PhDr. Jan Orlický

„Na povstání jsme se chystali jen tak, že jsme si ze všech možných prostěradel ušili československou vlajku, americkou vlajku, sovětskou a britskou a čekali jsme, kdy to praskne. Když rozhlas hlásil: ‚Německy už nevysíláme, obkličují nás Němci, přijďte nám na pomoc,‘ máma volala k příbuzným na Vinohrady a ptala se, jak to tam vypadá: ‚Dobře, na všech domech visí prapory.‘ Hned jsme šli na náš balkon vyvěšovat také. Jak jsme začali, nějaký Němec nás začal ostřelovat. Balkon byl cihlový, takže nás nemohl prostřelit. Zalehli jsme a prapory jsme vyhodili bez ohledu na střelbu. Vzápětí veškerá střelba utichla. Když jsme se po chvilce podívali proč, zjistili jsme, že celá ulice byla plná praporů. Pak jsme šli shánět zbraně a odzbrojovat Němce.“

„Měli jsme štěstí hned první den, protože v dejvických garážích měli Němci skladiště. Gestapo uteklo už měsíc před revolucí. Nechali tam bedny ručních granátů, takže tady u nás byly granáty zadarmo. Každý si mohl nacpat do kapes, kolik chtěl. Viděli jsme utíkat asi tři ozbrojené Němce. Tak jsme se, asi čtyři kluci s granáty po kapsách, pustili za nimi. Kdykoli se zastavili a zamířili na nás, my zalehli. Když se znova rozběhli, my zase za nimi. Neměli jsme žádný plán, ale prostě jsme je honili. Jeden Němec tomu ale udělal přítrž. Byla tu spousta německých domů. Jeden z nás dostal zásah a před očima nám umíral u jedné vily. Granáty se nám ale ještě hodily, protože jsme se později zúčastnili odzbrojování Němců.“

„Ve středním Německu, v Hartzu, jsme stavěli úzkokolejku. Tam jsme zažili krajní hlad, který bych nikomu nepřál. Od rána do noci se nedalo myslet na nic jiného, než na jídlo. Takový hlad bych nikomu nepřál. Na týden jsme dostali malý bochníček chleba. Udělal jsem si do něj šest čárek a každý den jsem směl sníst jenom jeden krajíc. To jsem dodržoval, ale vždycky když jsem krajíc ukrojil a měl dojem, že řez je vypouklý, tak jsem nožem ‚vypouklinu‘ ještě seříznul. Za těch pár měsíců jsem si na to tak zvykl, že jsem ještě půl roku měl nutkání při krájení chleba zkoumat, jestli není vypouklý a nedal by se ještě kousek ukrojit.“

„Nelze říct, že by se tu nebojovalo. Boj ale probíhal jen z jedné strany. Byla tu spousta německých bytů. Když na vás někdo škvírou vystřelil, zaduněla celá ulice a nedalo se poznat, odkud výstřel padl. Když jsem se jednou pohyboval na barikádě, centimetr od mé ruky zasáhl barikádu výstřel. Zažil jsem i jednu internaci. Šlo o jakousi Rusku, která pracovala u Němců. Když jsme ji zajali, nechtěla se nechat ostříhat – ,brunhildy‘ jsme normálně stříhali. Říkala, že je Ruska. Šel jsem s ní do nějaké vily a ptal se, co je zač: ‚Ruska, ale děvka jednoho esesáka.‘ Vzal jsem ji k ní domů a prohledával skříně. Oslovil jsem ji rusky. Začala se klepat, když jsem jí řekl, že vím, co je zač a že ji musím internovat. Napsali jsme dopis, co je zač, ale když přišli Rusové, podařilo se jí stejnou písničkou oslovit nějakého velitele, který si ji vzal k sobě, a z internace unikla.“