„Cesta do Štětína v roce 1946 nebyla vůbec jednoduchá, protože spousta lidí se stěhovala z východního Polska, které bylo přiděleno do Sovětského svazu nebo k Ukrajině, na západ. Hranice Polska byly posunuty do Německa, na východě byly zase posunuty do Polska. Tím pádem spousta lidí šla do těch získaných území, protože Němci odešli a oni tam po nich dostali majetky. Bylo to rovinaté území, které bylo zemědělsky docela bohaté, a lidé se tam hrnuli. Bylo to takové stěhování národů a bylo dost těžké dostat se do vlaku. Vůbec nevím, jak jsme se v Katovicích dostaly do rychlíku do Štětína. Dav nás do toho vlaku vsunul. Cesta byla dlouhá a viděla jsem hrůzu, třeba když jsme projížděli Vratislaví, která byla úplně zbombardovaná. Z velkých budov zůstaly jen komíny a krovy. A když jsme už dojížděli do Štětína a projížděli jsme přes deltu Odry, projíždělo se přes asi tři mosty. Všechny byly jenom provizorní, dřevěné. Vlak se sunul pomaličku po tom mostě, někteří lidé stáli na schodech a byli připraveni skočit z té velké výšky do řeky Odry, kdyby se něco stalo. Ve Štětíně to bylo zajímavé. Viděla jsem tam to, co u nás vidět nebylo. Šly jsme vilovou čtvrtí, která byla celá vybombardovaná, a sutiny byly bagrem jen odsunuty na kraj, aby se dalo prostředkem projít.“
„Maminka byla ve Stonavě a tatínek se dal na útěk. Dostal se na Ukrajinu a z Ukrajiny celou tu skupinu lidí vyvezli na Sibiř. Potom jsme dostali dopis, to bylo z Krasnojarské oblasti, město Kansk, tam byli v táborech a pracovali na stavbě silnice. Museli vyvážet kamení. Otec tam onemocněl a dostal se do nemocnice. V nemocnici se seznámil s dcerou polského lékaře, který tam byl také s celou rodinou deportován. A jelikož měli zprávy, že tady je všechno rozbité, rozbombardované, tak se tam s tou paní mladou oženil. Pak měl strach se vrátit, tak odjel do Polska, do Štětína, a tam se usadil. Když se to maminka dozvěděla, tak jsme tam jely. V tom roce 1946 mi bylo 12 let. Uvítání bylo dost neobvyklé, protože první věta, kterou jsem slyšela od tatínka, byla: ‚Proč jste přijely?‘ Bylo to trapné. Tatínek se už nevrátil. Rodiče se rozvedli a já zůstala sama s maminkou.“
„Když začala válka, asi den nebo dva předtím, než Němci prorazili hranice, utekl tatínek spolu s pohraničníky a různě veřejně angažovanými lidmi. Velmi se angažoval. Hrál na housle, vedl pěvecké sbory, byl sportovně nadaný. Všichni ho znali a on se bál, jelikož už měli v té době hlášky o tom, co Hitler dělal s lidmi, kteří byli politicky a veřejně angažovaní. Zavíral je do koncentračních táborů, které v Německu byly už od roku 1932. Tak se dali s celou skupinou známých, i z Horní Suché, na útěk před Hitlerem a moje máma se mnou byla u prarodičů ve Stonavě.“
Válka mě připravila o otce. Na Sibiři si našel novou ženu a nevrátil se
Bronislava Nyklová, za svobodna Pastuszková, se narodila 19. června 1934 v Horní Suché na Karvinsku. Rodiče se hlásili k polské národnosti. Matka pracovala jako švadlena, otec působil jako učitel na polských školách. Po polském záboru Těšínska v říjnu 1939 ho jmenovali ředitelem polské školy v české obci Vrbice. Z obav z represí nacistického režimu vůči polským intelektuálům utekl po vypuknutí druhé světové války v září 1939 do ukrajinské části Sovětského svazu. Deportovali ho do pracovního tábora na Sibiři. Seznámil se tam s mladou Polkou, kterou si vzal, i když už byl ženatý. S novou ženou se po válce odstěhoval do Polska, s matkou Bronislavy se dodatečně rozvedl. Bronislava vyrůstala ve Stonavě, která patřila v letech 1939 až 1945 k Německé říši. Přestože nacisté Poláky diskriminovali, matka se odmítla vzdát polské národnosti. Kvůli uprchlému manželovi ji vyslýchalo gestapo. Bronislava chodila do německé školy, po válce přešla na polské gymnázium. Vystudovala češtinu a polštinu na pedagogické fakultě v Olomouci. Pracovala jako učitelka a ředitelka polské školy v Karviné. V roce 2021 žila v Havířově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!