Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Odehnal (* 1953)

Šíříte Strážné věže. To je důvod, abychom vás zavřeli

  • narozen 19. června 1956 v Brně

  • vyrůstal v obci Tvarožná, roku 1971 vyučen kuchařem v Brně

  • v roce 1978 se stal součástí tehdy ilegální komunity svědků Jehovových

  • roku 1982 v souladu se svým vyznáním odmítnul nastoupit na povinné vojenské cvičení

  • následovalo dvacetiměsíční odnětí svobody v Libkovicích (1982 až 1984)

  • mezi lety 1987 až 1988 opět vězněn, tentokrát za kazatelskou činnost

  • roční trest si odpykal ve věznici Ostrov nad Ohří

  • k roku 2023 se nadále angažoval v činnosti svědků Jehovových na Brněnsku

Ačkoli aktivně nevystupoval proti režimu, coby součást komunity Svědkové Jehovovi se z ideologických důvodů ocitl hned dvakrát za mřížemi. Nejprve si vysloužil necelé dva roky, když nenastoupil k povinnému jednadvacetidennímu (!) vojenskému cvičení. Po propuštění se nadále angažoval v šíření náboženského myšlení, což si soudruzi vyložili jako protispolečenskou a protisocialistickou činnost. A tak následoval další rok v kriminále. „Policista říkal: ,Víte co? Nebudeme z toho dělat vědu. My víme, že jste svědek Jehovův, vy nám dáte svoje Strážné věže, které máte doma a my to uzavřeme.‘ Tak říkám: ,Dobře.‘ Zavezli mě domů, vytáhl jsem z pod postele krabici se Strážnýma věžema, dal jsem mu to. Zajeli jsme zase na služebnu a on říkal: ,Tak, a už máme podklady a to je vlastně důvod, abychom vás zavřeli. Jste svědek Jehovův a rozšiřujete tady toto,“ vzpomíná Pavel Odehnal.

S vojnou jsme neměli nic společného

Pavel Odehnal se narodil 19. června 1956 v Brně. Matka Jana – vyučená švadlena – pracovala v JZD, později v Cementárně Mokrá na brněnském venkově, otec Josef se živil jako topograf – sazeč. Do svých tří let bydlel Pavel s rodiči a starším bratrem Josefem v Blažovicích, poté se přestěhovali do sousední obce Tvarožná, kde Pavel Odehnal prožil následujících pět dekád. Vyrůstal v katolickém prostředí, pravidelně navštěvoval mše svaté, při kterých i ministroval, ve škole chodil do náboženství. Rodina vírou žila, politika šla naopak doma stranou. Devítiletku v Tvarožné Pavel vychodil v roce 1968, vyučil se kuchařem v Brně (1971) a nastoupil do práce v brněnské kuchyni.

Roku 1973 rukoval na vojnu do Košic. Léta ve službě prožil – díky své profesi – v relativním poklidu: „Jako kuchaři jsme s tou vojnou, řekl bych, neměli nic společného. Starali jsme se o zázemí a většinu času jsme strávili v kuchyni,“ říká a dodává, že byť se tu a tam branci setkávali s šikanou, „brali jsme to z legrace a tak nějak jsme to přežili. Nebrali jsme to osobně.“ Po návratu do civilu (1975) nastoupil do kuchyně v brněnských Pisárkách. Pracovalo se o i o víkendech, volný čas prakticky neexistoval. V té době se zároveň seznámil se svou budoucí manželkou Marií. Aby se mohli více vídat, rozhodl se pro změnu profese a nastoupil do cementárny v Mokré, kde pracovala i matka Jana.

Věděli jsme, že když nás chytnou, bude z toho vězení

Svatba se konala v září 1978, od nového roku pak Pavel změnil místo a v rámci cementárny přešel na sušárnu strusky. Tam se prvně setkal se Svědky Jehovovými. „Na první směně jsem dělal s novým spolupracovníkem a on se mně ptal: co mě přivedlo sem, co rodina... Takový ten běžný rozhovor. A pak zčista jasna přehodil výhybku a říká: ,Četls bibli?‘ – ,No, nečetl jsem bibli a je to ostuda, jsem katolík.‘ – ,A chtěl by sis přečíst bibli?‘ – ,Samozřejmě bych chtěl.‘ Tak mi dal brožurku, chodil jsem k němu domů a rozebírali jsme bibli,“ vzpomíná. V cementárně pracovali čtyři Svědkové Jehovovi. Mistr – naopak zapřisáhlý komunista – se dle vzpomínek sem tam také zapojil do debat o bibli. „A potom, při jiné příležitosti, říkal: ,Já bych chtěl mít směnu ze samých Svědků Jehovových. Tak nás to potěšilo,“ vypráví.

 Tři až čtyři rodiny se scházely třikrát týdně, po práci, o víkendech. Mluvilo se o bibli, rozebírala Strážná věž: „Skutečně to byla výuka. Nebylo to jak v kostele, že si to tam člověk odseděl, ale toto byla výuka, kdy jsme čerpali z bible a snažili se aktivně se všichni zapojit,“ říká. Zároveň si všichni moc dobře uvědomovali, že taková činnost je v normalizačním Československu nepřípustná. „Každej počítal s tím, že je to režimem sledováno. Snažili jsme se být co nejmíň nápadní a kopie, které jsme dělali, byly zvlášť utajované. Věděli jsme, že kdyby nás chytli s časopisy, tak že z toho by bylo vězení.“

Přišel jsem na vojenskou správu s tím, že nenastoupím

Pavlovo angažmá mezi Svědky Jehovovými se negativně podepsalo v rodině. Manželka Marie chtěla nechat pokřtít dceru Lenku (nar. 1979) a brávat ji na bohoslužby. Pavel se chtěl naopak s Lenkou účastnit sezení se Svědky Jehovovými a rozhodnutí o křtu nechat na samotné dceři. „Podle bible nemá křest malých dětí naprosto žádný význam. Ježíš řekl: ,Jděte, čiňte učedníky, vyučujte je a křtěte.‘ Pokřtění je jako svatba, jako manželský slib. To musí člověk vědomě, sám za tím stát,“ vysvětluje. Třenice ohledně výchovy a společného soužití se táhly do roku 1982: „Když mě zavřeli, tak jsme si všichni oddechli,“ shrnuje.

V tom roce pracoval – stále v Cementárně Mokrá – na pozici jeřábníka, když jednoho dne přišel povolávací rozkaz na vojenské cvičení. To obdržel i kolega, který se také hlásil ke Svědkům, avšak kvůli zdravotním problémům se mu podařilo získat modrou knížku. Pavel „bohužel“ zdravotní problémy neměl. „Tak jsem přišel na vojenskou správu s tím, že nenastoupím, že mi to svědomí nedovoluje. A oni mi řekli: ,Běžte domů, my si vás zavoláme.‘ Vůbec se se mnou nebavili.“ Zavolali si jej za další přibližně dva měsíce. Pavel Odehnal si nakonec odseděl 20 měsíců. Vojenské cvičení přitom mělo trvat 21 dní.

Říkali: ,Ty nemáš vlastní názor‘

Trest si odpykal v Libkovicích, kriminálu pro mladistvé, ve kterém byli drženi i dospělí muži, kteří se starali o jeho chod a údržbu. Pavel sloužil v kuchyni. Společně s ním v roce 1982 dle vyprávění v Libkovicích seděli další čtyři Svědkové Jehovovi – ze stejného důvodu. Mimochodem, z jedním ze spoluvězňů se Pavel náhodně setkal o několik let později, po revoluci, když na ulici nabízel Strážnou věž: ,Stál jsem tam a kolem mě procházel nějakej pán, připadal mi povědomý. Zaklepal jsem mu na rameno a říkám: ,Neznáme se odněkud?‘ – ,Odkud bysme se měli znát?‘ – ,Z Libkovic, z kriminálu.‘ On se na mě podíval a já jsem se úplně orosil, jestli to není on, tak co budu dělat? Ale byl to on, vzpomněl si na mě, po letech jsme se potkali,“ vzpomíná se smíchem. Podobně jako za vojenskou službou, i za obdobím výkonu trestu v Libkovicích se ohlíží s patřičným nadhledem. Převládaly dobré vztahy se spoluvězni i bachaři, většinu času trestu strávil v ústraní vězeňské kuchyně.

Po necelých dvou letech za mřížemi – roku 1884 – se vrátil do Cementárny Mokrá. Kvůli své minulosti problémy v zaměstnání neměl, chod se vrátil do starých kolejí: odváděl svou práci, StB jej zatím ještě nechávala na pokoji, vstup do KSČ po něm nikdo nevyžadoval. Nadále se scházel se Svědky Jehovovými a věnoval činnostem s tím spojeným, kvůli čemuž se občas v práci setkával s ústrky: „Kolikrát říkali: ,Ty nemáš vlastní názor. My když se tě na něco zeptáme, tak řekneš: a bible říká… A já říkám: no ale o tom to je. Bible nás vede, to je manuál k životu a já se tím potřebuju řídit. Takže potřebuju vědět, co ta bible říká. A když se tím řídím, tak si spoustu problémů ušetřím. Takže jsme spolu tak nějak diskutovali. Ale brali nás tam, na té cementárně,“ přibližuje.  

…a to je důvod, abychom vás zavřeli

Aktivity v náboženském hnutí nezahrnovaly jen bytová setkání, ale i podomní kazatelskou činnost. Pavel Odehnal s dalšími Svědky procházel obce na Brněnsku a Vyškovsku a oslovoval tamní obyvatele. „A kvůli kazatelské službě jsem byl podruhé ve vězení. To byl rok ´86. Kazatelská služba se dělala tak, že jsme přijeli do vesničky, prošli vesničku a pokračovali dále. A koho jsme potkali, s tím jsme mluvili, ale nevraceli jsme se,“ vypráví. S tímto záměrem Pavel zavítal 21. 5. 1986 do obce Bošovice. „Nějaký pán tam házel uhlí do sklepa, do okýnka. Jenom jsem se s ním dal do řeči, tak nějak jsme vykládali a jedním slovem jsem se zmínil o bibli. Pán na to nereagoval, tak jsme chvilku vykládali a šli jsme pryč. Přišli jsme k autu a vidíme policejní auto. Tak nás hned zastavili a: ,Co tady děláte!?‘ – ,No, my jsme tady na vycházce.‘ – ,Ne, půjdete s náma!‘ Tak nás odvezli do Slavkova a že jsme provozovali pastorační činnost jako Svědkové Jehovovi, že je to proti zákonu,“ popisuje.

U výslechu se chvíli zdálo, že celý incident skončí jen zdviženým prstem: „Ten policista říkal: ,Víte co? Nebudeme z toho dělat vědu. My víme, že jste Svědek Jehovův, vy nám dáte svoje Strážné věže, které máte doma a my to uzavřeme.‘ Tak říkám: ,Dobře.‘ Zavezli mě domů, vytáhl jsem z pod postele krabici se Strážnýma věžema, dal jsem mu to, zajeli jsme zase na služebnu a on říkal: ,Tak, a už máme podklady. A to je důvod, abychom vás zavřeli. Jste svědek Jehovův a rozšiřujete tady toto.‘ Ve Vyškově jsem měl soud a odsoudili mě na rok,“ vzpomíná na těžké chvíle. Tutéž situaci vylíčil v dodnes dochovaném svazku kontrarozvědného zpracování kapitán StB následovně: „Pavel Odehnal, který se při zvěstovatelské činnosti projevoval jako vůdčí osobnost, pak dobrovolně vydal sektářskou literaturu, která dokumentuje jeho protisocialistickou činnost, kdy jako vedoucí teokratické školy organizoval a připravoval biblická shromáždění členů sekty SJ, a kde vystupoval jako vedoucí skupiny sekty SJ.“[1]

Z magoráku trnuly zuby. Přece jenom to s vámi zacvičí

Ve stejném svazku z 24. května 1986 dále stojí: „[…] vzhledem k jeho členství v sektě SJ a po příchodu z [přechozího] výkonu trestu v aktivní činnosti sekty SJ i nadále pokračuje, navrhuji k osobě Pavel Odehnal založit signální svazek a jeho protispolečenskou a protisocialistickou činnost na okrese Vyškov dokumentovat pro podezření z tr. Činnosti dle § 178 tr. z.“[2] Roční trest si mezi lety 1987 až 1988 odpykal v Ostrově nad Ohří. Přes den vězni pracovali na lisech a – stejně jako v éře stalinismu, tak i koncem 80. let – kdo nesplnil normu, dostal méně jídla. Oproti Libkovicím zažíval v Ostrově šikanu, prohledávání skříňky, donášení. Pavel vzpomíná, jak při náročné práci spoluvězni popíjeli čaj magorák: „To když jste pil, tak vám z toho úplně trnuly zuby, tak to bylo silný, silnější než kafe. A člověka to nabudilo. Jako když vypijete třeba deset káv, přece jenom to s vámi cvičí. A tam se to pilo běžně. Člověk neměl hlad, vydržel. To byl tenkrát takový doping,“ přibližuje.

Ani opakované odnětí svobody Pavla Odehnala od jeho vyznání neodradilo – právě víra mu pomáhala ustát tíživé roky za mřížemi. Po propuštění z vězení, v létě 1989, se zúčastnil mezinárodního sjezdu Svědků Jehovových v Poznani. „Pro nás, kteří jsme byli zvyklí [scházet se] ve skupinkách, vidět obrovský stadion plný Svědků v Poznani, to bylo úžasné! Program na celý den, To bylo úžasné. A když jsme se tam tak bavili, tak říkáme: ,A příští rok na Strahově.‘ A ono to skoro vyšlo. V devadesátém byl [na stadionu] Rošického sjezd Svědků Jehovových a v devadesátém prvním mezinárodní sjezd na Strahově.“

Bible je ten nejlepší návod k životu

Listopadový převrat 1989 Pavel s Manželkou poslouchal z rádia: „To bylo zadostiučinění, šlo to ráz naráz,“ vybavuje si. Krátce nato – na štědrý den 1989 – se účastnil prvního neutajovaného setkání. Svědkové Jehovovi vyšli z ilegality, konečně se nemuseli obávat o svou svobody kvůli vyznání. „Bylo to uvolněné, člověk se mohl pořádně nadechnout. Bylo to něco úplně nového, přicházeli Svědkové, kteří patřili do našeho sboru, ale které jsme vůbec neznali. Bylo to radostnější, volnější,“ popisuje. Svobodný režim předznamenal řadu změn – Pavel Odehnal změnil pracovní pozici, z Cementárny Mokrá přešel do skladu pekáren, kde setrval až do svého odchodu do důchodu. V 90. letech navíc dostal finanční odškodnění za své věznění kvůli náboženskému vyznání: „A za to jsme si koupili auto. Takže to byla taková satisfakce,“ shrnuje.

Svědci Jehovovi jsou v očích široké veřejnosti známi – mimo jiného – svým odmítavým postojem k násilí a válečným konfliktům. Závěrem svého vyprávění pro Paměť národa se Pavel Odehnal zamýšlí nad stále probíhající (2023) ozbrojenou invazí Ruska na Ukrajinu: „Písmo říká, že doba bude nejhorší, jaká kdy byla. Jeden ze znaků celosvětového systému věcí, kdy vládne člověk nad člověkem jsou těžkosti. Povstane národ proti národu, stát proti státu, budou zemětřesení, hlad, epidemie nemocí. Když to tak sledujete, to dění ve světě, tak jak ty epidemie, tak to zemětřesení, tak ty války – dneska je to na denním pořádku. Vzrůstá to. Je zajímavé, že tyto události bible přesně předpověděla, takže bible nejenomže mluví o dnešních těžkostech, ale ukazuje i věci dopředu. Boží vláda těžkosti na zemi vyřeší a splní se původní boží záměr, aby země byla rájem. Proto jako Svědkové Jehovovi na celém světě se snažíme biblické poznání předat ostatním. Bible je ten nejlepší návod k životu.“

 

 

 

[1] Svazky kontrarozvědného rozpracování (KR): arch. č. KR-436993 BN. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, dokument dostupný v sekci dodatečné materiály

[2] Ibid.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Václav Kovář)