Milan Orlowski

„My jsme z každého mistrovství přiváželi buď zlatou, stříbrnou a ti lidé to viděli, vnímali a naše jména znali. Dneska když někoho zastavíte na ulici a zeptáte se na stolní tenis, tak možná ještě řeknou Hrachová, Panský. Dneska není, kdo by si koho pamatoval. Je tedy fakt, že to upadlo." - "Proč myslíte? Změnil se styl hraní?" - "Myslím, že je to tou dobou, protože tenkrát jsme nemohli být někde ve světě. Byli jsme tady a tady jsme trénovali. V podstatě jsme byli pořád na tréninku na Spartě nebo v těch oddílech a pak jsme jeli do Vlašimi a tam jsme trénovali. A byli jsme opravdu natrénovaní. Teprve pak jsme někam vyrazili. Kdežto dneska, jak jsou hranice otevřené, tak jeden hraje v Itálii, jeden v Německu, v Polsku, ve Francii. Dneska není prioritou reprezentace. Tehdy byla reprezentace na prvním místě. Proto jsme k tomu všechno směřovali. Dnes si kluci můžou jezdit, kam chtějí, a reprezentace jim nic neříká.“

„Pak jsem tedy měl ještě jednu kontrolu na letišti a z té jsem byl hodně nervózní. Bylo to na letišti v Ruzyni. Letěl jsem na Světový pohár do Hongkongu. Byl jsem tam pozvaný od světové federace, která všechno platila. Letenky, všechno. Ale neměl jsem žádné peníze v kapse. Divili se, že nemám žádné peníze. Říkal jsem jim, že na mě hráči čekají v Amsterdamu a pak letíme na Světový pohár. Bylo jim to divné a musel jsem podstoupit kontrolu. Projeli mi tašku, kufr. Měl jsem schovaných asi tisíc marek a to byly ohromné peníze. Prošli mi všechno, včetně taštičky na doklady. Nic nenašli. Chystali se, že mě budou šacovat po těle. A to už jsem toho měl dost! Chtěl jsem, aby zavolali vedoucího směny, že nejsem žádný lotr a nenechám se šacovat a svlékat. Šel tedy vedle pro vedoucího směny a já jsem těch tisíc marek vzal a dal je do té zkontrolované tašky. Přišel vedoucí směny a ptal se mě, co se mi nelíbí. Řekl jsem, že jedu reprezentovat, a on mě tady šacuje, jako bych něco ukradl. Na kontrole ale jeho kolega trval. Svlíkl mě do trenek, ale do tašky už se naštěstí nepodíval. Prošel jsem celní zónou a v baru jsem si dal dvakrát skotskou. Klepaly se mi ruce a měl jsem nepředstavitelné nervy. Taková to byla doba.“