Edita Nyplová

* 1933

  • „Ale byla to ukrutná nenávist ještě, protože bratr ten uměl jenom německy, ale musel do první třídy do české školy. Kluci ho tam strašně tloukli. Táta musel jít až k ředitelovi a on musel jít až do Čisté do školy. A i tady byli takoví lidé, kteří byli tak proti Němcům, že když jsme se přestěhovali zpátky, tak nám chodili večer poslouchat pod okna. Bratr neuměl česky, museli jsme ho naučit. Ve škole byly děti proti němu, když špatně mluvil, on hrozně zkusil. A tady přišli pod okno jistí lidé, a když šel táta otevřít, tak mu řekli, že tady se německy mluvit nebude. Ale táta jim vysvětloval, jak to máme kluka naučit, musíme oběma řečma. To byla taková nenávist, hrozná. To nebylo dobrý.“

  • „Táta teda asi za dva roky po válce, nebo za rok, s kamarádem z Polska jeli odtamtud [ze zajetí ze SSSR]. Oni tam museli pracovat, vyndávali sůl z nákladních vagónů. To byla strašná práce. Měl jen hadry na nohách. A pak jeli tou transsibiřskou dráhou do Polska k tomu kamarádovi. Tam byl táta do jara, vydělal si na boty a šel odtamtud přes Náchod domů, ale my jsme doma nebyli. Tak jel s nějakým kamarádem do Prahy na ministerstvo zahraničí a chtěl, aby ho pustili za rodinou do Německa. Ale oni to odmítli s tím, že je málo pracovních sil a že se naopak my musíme vrátit do Československa. Tak my tam asi po pěti letech museli nechat všechno, co jsme si vydělali, a zase se s náklaďákem s Rusákem a policistou vrátit do Čech přes Bad Schandau. Tam jsme na nádraží museli čekat, než pro nás táta přijel autem. Ta noc byla hrozná, nádraží bylo plné cikánů. A když jsme přijeli domů, tak nebyla ani záclona na okně. Tady nebylo nic.“

  • „Odvezli nás do Bad Schandau, tam nás vyložili. Byli jsme u takového kostela. Museli jsme jít pěšky do takového kopce, honili nás, stříleli za námi. Máma nemohla, táhla kočárek s bratrem. A mamince to vzalo nervy, nechala nás tam stát a chtěla se utopit v rybníku. Ale chytil ji nějaký chlap, ten s ní zaklepal a říkal: ‚Dyť tady máte děti!‘ A tak jsme šli zase dál. To bylo hrozný! Došli jsme ke kostelu, museli jsme být do rána venku, seděli jsme pod kaštanem. Ráno jsme museli dál, na nádraží, zase do těch uhláků [nákladních vagónů] a odvezli nás přes Drážďany. Ty jsem viděla rozbombardované. A jeli jsme dál do Erfurtu. Tam nás vyložili a museli jsme do takových dlouhých baráků, kde dřív byly kasárny. A tam jsme byli, byla tam jedna kamna a jeden hrnek. Tak jsme to dali dohromady, s bratrem jsme chodili krást zeleninu, protože tam je to úrodný, a bratr byl malý a já to vzala a utíkali jsme s tím a udělal se hrnec, zelenina se uvařila a to jsme tam jedli.“

  • „Děda s babičkou, my jsme byli Češi, akorát máma byla Němka. A v pětačtyřicátém máma říká: ‚No tak snad nás nevystěhují? Ale co kdyby‘ A to už se hovořilo tady mezi babami. A tak maminka udělala takovou malou taštičku a dala tam svačinu, to udělala večír, to si pamatuju. A já jsem hezky kreslila, tak jsem si tam dala malé pastelky. A bylo šest hodin ráno a oni nás přišli dva chlapi vyhodit. Do každého baráku šli dva chlapi a každého vyhodili, do pěti minut se muselo být venku. A když viděl ten jeden, že má máma tašku připravenou, tak říkal: ‚Tak takhle, tak to ne! Pastelky v životě nebudeš potřebovat. Na Sibiř s Vámi!‘ Vzal tu tašku a vysypal ji. Tak jsem si to posbírala a dala zpátky. To bylo v srpnu nebo září, když nás vyhodili, když se tohle stalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nedaříž, 29.07.2021

    (audio)
    délka: 02:00:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdybych se dívala zpátky, už bych tu nebyla

Edita Nyplová
Edita Nyplová
zdroj: archiv pamětníka

Edita Nyplová se narodila 24. prosince 1933 v Nedaříži nedaleko Horek u Staré Paky. Otec Antonín Lejdar pocházel z české rodiny, maminka z německé. Rodiče si před válkou postavili v Nedaříži vlastní domek v sousedství otcových rodičů. Všichni pracovali jako tkalci v blízké německé továrně pana Borůvky. Otce v továrně přinutili, aby přijal německé občanství a narukoval do wehrmachtu místo syna továrníka Borůvky. Ještě během války porodila maminka druhé dítě, syna Güntera. S ním a jedenáctiletou Editou musela po válce nastoupit do odsunu. V Erfurtu, který se později stal součástí Německé demokratické republiky, žili téměř pět let, než zjistili, že otec válku na východní frontě přežil a vrátil se do Československa. Úřady mu nedovolily vycestovat do Německa, a proto se maminka s dětmi rozhodla vrátit do Nedaříže. Čekal je těžký život mezi cizími lidmi, protože z jejich rodného kraje byli po válce vysídleni téměř všichni němečtí sousedé. Edita, ačkoliv v Erfurtu absolvovala výtvarnou akademii, uměla těsnopis a hovořila třemi jazyky, musela pracovat na dělnických pozicích v místních textilních továrnách. Měla dvě děti a těžký život plný tragických a bolestných událostí. V roce 2021 žila v Nedaříži.