Mgr. Eva Novotná

„Tam byl třeba zvláštní útvar, od toho sedmdesátého sedmého roku, zvláštní útvar, kam se expedovaly knihy, ‚zvláštní fondy‘ se tomu říkalo, které se nesměly dostat do rukou běžným čtenářům. V pravidelných intervalech přicházela z ministerstva kultury a ministerstva vnitra nepodepsaný seznam toho, co nesmí přijít do rukou čtenářům. Co musí do těch zvláštních fondů. A to byly třeba knihy, které byly zcela nezávadné, jenom překlad té knihy udělal někdo, jehož jméno nesmělo figurovat na veřejnosti. Samozřejmě tam byla spousta vědeckých časopisů, noviny, řada toho šla do zvláštních fondů. Ale zase, ti lidé, kteří se kolem zvláštních fondů točili, nebo kteří, to byly dvě dámy, které věděly, že dělají strašně nebezpečnou práci a šéf toho sektoru, kteří řadě lidí, u nichž měli ověřeno, že prostě to nepůjde nikam do éteru, dávali povolení k tomu, aby do těch zvláštních fondů mohli."

„Pak v jednačtyřicátém roce na podzim, vím, že jsme pálili klestí na zahradě, večer se najednou paní Ledererová objevila u nás a mamince dala krabičku. Menší než tohle, asi poloviční velikosti, že odjíždějí pryč a že chce, aby to maminka u sebe uchovala. V tom byly…když jsme se do té krabičky podívali, tak tam byly různé zlaté věci, zřejmě cennosti rodinné a ty maminka celou válku někudy překládala, schovávala. Vždycky, když se v rodině něco stalo, nebo v blízkosti něco stalo, nebo někoho zatkli, tak s babičkou hledali nějaký úkryt pro tuhle krabičku. Vydržela u nás až do pětačtyřicátého roku. V pětačtyřicátém roce, při osvobozování, po 9. květnu, když se v Kyšperku objevila ruská armáda, která přišla z Moravy, z tohoto směru a náš dvůr, protože u domků byly docela velké dvory a tam se nastěhovalo asi pět povozů s koňmi. V tom domku byla v patře světnička, tatínek nás večer zavřel do té světničky, babičku, maminku a nás dvě holky, a ještě před dveře přistrčil skříň, a sám dole zůstal s těmi vojáky. A když nás ráno propustil, tak jsme zjistili, že to, co jsme měli ve sklepě, já to pak vysvětlím, proč to tam bylo, je pryč. Budík, babiččiny hodinky, peřiny, krabička Ledererova a sklenice s vejci. To všechno bylo pryč, a ještě různé cennosti, hodiny třeba z bytu, to všechno se taky ztratilo. No prostě, od téhle chvíle jsme jaksi zatrpkli na své osvoboditele.“

„Tenhle rok musíte odsloužit v pohraničí. Moje první umístěnka byla do Nekoře, tam jsem byla rok. To byla obec, na jejímž… u cedule Nekoř visela cedule: ‚Stydíme se za svoje rodiče, kteří nechtějí vstoupit do družstva.‘ Já jsem tam jela na kole, a tak jsem se vrátila od té cedule zpátky domů, do práce na pilu, za tátou. A táta mi nalil z termosky meltu a řekl: ‚Milá holka, na umístěnku musíš nastoupit, jinak budeš příživník a zavřou tě.‘ Takže jsem se zase vrátila a šla se do té školy představit. Odučila jsem tam rok a po roce jsem dostala umístěnku do Orlického Záhoří, tenkrát se to ještě jmenovalo Kunštát, to byla obec zcela vysídlená, úplně německá, zcela vysídlená, dosídlená, řeknu to, jak jsme to tenkrát říkali, cikány z Rumunska. Tam jediný Čech byl Jiří Mandl, šéf pily. A jinak to bylo všechno… možná, že tam byla nějaká německá osoba. A ve škole byly tyto děti. A ve škole šéfoval můj o něco starší spolužák z Kostelce nad Orlicí, Ladislav Rázl, a ten říkal, že tam jdu proto, že on odjíždí na nějakou školu při našem vyslanectví v Egyptě, nebo kde. Že se mu to povedlo a že tam jede. A říkal: ‚Hele, ale ty tady nemůžeš být, tady nemůže být ženská.‘ A vytáhl takhle šuple a říkal: ‚Koukej tady. Já spím ve škole a tohle musím mít v noci u sebe u postele.‘ A tam měl revolver.“