más críticamente hacia el Gobierno de Cuba.

Ya no es LA dictadura

Según Luis Manuel, cada ser debe preguntarse: “¿Cuál es tu propósito? ¿Cuál es tu camino para la libertad de Cuba?” comenta. “Ahora mismo, hay una falta de liderazgo político en Cuba, hay una falta de creatividad. Estamos hablando de la era del internet, de la era de viajes. Esta no es la era del comunismo de hace 40 años. La hegemonía está en crisis en el mundo entero. La dictadura cubana ya no es LA dictadura”, declara Luis Manuel. “Y nosotros somos parte de ese cambio”, cierra la entrevista.

 

Nota editorial:

El presente texto fue creado con base en la entrevista realizada en La Habana, en octubre 2020. A partir del 18 de noviembre 2020, Luis Manuel Otero Alcántara realizó junto con sus cinco compañeros y compañeras del Movimiento de San Isidro, según el barrio de La Habana Vieja, una huelga de hambre y sed, por los derechos humanos en Cuba, libertad de expresión, y por la liberación del preso político Denis Solís. Después de más de una semana de huelga, el jueves 27 de noviembre de 2020, los miembros de San Isidro fueron violentamente detenidos por la Seguridad del Estado. El día de la finalización del presente texto (el 4 de diciembre de 2020), ya habrán pasado por varias detenciones y liberaciones, todas con la intención de confundir al público que empezó a estar interesado en el Movimiento. “¿Sabes qué es lo peor? Que todo el mundo entienda el porqué de sus hechos, pero a la vuelta de la esquina en La Habana, la gente sigue siendo ciega y no sabe nada”, me comentaron. Definitivamente, será grabada otra parte del testimonio con Luis Manuel Otero Alcántara, para completar esta primera parte, que fue interrumpida justo por los eventos de noviembre de 2020.

 

[1] La misión militar de Cuba (también llamada como “la Operación Carlota” en el marco de la lucha por la independencia angoleña, fue marcada por la presencia de los soldados cubanos en Angola desde 1975 hasta 1991, cuando se firmó un acuerdo de paz, asegurándole a Angola su independencia.

[2] Específicamente el tema de los veteranos de la Guerra de Angola fue exhibido dentro del marco de la exposición escultórica llamada “Los héroes no pesan” en el 2011.

 

„Jako umělec jsem objevil druh umění, které je schopné změnit společnost. A totalitní režim musí přiznat zodpovědnost za to, co se té společnosti děje,“ říká Luis Manuel Otero Alcántara, kubánský umělec, performer a bojovník za lidská práva.

Černoch z Kopečku

Luis Manuel se narodil 2. prosince 1987 v Havaně. Své 33. narozeniny oslavil svobodou – těsně před nimi ho totiž propustila kubánská Státní bezpečnost. „Když jsem se narodil, můj táta byl ve vězení,“ vypráví Luis Manuel počátky svého života „černocha z Kopečku“, tedy černocha z El Cerrito, jak se nazývá jedna z havanských čtvrtí, a jak sám sebe popisuje. Místo jeho narození spolu s barvou jeho pleti znamenaly totiž ne příliš zářné vyhlídky na budoucnost a úspěšný život. „Moje rodina byla úplně klasická kubánská, plná dogmat, stereotypů a homofobie,“ dodává. V dětství měl svůj sen dost jasný a nazývá ho „zápaďáckým macho snem – mít super auto a dům“, jak uvádí. „Toužil jsem stát se slavným,“ ale jak sám říká, uvědomoval si, že „za hranicí života, který žil, toho na něj čekalo mnohem víc“. Ale aby si zvládl splnit jakýkoliv sen, mu „chyběla intelektuální rovina poznání“, vypráví Luis Manuel. Když dospěl do puberty, nadchnul se pro sport. „Ale ve sportu mi zase chyběla kreativita,“ poznamenává. Nakonec se však nestal slavným sportovcem, ale naopak umělcem.

Odkud se vyloupl tenhle kluk?

„Odmala jsem pociťoval určitý druh niterného vnímání druhých, vnímání nespravedlnosti. Rád jsem pracoval s pastelkami a různě je ohýbal do lidských tváří, květin a různých tvarů,“ vzpomíná na své dětství Luis Manuel, avšak stále v rovině „zábavy, aniž by si vlastně uvědomoval, co že to umění vlastně je“. Když mu bylo nějakých 15 či 16 let, přidal ke svému talentu neoblomnou touhu po hledání intelektuálního rozměru toho, co mu pod rukama právě vznikalo, a co pro něj začínalo znamenat právě ono umění. Tehdy jednu jeho sochu vzala jeho teta k profesorovi výtvarných umění. „Odkud se vyloupl tenhle kluk?“ ptal se onen profesor. „Z Kopečku,“ odpověděla Luisova teta, a tím podtrhla marginalitu oné čtvrti. „A ten profesor si mě našel,“ dodává ve stručnosti Luis Manuel k oné chvíli, která se stala průlomovým okamžikem dělicím jeho umělecký život od volnočasové aktivity ke skutečné profesi.

Černošský kluk ve světě bílých zbohatlíků

Jakmile se ponořil do uměleckého světa, s definitivní platností zanechal sportu. „Byl to posun černošského kluka dobrého ve sportu do světa bílých zbohatlíků,“ vzpomíná. Otázka rasy a barvy pleti je jednou z jeho klíčových myšlenek v průběhu celého rozhovoru, znamená pro něj totiž jakousi životní predispozici: „Být v kubánské společnosti černochem je stigma, je to jako znamení, které je neustále všem na očích. A musíš se proto snažit dvojnásobně,“ vysvětluje Luis Manuel. Existovala však vůbec nějaká naděje pro onoho „černocha z Kopečku“? „Ne, neexistovala. Černý. Na okraji společnosti. Bez vidiny jakékoliv budoucnosti. Bylo to vážně těžké,“ vzpomíná.

Propast mezi uměním a prací v umění

Kubánským umělcům příliš nepomáhá ani fakt, že Umělecké domy [Casas de Cultura], jak se uměleckým centrům na Kubě říká, nefungují. A když zrovna fungují, jsou plně poplatné kubánskému režimu a jeho předpisům. “Je to obrovská propast mezi tím, když člověk DĚLÁ umění anebo když PRACUJE V umění,” vysvětluje Luis Manuel komplikovanou situaci. Umělecký standard je navíc na Kubě definován Národní akademií výtvarných umění San Alejandro. „Obyčejný smrtelník z marginální čtvrti jako je Kopeček – El Cerrito, nemá jednoduše šanci se před akademií San Alejandro prosadit. Člověk může skvěle kreslit, ale jako samouk nikdy nesplní jejich požadavky na patřičnou techniku,“ vysvětluje. Umělecké kurzy jsou navíc na Kubě nesmírně nákladnou záležitostí, stojí kolem 10 amerických dolarů měsíčně, což je částka, kterou si průměrný Kubánec jednoduše nemůže dovolit. „Do chudých čtvrtí se kultura jednoduše nedostane,“ dodává Luis Manuel. Další záležitostí, která však jde ruku v ruce se vším již zmíněným, jsou omezení, která na uměleckou sféru směřuje sám režim. V určité chvíli dokonce „Fidel Castro rozhodl, že je na ostrově až příliš mnoho umělců,“ jak popisuje Luis Manuel. Tenhle světonázor však nekoresponduje s vizí Luise Manuela: „Mně je jedno, jestli je daný člověk dělník anebo zemědělec. Já toužím být umělcem a stát mi prostě musí poskytnout svobodu, abych se jím směl stát,“ ohrazuje se kriticky vůči kubánskému režimu. A to jsme ani nezmínili existenci Dekretu 349, tedy vládního nařízení, podle kterého musí být každý umělec držitelem zvláštního oprávnění k výkonu své profese. Nutno dodat, že Luis Manuel dodnes takové povolení od kubánské vlády i přes opakované žádosti nedostal.

Od náboženství k lidskému utrpení

Ačkoliv nemá Luis Manuel formální umělecké vzdělání, vnímá svět jako „plný propojení“. Ono propojení je také součástí jeho životního hesla „jsme propojeni“. Má tím na mysli, že „svět je plný provázků a my můžeme zatahat za tenhle nebo za támhleten a on nám ten provázek ukáže cestu“. Umělecká cesta Luise Manuela byla zpočátku věnovaná náboženství. „Našel jsem tehdy svůj umělecký koncept. Sochařství pro mě najednou neznamenalo podrobit si dřevo jako materiál anebo vytvořit soše perfektní oko. Jako umělec jsem se svých soch začal ptát a ony mi začaly dávat odpovědi. Moje dřevo mělo vyprávět příběh. A náboženství bylo otázkou, kterou jsem mu kladl,“ vypráví Luis Manuel o svých počátečních sochařských inspiracích. Postupem času však začal stále palčivěji pociťovat všechno to násilí, které provázely například vojenské mise v Etiopii či v Angole.[1] „Začal jsem se posouvat k tématu lidského utrpení,“ popisuje svůj umělecký vývoj. Pod rukama mu najednou začaly vznikat bolestné výjevy – černoši v agonickém křiku, postavy obmotané ostnatým drátem, váleční veteráni z Angoly bez končetin…[2] „Je to jako krajinářství lidské mysli,“ popisuje Luis Manuel.

Každý vyjadřuje nějaký politický názor

„Každý člověk vyjadřuje nějaký politický názor,“ uvádí Luis Manuel k tématu, že umění je často vnímáno jako apolitické. „Vždycky jsem nějaký názor vyjadřoval, vždy jsem v sobě měl určitý druh politického smýšlení,“ vysvětluje. Bylo to v roce 2011, když vznikla jeho výstavní série soch nazvaných „Hrdinové nejsou přítěží“, která vzdávala hold veteránům války v Angole, a která byla jeho prvním veřejných politickým prohlášením. „Lidé se mě začali ptát na Fidela Castra a já začal zmiňovat slovo diktatura,“ vypráví Luis Manuel. „Každý k sobě musíme být upřímný, a prostě přímější i v názoru, který sdělujeme. Není třeba ho skrývat za uměleckým pozlátkem,“ vysvětluje. Témata jeho práce zahrnují nejčastěji „politické problémy“, jak je nazývá, jako rasismus, diskriminaci, represi víry… Připomeňme si, že to byla právě víra, která byla jedním z jeho prvních umělecky zpracovávaných témat. Jednoho dne totiž spatřil náboženské procesí mířící za svatostánkem jednoho z katolických světců. A všichni v tom procesí byli hluboce pohrouženi do bolesti za svého trpícího svatého. „Tendy mi došlo, že i samotné gesto je reprezentací díla. Už to není performance, není to žádné představení, žádná vizualizace. A to gesto je sochařským ztvárněním prchavého momentu, který se najednou rozplývá v samotném nitru společnosti. Tohle gesto má pro mě daleko větší význam a zásah do běžného života. A je to právě tenhle druh umění, který mě přitahuje. Umění, co zaklepe na tvé dveře, vstoupí do tvého domu a do tvého podvědomí, prostě tě promění. Když spatříš na kubánské ulici muže, jak bije nějakou ženu, změní tě to. A tahle změna pro mě má daleko větší sílu a výpovědní hodnotu než jakékoliv umění,“ analyzuje Luis Manuel.

Politické umění vzbuzuje přemýšlivost

Socha, která vzbudila nejvíc politického zájmu, byla reprezentací Fidela Castra. „Na Kubě žijeme bohužel v diktatuře, a takovéhle věci člověka většinou dostanou do vězení. Ale je to právě politické umění, které vzbuzuje přemýšlivost,“ komentuje ohledně politického rozměru svého umění Luis Manuel, který za něj také více než tucetkrát seděl ve vězení. Svou myšlenku pak rozvíjí tak, že politické umění vnímá jako určitý druh vatry: „Když se k té vatře přiblížíš, máš před sebou svobodné rozhodnutí jako umělec a jako kubánský občan, v jaké realitě chceš žít. Já se rozhodl pro plameny, které mě teď postupně sežehávají. Protože právě tyhle plameny z tebe udělají politickou entitu,“ vysvětluje. „Radši budu upřímný sám k sobě jako Kubánec, který chce přinést něco dobrého dalším Kubáncům, než se dohadovat o všem s nějakou institucí,“ dodává v souvislosti s důvody, proč není součástí žádné oficiální kulturní instituce. „Sám pro sebe jsem květinou. Ale pro režim jsem kaktusem,“ porovnává sám sebe s hlasy znějícími z vládnoucí garnitury a jim poplatných sociálních sítí, že „Kuba by byla bez Alcántary lepším místem pro život“.

Langusty a rány

Luis Manuel je také obráncem LGBT+ práv, která jsou na Kubě stále drsně potírána, byť oficiální zdroje v čele s dcerou Raúla Castra, Marielou Castro, formálně tato práva podporují. Podle slov Luise Manuela je 90 % kubánské populace homofobní. A kubánští homosexuálové se necítí jakkoliv sebeidentifikovaní s organizací CENESEX (Národním centrem sexuální výchovy): „Když jsi byl jako homosexuál celý život zneužívaný, znásilňovaný a bit, když jsi homosexuál, co neví, jak vůbec chutnají krevety a langusty, těžko se budeš cítit sebeidentifikovaný s institucí založenou lidmi, jimž právě langusty přistávají na talíři každým dnem,“ odkazuje se na společenskou kritiku vůči Mariele Castro, která vyvstala právě po zveřejnění fotografií z večeře na konci listopadu 2020, jež zahrnovala právě i langusty jako nejvyšší symbol buržoazních radovánek.

Neexistuje tvrdá a měkká diktatura

Další z témat, která se prolínají rozhovorem s Luisem Manuelem, je myšlenka, že kreativita je omezována nejen kubánským režimem jako takovým, jako i vším, co desetiletí komunistické vlády na Kubě napáchala jako jakýsi „vedlejší produkt“ – nedostatek potravin a jejich pestrosti, ještě bolestněji znatelný v průběhu pandemie COVID-19. „Omezené stravování z nás všech dělá i omezenější lidi. Když jsem poprvé vyjel ven z Kuby, uvědomil jsem si, že moje chuťové buňky jsou úplně zakrnělé. A s jejich zakrněním souvisí i zakrnění kreativity. Nikdy prostě nebudeš schopen nakreslit květ, který jsi nikdy nespatřiů,“ vysvětluje metaforicky Luis Manuel svůj úhel pohledu, dle kterého dlouhodobý nedostatek kvalitních potravin na Kubě souvisí také s neschopností kubánského národa pohnout se kupředu. „Diktatura je a vždycky bude diktaturou. Nexistuje žádné rozdělení na tvrdou a měkkou diktaturu anebo třeba pravicovou diktaturu, protože diktatura je a vždycky bude jen a pouze diktaturou. Ale ta kubánská diktatura jaksi opomněla, že jsou tu miliony lidí, kteří by mohli mít třeba jiný názor. A že je to právě názorová odlišnost, co generuje pohyb vpřed a evoluci,“ znovu se kriticky obrací na kubánskou vládu Luis Manuel.

Už to není TA diktatura

Luis Manuel Otero Alcántara se domnívá, že každý Kubánec by si měl položit otázku „Jaký je smysl tvého života? A jaká je tvá cesta za svobodnou Kubou?“. „V současné době se na Kubě potýkáme s nedostatečným politickým vedením, chybí mu jednoduše ona kreativita. Hovoříme tu o době internetu, o době cestování. Tohle už není doba komunismu, jaký tu panoval před 40 lety. Nadvláda jakéhokoliv typu čelí krizi na celém světě. Kubánská diktatura už není TOU diktaturou,“ prohlašuje Luis Manuel. „A my jsme součástí téhle změny,“ dodává na závěr rozhovoru.

 

Poznámka editorky:

Tento text byl vytvořen na základě rozhovoru vedeného v říjnu 2020 v Havaně. Od 18. listopadu 2020 držel Luis Manuel Otero Alcántara protestní hladovku zahrnující zákaz příjmu potravin a tekutin, spolu s dalšími pěti protirežimními souputníky a členy Hnutí San Isidro [Hnutí Svatého Isidora / Movimiento San Isidro]. Protestní hladovka měla základ v několika požadavcích na kubánskou vládu – dodržování lidských práv, svobodu slova a propuštění nespravedlivě vězněného politického vězně Denise Solíse. Po více než týdnu hladovky byli všichni její účastníci násilně rozehnáni ve čtvrtek 27. listopadu 2020 a rozvezeni po výsleších. V den dokončování tohoto textu (4. prosince 2020) byl každý jeden z nich postupně zadržován a propouštěn, pravděpodobně s cílem zmást veřejnost, která se začala ptát po osudech hladovkářů ze San Isidro. „Víš, co je úplně nejhorší ze všeho?“ ptali se mě lidé niterně zainteresovaní v listopadových událostech na Kubě, „že celý svět si uvědomuje, že to, co se děje na Kubě, není v pořádku, zatímco za rohem v samotné Havaně lidé pořád slepě věří komunistickému režimu,“ odpověděli si sami na otázku. V natáčení rozhovoru s Luisem Manuelem Oterem budeme pokračovat, bylo plánované tak jako tak, jen listopadové události jeho realizaci o nějakou dobu posunuly.

 

[1] Vojenská mise Kuby v Angole (také nazývaná jako „Operace Šarlota“) v rámci angolského boje za nezávislost, proběhla mezi lety 1975-1991 a skončila angolskou nezávislostí.

[2] Téma vojenských veteránů vetknul Luis Manuel Roku 2011 do výstavy „Hrdinové nejsou přítěží“, ve které se inspiroval právě příběhy válečných veteránů z Angoly.