Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jan Orlický (* 1924)

• narodil se 14. listopadu 1924 v Praze

• po maturitě v roce 1943 byl pracovně nasazen v Říši - Horním Slezsku a ve středním Německu, v pohoří Harz; když se po Velikonocích 1945 přiblížila fronta, uprchl do Československa

• v Praze se aktivně zúčastnil Pražského květnového povstání v Dejvicích, odzbrojoval Němce a podílel se na stavbě dejvických barikád

• po válce vystudoval FF UK, obor filozofie a sociologie, a dva roky působil jako učitel-brigádník v pohraničí; aby se mohl z pohraničí vrátit, musel na počátku 50. let nastoupit do dolů na Kladně

• po krátkém působení na Osvětovém institutu při ÚNV Praha střídal různá manuální zaměstnání až nakonec získal místo dokumentátora v Akademii věd

• po podpisu rezoluce na podporu Dubčekova vedení po srpnové invazi 1968 sice dostal z Akademie věd výpověď, ale předstíral duševní chorobu, dokud mu nebyl přidělen invalidní důchod

• poté se dal na spisovatelskou dráhu, je autorem více než desítky knih

Domů na nárazníku přeplněného vlaku

PhDr. Jan Orlický se narodil 14. listopadu 1924 v Praze. Od mládí se zajímal o politiku, takže jej nacistická okupace příliš nepřekvapila: „Otec se mě zeptal, zda si myslím, že přijdou hitlerovci. Bylo mi 14 roků a řekl jsem: ,Mají tu možnost, nebo nemají?‘Otec řekl, že mají. – ,Když jí mají tak ji využijí...‘ “ Za války Jan Orlický pokračoval ve studiu na reformním reálném gymnáziu a v roce 1943 úspěšně odmaturoval. Tím se jeho relativně klidný život ve válečné Praze přiblížil ke svému konci. Měsíc poté byl totiž totálně nasazen na práci v Říši.

„Nejdříve jsme pracovali v Horním Slezsku.“ Tam byl Orlický nasazen na stavbě letiště: „Pracovali jsme lopatou a krumpáčem a převáželi hlínu, abychom letiště vyrovnali.“ Když se přiblížili Sověti, Orlický sice utekl do Prahy, ale brzy putoval zpět do Německa. Tentokrát do středního Německa do pohoří Harz, kde musel stavět úzkokolejku: „Tam jsme zažili krajní hlad, který bych nikomu nepřál. Od rána do noci se nedalo myslet na nic jiného. Na týden jsme dostali malý bochníček chleba. Udělal jsem si do něj šest čárek a každý den jsem směl sníst jenom jeden krajíc. To jsem dodržoval, ale vždycky když jsem měl dojem, že je řez vypouklý, nožem jsem ‚vypouklinu‘ ještě seříznul. Za těch pár měsíců jsem si na to tak zvykl, že jsem ještě půl roku měl nutkání při krájení chleba zkoumat, jestli není vypouklý a nedal by se ještě kus ukrojit.“ Dozorci v lágru s vězni ale zacházeli relativně dobře. Jen když se objevili esesáci, šly všechny ohledy stranou.

Když se po Velikonocích 1945 blížila fronta, rozhodl se Orlický ještě se dvěma kamarády uprchnout do Prahy: „Jeli jsme vlakem. Ten byl úplně obsypanej, ani na střeše už nebylo místo. Objevil jsem jen jedno na nárazníku mezi vagony. Jel jsem, přestože jsem měl přeseknutej sval na noze od skládání kolejnic. ... Lipsko bylo rozbombardováno na cucky. S dalšími jsem dokulhal na druhý konec města a tam jsme zase nasedli na vlak. V chaosu jsme prošli kontrolami. V Drážďanech zůstaly jen kulisy domů, tam to bylo ještě horší. Jen zříceniny na všechny strany od nádraží.“ Nakonec se uprchlíci dostali až do Děčína, kde se Orlickému podařilo nastoupit do vlaku s německými vojáky, který mířil do Prahy.

„Prapory jsme vyvěsili bez ohledu na střelbu“

Doma Jan Orlický zjistil, že otec Alfréd válku bohužel nepřežil. Zahynul v koncentračním táboře, protože spoluvlastnil obchodní firmu s generálem Bílým, který v Obraně národa bojoval proti nacistům. Bratr už byl doma. Také uprchl z pracovního nasazení.

Asi po měsíci čekání konečně v Praze vypuklo Květnové povstání: „Ze všech možných prostěradel jsme si ušili československou vlajku, americkou vlajku, sovětskou a britskou a čekali jsme, kdy to praskne. Když rozhlas hlásil: ‚Německy už nevysíláme, obkličují nás Němci, přijďte nám na pomoc,‘ máma volala k příbuzným na Vinohrady a ptala se, jak to tam vypadá: ‚Dobře, na všech domech visí prapory.‘ Hned jsme šli na náš balkon vyvěšovat také. Jak jsme začali, nějaký Němec nás začal ostřelovat. Balkon byl cihlový, takže nás nemohl prostřelit, když jsme zalehli, a prapory jsme vyhodili bez ohledu na střelbu. Vzápětí veškerá střelba utichla. Když jsme se po chvilce podívali, zjistili jsme proč – celá ulice byla plná praporů.“

Pak už se Jan Orlický vydal do dejvických ulic shánět zbraně a odzbrojovat Němce. Nad nebezpečím příliš nepřemýšlel. Své vzpomínky na květnové revoluční dny shrnul i v povídce „Na barikádě“ ve své knize „Neobyčejné příběhy obyčejného života“: „K prvním zbraním jsme se dostali velmi brzo. V dejvických garážích objevili naši lidé zásoby ručních granátů po Němcích, které pak byly rozdány každému, kdo chtěl. Já vyfasoval čtyři granáty, což mi stačilo, abych s třemi dalšími mladíky pronásledoval tři ozbrojené německé vojáky, kteří někam utíkali a na naše pronásledování odpovídali střelbou. My zalehli, kdykoli se zastavili, aby na nás namířili zbraně. Když se znova rozběhli, tak my zase za nimi. Netrefili nikoho, ale z jednoho blízkého domu se náhle ozval výstřel a zasáhl smrtelně jednoho z mých spolubojovníků. Tím skončilo pronásledování a Němci se ztratili někam směrem ke Stromovce.“

Odzbrojování Němců

Granáty se ovšem ještě hodily při odzbrojování zbytků německých jednotek. Z balkonu Orlický uviděl pochodovat četu Němců a v rukou ho svrběly granáty: „Když to tam hodím, válku nevyhraju, ale v domě nastane masakr, říkal jsem si. Překonal jsem svou zbrklost a vyšel s kamarádem ven. Snažili jsme se je přesvědčit, že je konec války, že Praha je odzbrojená, trochu jsme si to zkrátka přikrášlili.“ Jak se ukázalo, vojáci byli Rakušané a byli celkem ochotni se vzdát. Měli ale rozkaz nepředávat zbraně civilistům. Orlický s kamarádem sehnali důstojníka, který poté odešel s velitelem vyjednávat podmínky kapitulace. Jednání se protahovalo a Orlický s kamarády se rozhodli přistoupit k akci: „ ‚Dejte nám zbraně!‘ – ‚Bez rozkazu nesmíme.‘ Tak jsme jim rozkaz poskytli sami. Vzal jsem do každé ruky granát a z půl metru se tvářil, že ho chci odjistit a hodit. Voják to zbaštil a začal se klepat. Zbraně mi vydal. Jak to udělali ostatní jsem nesledoval, ale když přišli vyjednavači zpátky, věc byla vyřízená.“

Vyzbrojený puškou s bodákem, náboji a granáty se Orlický zapojil do stavění barikád: „V okolí Terrónské ulice jsme postavili celkem čtyři.“ V Dejvicích ale naštěstí k žádným těžším bojům nedošlo. Barikády tak působily spíš preventivně, když se někdo chtěl dostat směrem do centra města. Auta se otáčela jinam a pěší vojáci si překonávání barikád raději rozmysleli. Pro strážce barikád byly nejnebezpečnější výstřely z pootevřených oken: „Byla tu spousta německých bytů. Když na vás někdo škvírou vystřelil, zaduněla celá ulice a nedalo se poznat, odkud výstřel padl. Když jsem se jednou pohyboval na barikádě, centimetr od mé ruky zasáhl barikádu výstřel.“

Další z činností povstalců proto představovalo postupné obcházení domů a odzbrojování civilních obyvatel. Jednou se do akce pustil i Orlický: „Šlo o jakousi Rusku, která pracovala u Němců. Když jsme ji zajali, nechtěla se nechat ostříhat - ,brunhildy‘ se normálně stříhaly. Říkala, že je Ruska. Šel jsem s ní do nějaké vily a ptal se, co je zač: ‚Ruska, ale děvka jednoho esesáka.‘ Vzal jsem ji k ní domů a prohledával skříně. Začala se klepat, když jsem jí řekl, že vím, co je zač a že ji musím internovat. Ležela na zemi, že nemůže vstát. Pohrozil jsem jí, že ji zastřelím, když do tří nevstane. Vstala.“ Když ale přišli Rusové, podařilo se jí oslovit nějakého velitele, který si ji vzal k sobě, a z internace unikla.

Nakonec „neurotikem“

Po válce Jan Orlický začal studovat filozofii a sociologii na FF UK. Než školu stihl dostudovat, nastoupil souběžně na přelomu padesátých let na dva roky jako učitel-brigádník v pohraničí, v Nejdku u Karlových Varů: „Kantoroval jsem na druhém stupni. Bylo tam ještě hodně Němců nebo Slezanů. Lidé mezi sebou vycházeli celkem dobře. Asi kvůli kontinuitě tam zůstaly i německé vdovy a děti. Měl jsem ve třídě celou řadu Němek.“ Když Jan Orlický v roce 1951 dokončil studia na FF UK a absolvoval vojnu, chtěl se z Nejdku vrátit do Prahy: „Řekli mi ale, že je to proti zákonu, že z pohraničí nikdo nesmí odejít, protože by se vylidnilo.“ Jedinou možnost, jak se dostat do Prahy, představovalo nastoupit na rok do dolů, protože režim potřeboval pracovní síly v hornictví. Orlický se rozhodl přijmout práci na Kladně.

Když jeho pražští přátelé zjistili, kde skončil vystudovaný doktor filozofie, nabídli mu místo vedoucího metodika v Městském domě osvěty při ÚNV Praha. I když byl Orlický nestraník, přátelé z fakulty se za něj zaručili, a tak mohl doly opustit: „Moc dlouho jsem tam ale nevydržel, protože předseda místního stranického výboru vytvořil v pracovní době nějaké vlastní materiály a nechal si je zaplatit. Dostal za to 13 000,-. Na odborové schůzi jsem vystoupil a otevřeně se zeptal, co je na tom pravdy. Tenkrát to byly pekelný peníze. Jiný člověk za to pracoval celý rok.“ Netrvalo dlouho a Orlický se ocitl na ulici.

Poté střídal různá manuální zaměstnání. Rozvážel uhlí nebo pracoval ve sladovně u lopaty: „Dali nás tam dohromady tři intelektuály. Jeden inženýr, jeden právník a já filozof. Moje nešťastná povaha ale zase způsobila zvrat. Něco jsem zase kritizoval a na našem obvodě se stal nejdůležitější osobou onen funkcionář, který se postaral o můj vyhazov z Městského domu osvěty. Jednou jsem ho potkal se synem na ulici a bez pozdravu jsem si ‚náhodou‘ uplivl k jeho nohám. On si zjistil, kde pracuju, a postaral se, že mě vyhodili i od té lopaty ve sladovně.“

Jako další zaměstnání si Orlický zvolil soustružnictví. Vyučil se soustružníkem a u soustruhu vydržel asi šest let. Pak mu přátelé znovu nabídli místo, tentokrát v Akademii věd. Na místě dokumentátora tam pracoval až do konce tzv. obrodného procesu šedesátých let. Mimo jiné se podílel na vzniku „Civilizace na rozcestí“. Když vrcholila snaha o reformu socialismu v šedesátých letech, spolu s dalšími spolupracovníky podepsal rezoluci na podporu Dubčeka a demokratizace: „Když ale v srpnu 1968 přijely tanky, museli jsme všechno odvolat a omluvit se, že jsme byli tzv. ‚pomýlení‘. Samozřejmě jsem podpis neodvolal, řekl jsem: ne.“

Orlický opět dostal výpověď. Aby se vyhazovu z Akademie věd vyhnul, výpověď si nepřevzal a začal předstírat duševní chorobu. Z toho důvodu mu byl nakonec přiznán invalidní důchod. Poté Jan Orlický nastoupil svou spisovatelskou dráhu. Dnes je autorem více než desítky knih.