Věra Ničová

„Já jsem vyrůstala v Praze, oni byli v těch Holicích. Babička nám posílala poměrně dost často balík koláčků nebo nějaké pečivo. Posílala nám ovoce, občas tam byla v mouce zastrčená vajíčka, což za války a po válce, to byla vzácnost. A někdy přijel dědeček, babička ne. Ona byla dost silná a do vlaku, do těch schůdků, by to šlo těžko. Na balík jsme se vždycky strašně těšili, ale nesměli jsme nikdy přeřezat provazy. Na to pamatuju dodneška a jsem terčem posměchu, když říkám: ‚Nestříhejte to, neřežte to, rozvážeme to, je to škoda.‘ Dědeček obaloval, aby ten balík došel v pořádku, tak byl dvakrát nebo třikrát přes šíř i podél kolem dokola, všude na každém křížení byl uzlík, pořádný. Ale mělo to, krom toho, že jsme se učili šetřit, bylo úžasné, že jsme museli přemoct tu strašnou chuť honem do toho vlítnout. A pomaloučku se uzlíček po uzlíčku rozdělával, pak se namotal provázek, pak se slušně rozbalil papír, ten se složil a pak teprv jsme mohli otevřít balík.“

„A moje maminka vzpomínala, moje první maminka, jak trpěla ve škole. Že jí tam pan učitel skutečně šikanoval. Věčně stála na stupínku za trest, ukazoval ji jak divé zvíře, protože jednak byla chudá: oni bydleli – jak na vesnici to byly pastoušky, tohle byl chudobinec – tak bydleli tam a za druhé byli komunisti. Takže pan učitel si na ní smlsnul vždycky. No, ve 45. pan učitel se stal komunistou a tepal zase jiné děti. No. Takže to byl případ, kterého měli zrovna někde vyhodit.“