„Minometný granát nám spadl akorát do komína. Rozbil komín, ale nám se nic nestalo. Druhý den tam byla fronta a shořela stodola jak naše, tak Dedeciusova. Třetí den dělostřeleckej granát a šup do ložnice. Tam už nikdo nebydlel. My jsme byli ve sklepě, protože jsme měli strach, že Němci budou ustupovat a nás seberou. Takový kluky jako já a brácha, který byl ještě o čtyři roky starší. Měli jsme dva sklepy. Jeden jsme zazdili a do toho druhýho jsme chodili od koní. Tam jsme měli takovou díru, poklop a tím jsme vlezli do toho sklepa. Bylo nás tam asi osm chlapů, tak jsme to tam nějak přežili. Ten čtvrtý den jsme utekli zpět k Rusům. To už jsme nemuseli, Němci už odešli.“
„Večer k nám přišli banderovci, aby jim táta šel ukázat, kde bydlí starosta. To už bylo za Sovětů. A za Němců tam první zabili kmotříčka Řezáčového, jeho syna a byl tam u nich na bytě nějakej Polák. To byla první vražda, ale ta se stala za Němců. Někdy v březnu přišli banderovci, ať zapřáhnou koně. Řezáčovi byli boháči. Měli dva páry koní. Kmotříček byl takovej zavalitej a ten Jirka byl ženatej. Měl už dvě děti. Tak šli ustrojit koně, jenže je vyvezli do zahrady, kmotříčka zabili na místě a Jirka chtěl asi utýct, tak ho zabili na poli u stodoly. Toho Poláka zabili taky na zahradě. To byl první pohřeb. Tři pohřby naráz. (…) Nad ránem přišli sousedé: ,Řezáčovi jsou mrtví.' Jenže to už tam žádní banderovci nebyli. Tak jsme tam nějak žili. Tak to dopadlo, že přišli zpátky Sověti, fronta. Táta si asi taky trochu pustil pusu a přišli banderovci. Osm chlapů, ať jim táta jde ukázat, kde bydlí starosta. Jenomže to už táta poznal toho jednoho Ukrajince banderovce, který u toho starosty sloužil jako pasáček. Jenomže u nás to bylo tak, že jak vytáhli nějakýho Čecha ven, tak už se nevrátil. Automaticky ho zamordovali. Však učitele Křivku taky zabili. Jenomže táta poznal toho Ukrajince, který u něho sloužil jako pasáček. Matka jim líbala nohy, aby jim táta nemusel ukázat, kde je starosta.“
„První Marie se ještě za Polska vdala do Holovni a taky zůstala pod Sovětským svazem. Tam byla do roku 37 nebo 38. My jsme ji neviděli. Tenkrát se hranice uzavřely a byl konec. V roce 31, jak začly ty kolchozy, tak celou rodinu přestěhovali do Kyjeva. Měla pět dětí, čtyři holky a jednoho kluka. Jejího manžela sebrali. Jezdil s koňma někde u Kyjeva v sovchoze. Víte, co to je? Sovchoz jsou státní statky a kolchoz JZD. Ona tam pekla chleba, jenomže v noci tam přijeli, oni tomu říkali černoja kožka, černý auto, naložili ho a dodneška se neví, kde byl. Odvezli ho na Sibiř a tam zahynul. Byl kulak. Ona zůstala s pěti děckama.“
Rostislav Novotný je volyňský Čech. Narodil se v roce 1927 v Novostavcích, jež náležely tehdy do polské části Volyně. Za války i těsně po ní jako přímý svědek zažil několik vražd spáchaných banderovci. Těsně po válce tajně odjel do Československa. Z Volyně měl neblahé zkušenosti s komunistickým systémem, a tak se s přáteli po únoru 1948 rozhodl utéct na Západ. U Chebu byli chyceni a Rostislav Novotný pak strávil rok ve vězení. Mimo jiné i v justičním statku v Mlékojedech. Po propuštění byl povolán do PTP, kde sloužil téměř tři roky. Zemřel v roce 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
