Jarmila Omesová

„Přežili jsme to tam. Až najednou naši začali cítit kouř, tak tatínek pomaličku pootevřel dveře, ty dveře do sklepa vlastně byly v malé síňce, kde byly ještě čtyři další dveře. A z kuchyně šel ten kouř, hořelo tam, protože jak tam hodili Němci ještě granáty, tak chytla postýlka. Na postýlce byly peřinky. Je to tady na té fotografii. Ta postýlka byla úplně prostřílená a naši v té kuchyni našli 360 střel, které pak posbírali, když začali uklízet, až teda 10. května odpoledne. Protože desátého kolem poledne maminka zaslechla ve sklepě slovo charašo a věděla, že teda to je rusky, tak teprv tatínek opatrně vykoukl ze sklepa a díval se, co se děje. No, a to jezdila ruská auta, a tak vyšli ze sklepa. A já, protože já jsem byla odjakživa bojovný dítě, tak jsem vzala vařečku – to vidíte, to malý, to je vařečka – a šla jsem na Němce. Panenku jsem měla s sebou i ve sklepě, pořád jsem jí říkala: ,Neplač, zas bude dobře.‘ Tak jsme to zaplaťpánbůh přežili, vlastně to datum si říkáme vždycky, že máme další den narození, protože kdyby nás byli v tom sklepě našli, tak asi nás vystříleli.“

„To jsme byli s rodičema ve sklepě a prohnali se nám domem Němci. Spadla zápalná bomba, svrchu stříleli Němci, stříleli přes dům. A protože si mysleli, že u nás někdo střílí na ně, tak vlítli do bytu, do domu, rozmlátili okna, dveře, všecko v obchodě, co měl můj tatínek, taky rozbili všechny regály zboží a hodili čtyři granáty. Křičeli, kde jsou ti čeští psi, a my jsme byli za dřevěnýma dveřma ve sklepě. Ve sklepě měli tatínek a maminka připravený už delší dobu otoman, vodu, nějaký jídlo, svíčky. Tam jsme přežili vlastně tu nejhorší dobu z 9. na 10. května ve čtyřicátém pátém roce.“