Pavel Odehnal

* 1953

  • „Písmo říká, že doba bude nejhorší, jaká kdy byla. Jeden ze znaků celosvětového systému věcí, kdy vládne člověk nad člověkem, jsou těžkosti. Povstane národ proti národu, stát proti státu, budou zemětřesení, hlad, epidemie nemocí. Když to tak sledujete, to dění ve světě, tak jak ty epidemie, tak to zemětřesení, tak ty války – dneska je to na denním pořádku Vzrůstá to. Je zajímavé, že tyto události bible přesně předpověděla, takže bible nejenomže mluví o dnešních těžkostech, ale ukazuje i věci dopředu. Boží vláda těžkosti na zemi vyřeší a splní se původní boží záměr, aby země byla rájem. Proto jako Svědkové Jehovovi na celém světě se snažíme biblické poznání předat ostatním. Bible je ten nejlepší návod k životu. Tím, že bibli čteme, tak se přibližujeme k Bohu. Stvořitel skutečně existuje a chce, abychom jako jeho děti tady žili stále, v ideálních podmínkách a abychom se naučili společně žít – miluj svého bližního jako sám sebe. Miluj Boha. A když to budeme dělat, tak budeme mít k Bohu blíže, budeme jeho přátelé. A pod novou vládou se splní původní Boží záměr, aby země byla rájem. Těžkosti k životu patří, to je tvrdá životní realita. Ale tím, že člověk čerpá z bible – že ty těžkosti skončí a že je před námi nekonečný spokojený život, tak to je motivace, aby se člověk do toho pustil a dělal to celým srdcem a s nadšením a horlivě. Těžkosti, to vidíme, že tady jsou, ale nebude to pořád.“

  • Vězeňskej čaj, magorák, jestli to znáte – většinou to byl Cejlon a sypalo se to polívkovýma lžičkama do ešusu. Zalilo se to, nechalo se to trochu odstát a to když jste pil, tak vám z toho trnuly zuby, tak to bylo silný. To bylo silnější než kafe. A člověka to nabudilo. Jako když vypijete třeba deset káv, přece jenom to s vámi cvičí. A tam se to pilo běžně. Člověk neměl hlad, vydržel. To byl tenkrát takový doping. Když jsem viděl, jak to tam chodí, tak každý mukl měl svůj ešuš a měl na něm udělanou značku. Donesli mi ešusy a až vařila voda, tak jsem jim zalil čaj a odnesl jsem jim to na pokoj. Na chodbě byl klid, já jsem tam měl třeba pět šest ešusů a já jsem se bavil tím, že jsem jim to nosil na pokoj. Tím, že jsem si pamatoval, čí ten ešus je, tak jsem jim to tam donesl, povykládal jsem s nimi chvilku a bylo to všechno v klidu. Velitel byl spokojenej, mukli taky. Tak se mi to tak nějak dařilo držet to tam v klidu. Ale kolikrát to v klidu nebylo. V zimě se tam odklízel sníh mezi dráty. Zvlášť, když jsme měli odpolední, tak se to dělalo během dopoledne. Přišel dozorce ke katru a říká: ,Pět lidí na sníh.‘ Tak jsem vběhl na kuřárnu a říkám: ,Raz, dva, tři, čtyři, pět: odchod na sníh.‘ Mezi nimi byl jeden Rom. A jak jsem ho vybral, tak on najednou: ,Co si to dovoluješ, ty jseš rasista, jseš proti mně zaměřenej a já tě zbiju.‘ Za mnou stál dozorce, ten po něm skočil, vymetl s ním kuřárnu a říkal: ,Odchod. A na toho se ani nepodíváš křivě, jinak uvidíš, co dostaneš.‘ Tak od té doby jsem měl tak nějak klid a respektovali mě. Říkali mi Abbé. Že jsem se snažil vždycky ťuknout na tu duchovní stránku, ale ne moc, jenom tak jemně. A tím, že jsem se snažil bavit se s každým soukromě, tak jsme měli dobré vztahy a bylo to v klidu.“

  • „Každej počítal s tím, že je to režimem sledováno. Snažili jsme se být co nejmíň nápadní a kopie, které jsme dělali, byly zvlášť utajované. Věděli jsme, že kdyby nás chytli s časopisy, tak že z toho by bylo vězení. A kvůli kazatelské službě jsem byl podruhé ve vězení. To byl rok 86. Kazatelská služba se dělala tak, že jsme přijeli do vesničky, prošli vesničku a pokračovali dále. A koho jsme potkali, s tím jsme mluvili, ale nevraceli jsme se. V jedné vesničce jeden dva rozhovory a šli jsme pryč. A byli jsme v Bošovicích, šli jsme kolem obecního úřadu a nějaký pán tam házel uhlí do sklepa do okýnka. Jenom jsem se s ním dal do řeči, tak nějak jsme vykládali a jedním slovem jsem se zmínil o bibli. Pán na to nereagoval, tak jsme chvilku vykládali a šli jsme pryč. Přišli jsme k autu a vidíme policejní auto. Tak nás hned zastavili a: ,Co tady děláte?!‘ – ,No my jsme tady na vycházce.‘ – ,No ne, půjdete s náma!‘ Tak nás odvezli do Slavkova a že jsme provozovali pastorační činnost jako svědkové Jehovovi, že je to proti zákonu. Ten policista říkal: ,Víte co? Nebudeme z toho dělat vědu. My víme, že jste svědek Jehovův, vy nám dáte svoje Strážné věže, které máte doma a my to uzavřeme.‘ Tak říkám: ,Dobře.‘ Zavezli mě domů, vytáhl jsem z pod postele krabici se Strážnýma věžema, dal jsem mu to, zajeli jsme zase na služebnu a on říkal: ,Tak, a už máme podklady a to je vlastně důvod, abychom vás zavřeli. Jste svědek Jehovův a rozšiřujete tady toto.‘ Ve Vyškově jsem měl soud a odsoudili mě na rok.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 07.02.2023

    (audio)
    délka: 01:34:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Šíříte Strážné věže. To je důvod, abychom vás zavřeli

Pavel Odehnal v roce 1975
Pavel Odehnal v roce 1975
zdroj: Archiv pamětníka

Pavel Odehnal se narodil 19. června 1956 v Brně. Matka Jana – vyučená švadlena – pracovala v JZD, později v Cementárně Mokrá na brněnském venkově, otec Josef se živil jako topograf – sazeč. Od tří let vyrůstal s rodiči a starším bratrem Josefem v obci Tvarožná, kde vychodil devítiletku a následně se vyučil kuchařem v Brně (1971). V letech 1973 až 1975 absolvoval povinnou vojenskou službu v Košicích. Po návratu do civilu byl krátce kuchařem, od druhé poloviny 70. let pracoval v Cementárně Mokrá. Tam se také prvně setkal se Svědky Jehovovými a stal se součástí jejich tehdy ilegální komunity. V souladu se svým náboženským vyznáním odmítnul nastoupit na povinné vojenské cvičení, za což si mezi lety 1982 až 1984 odseděl 20 měsíců v Libkovicích. Po propuštění se nadále zapojoval v náboženských aktivitách – účastnil se ilegálních setkání, podílel se na shromažďování, množení a šíření Strážné věže a prováděl podomní kazatelskou činnost. Za tu jej tehdejší režim v letech 1987 až 1988 poslal podruhé za mříže. Roční trest si odpykal ve věznici Ostrov nad Ohří. V roce 2023 žil Pavel Odehnal v Ponětovicích na Brněnsku a nadále – již pátou dekádou – se angažoval v činnosti svědků Jehovových.