Jarmila Omesová

* 1942

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Kolega přišel a říká: ,Nemohla bys něco napsat na stroji?‘ Říkám: ,Služebně?‘ ,No, víš, tajně, ale je to tak tajný, že bys nesměla nikomu nic říct, nikdo by tě u toho nesměl chytit a nesměl tě vidět. Bylo by to špatný, kdyby nás chytli, tak bude zle.‘ Mě to právě láká, že můžu komunistům udělat něco, takže jsem se stala disidentkou. Kolegové byli tenkrát všichni na vojně a věčně vykládali o vojně a Černí baroni tenkrát se nesměli vydávat, číst. Kolega sehnal někde opis už na stroji, co někdo psal. Nevím, od koho to bylo, kde to vzal, odkud to donesl, opravdu nevím vůbec nic dodneška a nepídila jsem se po tom. Vždycky přišel, donesl mně v obálce, A pětka formát to byl, napsaný na stroji z té knihy Černí baroni, a já jsem to měla přepsat. Takže jsem chodila do práce na pátou ráno, dokud tam nikdo nebyl, a psala jsem. Někdy jsem odpoledne tam zůstala, až všichni odešli, a psala jsem.“

  • „Přežili jsme to tam. Až najednou naši začali cítit kouř, tak tatínek pomaličku pootevřel dveře, ty dveře do sklepa vlastně byly v malé síňce, kde byly ještě čtyři další dveře. A z kuchyně šel ten kouř, hořelo tam, protože jak tam hodili Němci ještě granáty, tak chytla postýlka. Na postýlce byly peřinky. Je to tady na té fotografii. Ta postýlka byla úplně prostřílená a naši v té kuchyni našli 360 střel, které pak posbírali, když začali uklízet, až teda 10. května odpoledne. Protože desátého kolem poledne maminka zaslechla ve sklepě slovo charašo a věděla, že teda to je rusky, tak teprv tatínek opatrně vykoukl ze sklepa a díval se, co se děje. No, a to jezdila ruská auta, a tak vyšli ze sklepa. A já, protože já jsem byla odjakživa bojovný dítě, tak jsem vzala vařečku – to vidíte, to malý, to je vařečka – a šla jsem na Němce. Panenku jsem měla s sebou i ve sklepě, pořád jsem jí říkala: ,Neplač, zas bude dobře.‘ Tak jsme to zaplaťpánbůh přežili, vlastně to datum si říkáme vždycky, že máme další den narození, protože kdyby nás byli v tom sklepě našli, tak asi nás vystříleli.“

  • „To jsme byli s rodičema ve sklepě a prohnali se nám domem Němci. Spadla zápalná bomba, svrchu stříleli Němci, stříleli přes dům. A protože si mysleli, že u nás někdo střílí na ně, tak vlítli do bytu, do domu, rozmlátili okna, dveře, všecko v obchodě, co měl můj tatínek, taky rozbili všechny regály zboží a hodili čtyři granáty. Křičeli, kde jsou ti čeští psi, a my jsme byli za dřevěnýma dveřma ve sklepě. Ve sklepě měli tatínek a maminka připravený už delší dobu otoman, vodu, nějaký jídlo, svíčky. Tam jsme přežili vlastně tu nejhorší dobu z 9. na 10. května ve čtyřicátém pátém roce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Žďár nad Sázavou, 15.03.2024

    (audio)
    délka: 01:01:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Devátý květen je den mého druhého narození

Jarmila Omesová, 1982
Jarmila Omesová, 1982
zdroj: Archiv pamětnice

Jarmila Omesová, rozená Špinarová, se narodila 25. března 1942 ve Žďáru nad Sázavou Boženě a Bohuslavovi Špinarovým. Její rodiče vlastnili menší obchod s potravinami a smíšeným zbožím. Dne 9. května 1945 se celá rodina uchýlila do sklepa, protože se v ulici střílelo. Němci jejich dům rozstříleli a zpustošili. Dramatické dění přečkali ve sklepě a ven vyšli až 10. května kolem poledne. Její fotografie z toho dne, na které jako tříletá holčička stojí s panenkou v jedné ruce a s vařečkou v druhé u rozstřílené postýlky ve zdemolovaném domě, se stala ve Žďáru nad Sázavou legendární. V roce 1951 připravil režim rodinu o jejich obchod. Do školy začala chodit v roce 1948. Prvních pět tříd absolvovala v národní škole dívčí, od 6. třídy byla škola přejmenována na osmiletou střední školu. Po závěrečných zkouškách nastoupila na jedenáctiletou střední školu, kterou zakončila maturitní zkouškou. Na vysokou školu nebyla přijata kvůli špatnému kádrovému profilu. Od června 1959 až do odchodu do důchodu v roce 1996 pracovala na různých pozicích v podniku ŽĎAS. V osmdesátých letech se zapojila do šíření samizdatu. V roce 2024 žila ve Žďáru nad Sázavou.