Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edita Nyplová (* 1933)

• narozena 24. prosince 1933 v Nedaříži

• pocházela ze smíšené českoněmecké rodiny

• otec Antonín Lejdar přijal pod nátlakem německé občanství

• otec byl odveden do wehrmachtu a zajat na východní frontě

• pamětnice byla s matkou a malým bratrem po válce odsunuta do Erfurtu

• otec po návratu do Československa žádal nespěšně o vystěhování za rodinou do NDR

• v roce 1949 se rodina vrátila do Československa

• pamětnice pracovala v textilních továrnách v Podkrkonoší

• v roce 2021 žila v Nedaříži

V Nedaříži a okolních vsích před válkou nikdo příliš neřešil, zda je Němec nebo Čech, a smíšená manželství byla více než obvyklá. Edita Lejdarová se narodila německé mamince a českému tatínkovi a proto od narození mluvila česky stejně dobře jako německy. I když čistou němčinu se učila až ve škole, protože Němci z okolí mluvili zvláštním podkrkonošským dialektem (slezským nářečím).

Její život provází mnoho větších i menších tragédií odvíjejících se z překotného běhu dějin poloviny dvacátého století. V létě 1945 musela jako jedenáctiletá do odsunu. A jen co si začala spolu s maminkou a mladším bratrem budovat nový domov ve východoněmeckém Erfurtu, musela zpátky do Nedaříže. V Německu byla úspěšnou studentkou, ale v Československu ji vzhledem k jejímu kádrovému profilu čekaly jen dělnické profese v textilním průmyslu.

Tragédie provázely i její osobní život, otec po dlouhé onkologické nemoci spáchal sebevraždu, první manžel zemřel v psychiatrické léčebně, druhý manžel byl pravděpodobně zabit při loupežném přepadení a dcera v 26 letech zemřela po banální operaci žlučníku. Zůstal po ní šestiletý syn, kterého Edita Nyplová, coby babička, vychovala.

Přes veškerou nepřízeň osudu neztrácela pozitivní pohled na svět. „Nesmíte se dívat dozadu! To bych tu už dávno nebyla. Musíte se dívat pořád před sebe!“ Takové bylo její životní moudro a mladé generaci vzkázala, aby si vážili všeho, co mají.

Z Čecha Němcem s pistolí u hlavy

Edita se narodila v Nedaříži nedaleko Horek u Staré Paky o Vánocích 24. prosince roku 1933. Její tatínek se jmenoval Antonín Lejdar, maminka Anna Schormová pocházela ze Zálesní Lhoty. Postavili si nový domek v sousedství tatínkových rodičů v Nedaříži, v obci, kde byl před válkou obchod, pekař i hospoda.  Vesnice neměla kostel a tak Edita chodila s babičkou na nedělní mše do českého kostela v Olešnici. Ještě v první polovině třicátých let byl v kraji, co se týče národnostních sporů, úplný klid.

„Ale když nastoupil Hitler, tak byli ti kluci tady ukrutně navedený proti Čechům,“ vzpomíná na předválečnou dobu Edita Nyplová, která si od Němců vytrpěla mnoho ústrků kvůli svému českému tatínkovi. Ještě zásadněji se vztahy změnily po záboru Sudet na podzim 1938, kdy se Nedaříž ocitla na samé hranici.  

„V Horkách na české straně byl statek a řezník a maminka mě tam posílala. Musely jsme mít propustku, ale maminka se tam jako Němka bála jít, tak posílala mne. Já vždycky nějak proklouzla, zase tak přísné to nebylo,“ vypráví Edita Nyplová. Do první třídy nastoupila do nedařížské německé školy, kde se v prvním ročníku ještě učila kurent, starou verzi kurzívního písma.   

Rodiče chodili tkalcovat k německému továrníkovi Borůvkovi. „Ten Borůvka měl zhýčkaného syna, kterého nechtěl pustit na frontu. A tak musel dodat náhradu. Proto našeho tátu, když šel z práce, zatáhli do kanceláře a dali mu z každé strany pistoli, aby podepsal němectví. Tak podepsal a hned druhý den ráno musel narukovat, za toho syna Borůvky. Ale říkal: ,Nebojte se, já Němcům sloužit nebudu!‘“ vypráví pamětnice. 

Na frontu odjet musel, ale údajně jako nespolehlivý hlídal muniční sklad. Při jedné z dovolených, kterou během války dostal, zplodil se svou ženou druhé dítě, syna Güntera. V posledních měsících války byl otec na východní frontě zajat, rodina ale o něm neměla žádné zprávy a považovala ho za mrtvého.  

Sověti tábořili na zahradě

V domku v Nedaříži zůstala maminka s Editou a maličkým bratrem. Když přijela v květnu sovětská armáda, poslali je k Čechům, k Lejdarům. „Utábořili se před domem na louce, kolem kotle postavili stany, jejich koně sežrali všechny muškáty. V domě bydlel důstojník se ženskou a my zůstávali v kuchyni,“ vzpomíná na květnové dny roku 1945 pamětnice.

V létě toho roku s obavami očekávali, zda nebudou vysídleni. „Mluvilo se o tom mezi lidmi. Maminka udělala takovou malou taštičku a dala tam svačinu, já si tam přidala malé pastelky. V šest hodin ráno k nám přišli dva chlapi, že musíme do pěti minut z domu.  A když viděli, že má máma tašku připravenou, tak jí to vysypali a říkali: ‚Tak takhle ne! Pastelky v životě nebudeš potřebovat. Na Sibiř s Vámi!‘“ vypráví o vyhnání z rodné vesnice.

Z domu nemusela jen maminka s Editou a bratrem, ale i čeští  rodiče nezvěstného tatínka, v podvlíkačkách rovnou z postele. Prarodiče v pět hodin odpoledne nakonec propustili zpátky, ale svůj dům už našli vyrabovaný. „Víme, kdo to ukradl. Byl to policajt, ale nebudu ho jmenovat. Ukradli tehdy oblečení, nádobí i záclony, všechno vzali,“ říkala pamětnice.

Maminka se chtěla utopit v rybníku

Všechny Němce shromáždili na jedné zahradě (dnes u Novotných). Edity maminka si nesměla vzít kočárek a malého bratra držela v náručí. „Pak od nějaké paní dostala starý kočárek s těmi velkými koly, tak jsme jeli s ním,“ popisuje odchod z Nedaříže. Všichni shromáždění Němci se potom vydali na Horku, kde v budově staré pošty před nádražím zůstali do dalšího rána. Tam prošli další osobní prohlídkou. „Maminka na sobě měla dvojí prádlo, tak jí jedno sebrali a také prstýnek a náušnice,“ vypočítává pamětnice.

Po prohlídce naložili všechny do nákladního „uhelného“ vagónu a odvezli je na hranici do Bad Schandau. Museli dojít ke kostelu a za sebou slyšeli střelbu. Maminka Edity byla na pokraji sil. „Nechala nás tam stát a chtěla se utopit v rybníku. Ale nějaký pán ji zastavil, zaklepal s ní, že tady přece má dvě děti. A tak jsme šli zase dál. Noc jsme proseděli pod kaštanem a ráno zase do těch uhláků a ty nás odvezly přes rozbombardované Drážďany do Erfurtu,“ popisuje cestu do Německa.

Vysídlence ubytovali v Erfurtu v dřevěných barácích, bývalých kasárnách, kde byla jedna kamna a jeden hrnec na vaření. Edita kradla s bratrem po zahradách zeleninu a tu pak v tom jednom hrnci vařili a společně jedli. První krajíc chleba dostali po dvou dnech.

Vysídlence rozdělili po rodinách. Edita s maminkou a bratrem se dostali k paní, která měla třípokojový byt a která jim v začátcích velmi pomohla nejen s ubytováním, ale i s jídlem a přikrývkami. Maminka si okamžitě našla práci, malého Güntera hlídala Edita, a když nastoupila do školy, šel bratr do školky. Edita neměla boty, a tak ředitel školy zařídil, že si mohla vybrat boty v místní obuvnické továrně.

Týden poté šla se spolužáky do této továrny na exkurzi. Jako školní práci měly děti výtvarně zpracovat, co viděly. Za zdobenou ručně svázanou knihu si dvanáctiletá Edita vysloužila kromě pochvaly ještě jeden pár nových bot. Ředitel školy se pak zasadil o to, aby šla studovat výtvarnou školu. Edita se dobře učila, naučila se anglicky i těsnopis a po ukončení studií měla domluvené místo v kanceláři jednoho z největších obchodních domů v Erfurtu. Do něho už bohužel nenastoupila.

Tady se německy mluvit nebude

Otec Edity se po dvou letech vrátil ze sovětského zajetí.  „Měl tam strašnou práci – vykládali sůl z vagónů. Neměl ani boty, jen hadry na nohách. S polským kamarádem pak jeli k němu do Polska, kde zůstal táta do jara. Vydělal si aspoň na ty boty a pak přišel přes Náchod domů. My jsme ale doma nebyli,“ vysvětluje další běh událostí Edita Nyplová. Otec se pokusil vycestovat také, ale ministerstvo zahraničí v Praze mu žádost zamítlo s odůvodněním, že republika má málo pracovních sil a ať se jeho rodina vrátí z Německa do Nedaříže.

„Mohla jsem v Erfurtu zůstat, ale já chtěla vidět tátu a těšila jsem se domů,“ vysvětluje důvody svého rozhodnutí. S tatínkem se setkala, ale rodná vesnice už nebyla tou, kterou před pěti lety opouštěli. Většinu domů osídlili Češi z vnitrozemí a reemigranti z Volyně.

Přestože měla Edita dobré vzdělání, uměla těsnopis a mluvila třemi jazyky, nedostala jiné místo než v dílnách textilních továren v Podkrkonoší. Mnohokrát pak litovala svého rozhodnutí, že v Erfurtu nezůstala. Těžké to měl i Edity bratr, který mluvil jenom německy a musel nastoupit do české první třídy.

„Kluci Güntera v té škole strašně tloukli. Taková tady byla nenávist vůči Němcům. Až musel jít táta k řediteli a bratra přeřadili do vzdálenější školy v Čisté. A k nám chodili někteří lidé večer poslouchat pod okna, a když slyšeli němčinu, tak tloukli na dveře, že se tady německy mluvit nebude. Taková to byla nenávist,“ vzpomíná.

Žilo se jim těžko, vařili kyselo a mléčnou polévku, měli kozu a králíky. Než šla Edita ráno do práce, musela podojit kozy. Všechny její kamarádky se odstěhovaly do Německa. Do vesnice ale přišla jiná německá rodina z Jablonce, se kterou se Edita spřátelila, a s nimi chodila i na místní tancovačky. Ráda a dobře tančila, a tak se vztahy postupem času rovnaly. V nedalekých Kunčicích měla maminka kamarádku se čtyřmi syny. Jeden z nich, František Sedlák, pracoval v automobilovém závodě, a za toho se Edita vdala.

Tragické osudy blízkých

Edita vyvdala nové příjmení Sedláková a narodil se jí syn František. Když byl synovi rok a půl, onemocněl manžel duševní chorobou a musel být hospitalizovaný na psychiatrii v léčebně v Kosmonosech. „Když jsem ho byla naposledy navštívit, vypadalo to, že se z toho probral. Ale místo další návštěvy jsem dostala telegram, že umřel. Dali mu špatné léky,“ konstatuje pamětnice.

Tragicky skončil i tatínek pamětnice. Ze sovětského zajetí se vrátil s podlomeným zdravím. Dlouhá léta se léčil s chorobou plic, po operaci ovšem jen bylinkovými čaji. Později se u něho objevilo onkologické onemocnění jícnu, které odmítl léčit ozařováním. „ Bylo mu čím dál hůř, už nemohl pořádně jíst a pak ho maminka našla na zahradě oběšeného na jabloni,“ vzpomíná Edita Nyplová.

Maminka také marodila, měla po mnoho let zavedený umělý vývod, ale přesto pomáhala s hlídáním Františka, aby Edita mohla pracovat. Pamětnice vyráběla korále z bižuterie, pro které jezdila do Železného Brodu, a k tomu se naučila dělat dorty, které pekla na zakázku, aby uživila rodinu.

Edita nechtěla na výchovu syna zůstat sama a tak si našla druhého muže pokrývače Bohuslava Nypla z nedaleké Borovničky. S ním měla dceru Janu a společně se dali do přestavby domu. Pokrývačskému řemeslu druhý manžel naučil i jejího syna Františka. Aby vydělal dost peněz, chodil manžel po práci na přivýdělky, ze kterých se často vracel opilý. Jednou v den výplaty se nevrátil domů vůbec. „Myslela jsem si, že skončil v hospodě i s výplatou, ale ráno přijeli jeho rodiče, že ho lidé našli mrtvého u nádraží v Borovničce. Tak ho asi někdo praštil, peníze mu vzal a on tam v noci zemřel,“ domnívá se pamětnice.

Neštěstí nechodí nikdy samo. Edity dcera Jana se brzy vdala a porodila syna. Když ale synkovi bylo pět let, začaly ji trápit žlučníkové kameny. Při běžné operaci ale došlo k natržení slinivky a dcera po měsíci zemřela. Její syn František utekl po jisté době od nových rodičů a útočiště našel u babičky v Nedaříži. Edita Nyplová tak vychovala i svého vnuka.

Návštěvy starých sousedů z Německa

Staří sousedé do Nedaříže jezdili z východního Německa už brzo po válce, ze západního o pár let později. Díky těmto návštěvám si Edita Nyplová udržela dobrou znalost němčiny, ale také se kvůli nim ocitla v hledáčku státní policie. Jeden ze sousedů podával pravidelně zprávy, kdo a kdy k pamětnici přijížděl, auta údajně i fotil. Ten samý člověk jí později prozradil, kolik udání na ni až do poloviny šedesátých let chodilo.

Přijíždějící Němci chodili kolem svých rozpadajících se domů. „Oni už se vrátit nechtěli. Jejich začátky v Německu byly krušné, než se postavili na nohy, ale pak už si tam dobře žili. Já lituji, že jsem tenkrát v Erfurtu nezůstala, mohla jsem se mít mnohem líp,“ uzavírá své vyprávění Edita Nyplová, která si ještě v 87 letech pravidelně telefonuje se svými německými kamarádkami z dětství. Dialekt ale z telefonního sluchátka slyšet není. Tím už tenkrát dokázala hovořit jen Edita Nyplová, rodačka z Nedaříže.