PhDr. Jiří Novák

„Vystudoval jsem to celé, i když jsem byl zase po prvním semestru povolán na vedení katedry: ‚My vás musíme prosím vás vyloučit...‘ A teď mi to zopakovali znovu. Ale já jsem měl komorní zkoušku a dělal jsem zápisy pravidelných semestrálních přednášek panu profesorovi Vladimíru Kadlecovi. Ten, když se to dověděl, povídal: ‚Absolutně vyloučeno. Nebude nikam posílán, zůstane tady a bude studovat. Nikdo mi nedá ten luxus, abych měl někoho, kdo mi dělá doslovný zápis přednášek.‘ Takže těsnopis mě zachránil, já jsem dostudoval a kupodivu jsem odpromoval. Pak jsem se dověděl, několik dní po promoci, že jsem vlastně promovat neměl. Že šéf katedry dostal příkaz, že nesmím promovat, že musí zůstat pouze u formálního ukončení studia, ale on ten dopis jakože [dostal] o den [později] nebo něco s ním udělal. Takže jsem kupodivu, ač neprávem, odpromoval. To bylo strašné, víte. To byl jiný typ než ta válečná psychika. Jiný. Tady nehrozilo, že vás zabije bomba, nebo vám spadne něco na hlavu, ale prostě ta bezperspektivnost. Jste odepsaný tvor, dělejte si, co umíte, nesmí to překážet, ale nesmí to být v rozporu s něčím a nad někým, a tak dále.“

„V srpnu 1944 jsem byl vyhozen z gymnázia, většina z nás byla, a byl jsem odveden k Luftschutzpolizei, jak se to jmenovalo. To byla německá organizace pod vedením německé policie. A měli jsme za úkol po třínedělním základním vojenském výcviku, beze zbraně samozřejmě, jezdit po vybombardovaných místech a tedy poskytovat pomoc lidem v těch ruinách. To byla strašná doba.“

„Byl jsem pár dní v první třídě, a protože jsme do té doby neměli možnost s klukama něco dělat, tak jsme si domluvili, že půjdeme odpoledne do Edenu. To bylo kousek pod námi a byla tam možnost udělat si tam hřiště a zahrát si fotbal. Najednou přišla máti a řekla: ‚Nikam nepůjdeš. Tadyhle se oblékni pořádně, přijde pan prezident.' No, já jsem z toho dvakrát nadšený nebyl, pochopitelně, ale byl jsem zvyklý poslouchat, tak jsem to učinil. Pan prezident skutečně přišel, nešel přímo k nám, byl na cestě k Čapkům, ale protože jel kolem, tak se zastavil. Byl v dolní místnosti, kde měl dědeček přijímací pokoj, a potom byli na zahradě. Když mě pan prezident oslovil, když se mi věnoval, řekl: ‚Chlapče, uč se.' Já jsem tím byl strašně nadšený, protože mi to nikdo z rodičů, ani otec, který byl kantor, nikdy neřekl. Ale když mi to řekl pan prezident, považoval jsem to za něco platného. Navíc jsem si všiml, že pan prezident měl pravou ruku nehybnou a všechno dělal levou rukou. Dokonce mě, myslím, pohladil po hlavě levou rukou. A tak, protože mi pan prezident řekl: ‚Chlapče, uč se,‘ tak jsem se tedy učil, abych vyhověl."