„Co mělo být cílem?" – "To, co bylo určeno z taktického hlediska. Atomová puma se svrhává na hodně velké a důležité cíle. To není, jako že tam je zakopaných deset tanků a máte to zničit. To už jsou velké plochy. Města nebo průmyslové objekty. Zkrátka to, co je třeba zničit. Někdy pilot ani neví, co ničí. Ví, že v tom a v tom prostoru, na takové vzdálenosti. Takový radiál. Letí tam. Tam to shodí a valí zpátky." – "Přemýšlel jste nad tím, že kdyby k takovému konfliktu došlo, že byste to skutečně měl udělat?" – "O tom se také trošku diskutovalo. Všeobecně jsme věřili, že k takové situaci nedojde." – "A co myslíte, kdyby k takové situaci došlo, dostal byste rozkaz svrhnout atomovou pumu na nějaké město? Udělal byste to?" – "Byli jsme vojenští piloti. A na vojně musíte plnit rozkaz. Takže kdybych k tomu dostal rozkaz, tak ať se mně to líbí, nebo nelíbí… Mohl bych odmítnout. Důsledky bych si nesl sám.“
"Za toho režimu bylo nutné vědět, před kým a kde si dát pozor na hubu. Jinak jste byl v lochu raz dva tři." – "Tomu říkáte svoboda?" – "Svoboda. Co si naši funkcionáři… Kam nás zatáhli, za to my, prostí lidi, nemůžeme. Měli jsme si zvolit jiné funkcionáře. Že nás prodali Rusku? To dnes můžete hodnotit… To je jako brečet nad rozlitým mlékem."
"Rakety mají svou životnost. A když prošla těm raketám životnost, byly střelby nad Baltem. Létali jsme 500 kilometrů na Balt. Tam byl padákový terč, na který jsem střílel raketou. Takže to bylo využité. Nešrotovalo se to a piloti se vycvičili v manévru i způsobu odpalu." – "Jak vypadal padákový terč?" – "Na padáku byla zápalná puma. Silný zdroj záření. Na to je citlivá raketa, kterou nese aeroplán. Tón mi ohlásil, že zachytil přiblížení. Ten cíl je tam zobrazený. Až byl v rozmezí povolené dálky odpalu, tak jsem odpálil raketu. Manévr od terče a domů. Nic složitého."
„Člověk musí dát lokty k sobě. Aby se nezranil o hranu kabiny. Opřít se pevně do sedačky. Hlavu opřít o záhlavník sedačky. Napnout svaly a zmáčknout na sedačce madla, kterými se uvede v činnost pyropatrona. Ta odstřelí prachovou nálož a ta vymete sedačku ven z kabiny. Předtím je třeba pákou odhodit kabinu. Takže to je automatické. Ty dvě páky jsou u sebe. Tu první odklopím a tím jsem se zbavil kabiny. A druhé zmáčknutí je vystřelení." – "Co se stalo v tu chvíli?" – "Člověk na nějakou desetinu vteřiny přestane vidět. Jako by ztrácel vědomí. Vnímá pohyb. Ale při vystřelení je přetížení 18 až 20G, takže se mozek odkrví a tím pádem nevidíte. Jako byste malinko omdlel. Ale hned po vystřelení, po odpoutání ze sedačky je člověk okamžitě fit. Je tam přístroj, který odjistí sedačku. Tu jsem odkopl a ručně otevřel padák.“
„Trosky spadly přímo do budovy a dva lidi to tam usmrtilo. Byla to kraksna dost velká. A ředitel říkal: 'Chlapci, neberte to tak tragicky, že zahynuli dva lidé. V našich železárnách, kde se také dělají dráty a tak dále, zahyne za rok tolik lidí! Tam stačí nepozornost.' Říkal, že tam je úmrtnost… Že kdybychom jako piloti měli takovou, tak už nemáme na čem létat. Opravdu tam byla práce velmi nebezpečná. Takže při tom pádu letadla zahynuli dva lidé.“
„V prvním ročníku letecké školy jsme ani politiku moc neměli. Až ve druhém byla politická ekonomie. Zkrátka politika. Jako žáci jsme to brali jako nutné zlo. Bylo jasné, že svět se rozdělil na dva tábory – kapitalistický a socialistický. Ale že by byl konflikt, že bychom bojovali, to jsme si nepřipouštěli." – "Byl jste vojenský pilot a nepřipouštěl si, že budete bojovat? Proto jste tím vojenským pilotem byl." – "Tak jistě, že budu použit pro něco… Ale že se půjde střílet? My jsme byli mladí. My jsme přímo jako cvičení… Nebo takový ten šovinismus… Tyhle věci těžko mohu hodnotit, když ta doba… Tak jak teď je zfanatizovaný svět, tak byl i tehdy. Revanšisti. Cizina. Kapitalistická cizina. Já jsem se o politiku nikdy moc nezajímal. Byli jsme generace, která fandila létání. A zajímala se o létání.“
Byli jsme vojáci a měli úkol. Vystřelil se z MiGu u uměl odpálit atomovku
Vítězslav Nohel se narodil 2. dubna 1940 v Brně. Do 15 let vyrůstal v Rousínově, naučil se stavět modely letadel a v nedalekém Vyškově začal plachtit na větroních. Po přestěhování do Brna získal pilotní průkaz tehdejšího Svazu pro spolupráci s armádou zvaného Svazarm. Maturoval na gymnáziu, složil přijímací zkoušky na Vysokém učení technickém, ale nakonec nastoupil do Leteckého učiliště Prostějov, které v roce 1959 absolvoval jako stíhací pilot v hodnosti poručíka. Létal na základně v Piešťanech, později v Mošnově. V červenci 1969 selhal jeho letoun nad Ostravou a Vítězslav Nohel se katapultoval. Pod troskami letadla zahynuli dva lidé. Po převelení do Prahy v roce 1976 byl instruktorem stíhacích pilotů. Začátkem 80. let se při cvičení v SSSR učil svržení atomové pumy. Podruhé v kariéře byl nucen zachránit si život katapultáží, když v roce 1991 začal hořet motor jeho letadla nedaleko Prahy. V roce 2022 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!