„Existovaly určité skupiny, nad kterými bylo třeba vykonávat dohled. Ty nesly označení CR, tedy kontrarevoluční. Bylo běžné, že se sledovali ti, kteří byli členy uskupení Huber Matos, ozbrojených sil a jednotek Huber Matos. Když byl Huber Matos uvězněn, tito lidé byli vyšetřováni, protože Huber Matos byl zrádce, a proto byli jeho příznivci pronásledováni. Stejně tak všichni věřící, svědkové Jehovovi, adventisti sedmého dne, baptisté, všichni tihle lidé byli pod dozorem. Bylo potřeba udržovat pod kontrolou, co si lidé mají myslet. V té době už fungovalo Radio Martí, proto byli pod dozorem i všichni ti, kteří ho poslouchali. Je třeba zmínit i další důležitou věc, a sice že Fidel Castro zavedl myšlení, podle kterého byla veškerá kritika systému protirevoluční. Proto kdokoli, kdo se negativně vyjadřoval nebo kritizoval revoluci, byl rovnou odsouzen k tomu, aby ho považovali za potenciálního buřiče, a jako takový musel být pod dohledem.“
„Ze systému nebylo možné odejít, protože o to nešlo požádat. Pokud jste odešli, ocitli jste se v nebezpečí. Jednou za mnou přišel úředník ze Státní bezpečnosti, aby si se mnou promluvil. Nakonec z toho vyplynulo, že já mám dobré předpoklady, byl to vedoucí katedry matematiky, střední školy Rodriga Garcíi Portalese. ‚Ty se na to hodíš, člověk s revolučním duchem, jsi připravený, dobře začleněný, bla bla bla…‘ a bůhvíco všechno ještě. A vyzval mě, abych se zúčastnil kurzu na škole v Santiagu de Cuba, Boj proti nepříteli, tak se to jmenovalo. Navenek to pořádaly CDR (Comités de Defensa de la Revolución, výbory na obranu revoluce), ale ve skutečnosti nás vyučovali nejvyšší vojenští hodnostáři, poručíci a velitelé, ti nás učili, jak provádět dozor. Už podle toho názvu, Boj proti nepříteli, si domyslíte, o co tam asi tak šlo.“
„Soud proběhl přímo v justičním paláci, a to přímo rychlostí blesku. Advokát-obhájce… ne, samotný soudce nám vyměřil trest – měli jsme se provinit nepřítomností na přiřazeném pracovišti po dobu 11 dní. Můj a spolužákův trest spočíval ve třech měsících odnětí svobody ve věznici La Cantera. Už jen vyslovit ten název, La Cantera de Miranda, bylo hrozné, protože to místo bylo proslulé strašnými věcmi. Bylo tam věznice, a pak taky kobka, do které dávali lidi za trest. Dovezli nás tam a já jsem tu noc spal ve stanu, bylo to strašně sklíčené místo. Následujícího dne nás poslali pracovat.“
„Jednoho dne za námi přišli s návrhem, kterému v té chvíli nikdo neporozuměl. Těšili jsme se, že půjdeme studovat do Havany. Za pět let z nás měli být zemědělští inženýři. A tak jsme do Havany odešli. Dorazili jsme tam, a postupně nám došlo, že jde o podvod. Byli jsme ve třetím nebo ve čtvrtém ročníku, já jsem nastoupil do Ústavu Jesúse Menéndeze a tam jsme chodili na přednášky . Po čtyřech měsících nás donutili pochodovat a stali se z nás vojáci. Pak nás poslali do Camagüey sbírat cukrovou třtinu. Bylo mi jasné, že to nikam nevede. Proto jsem požádal o ukončení studia, což nebylo úplně jednoduché a byla to dost traumatizující zkušenost, protože vedoucí místního oddělení prohlásil, že z téhle školy se odchází uvězněn, mrtev neb vyloučen pro špatný přístup k práci“.
Kubánská vláda zavedla ve školství zcela zvrácenou logiku, a sice že vyučující jsou placeni za to, že své žáky nechávají projít, nikoli za jejich vzdělávání
Miguel Osorio Rodríguez je dnes jedním z kritiků komunistického režimu na Kubě, ovšem nebylo tomu tak vždy – po dobu celkem 12 let Miguel spolupracoval se Státní bezpečností. Narodil se v roce 1948 ve městě Baire do prosté rodiny, a tak když v roce 1958 vyvrcholila kubánská revoluce, Miguel ve svých deseti letech následoval komunistické učení, neboť jej pro svou zemi vnímal jako správné a spravedlivé. Jeho přesvědčení se nezměnilo ani tehdy, když byl ve 20 letech po dobu tří měsíců uvězněn poté, co se pokusil zběhnout ze „studií“, protože ho poslali jako studenta-vojáka do provincie Guntánamo. Po celý svůj život působil jako lidový učitel, a dokonce získal i titul Licenciado z matematiky a Máster ze vzdělávacích věd. Po účasti na školení Boj s nepřítelem ve městě Santiago de Cuba začal spolupracovat se Státní bezpečností. Miguel se stal jedním ze spolupracovníků režimu, již nenosili uniformu a jejichž úkol spočíval ve střežení a pronásledování těch, kteří byli pro režim nepohodlní. Tato spolupráce skončila v roce 1994, kdy onemocněl a po dobu tří let trvání nemoci se mu nedostalo odpovídající lékařské péče. V té chvíli si uvědomil, že celá komunistická ideologie je totální podvod. Od té doby nahlašuje případy porušení práv učitelů, ale i ostatních kubánských obyvatel ze strany komunistického režimu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
