Věra Ničová

* 1939

  • „Můj pravý dědeček z Litomyšle byl velice náruživý komunista, babička taky. Tradovalo se v naší rodině, že se při stávkách bila s policajty. Dědeček byl komunista až do chvíle, než přišla měna. Tím to skončilo. Protože ještě den předtím v rozhlase: ‚Ne, nebude měna, ne, rozhodně ne.‘ Nevím, který to byl prezident, asi Zápotocký, voni lhali všichni. No, nám to bylo jedno, my jsme nic neměli. Ale jedni známí, kteří měli naspořený milion a chtěli pořídit nakladatelství, tak o to přišli. A tenhle dědeček, který neměl milion, ale uškudlil na tom svém ševcování pár korunek, a pro něj to bylo vlastně stejné, jako ten milion pro ty bohatší, tak mu to přepočetli a neměl tam taky nic. A tím se soudruhy skončil.“

  • „Já jsem vyrůstala v Praze, oni byli v těch Holicích. Babička nám posílala poměrně dost často balík koláčků nebo nějaké pečivo. Posílala nám ovoce, občas tam byla v mouce zastrčená vajíčka, což za války a po válce, to byla vzácnost. A někdy přijel dědeček, babička ne. Ona byla dost silná a do vlaku, do těch schůdků, by to šlo těžko. Na balík jsme se vždycky strašně těšili, ale nesměli jsme nikdy přeřezat provazy. Na to pamatuju dodneška a jsem terčem posměchu, když říkám: ‚Nestříhejte to, neřežte to, rozvážeme to, je to škoda.‘ Dědeček obaloval, aby ten balík došel v pořádku, tak byl dvakrát nebo třikrát přes šíř i podél kolem dokola, všude na každém křížení byl uzlík, pořádný. Ale mělo to, krom toho, že jsme se učili šetřit, bylo úžasné, že jsme museli přemoct tu strašnou chuť honem do toho vlítnout. A pomaloučku se uzlíček po uzlíčku rozdělával, pak se namotal provázek, pak se slušně rozbalil papír, ten se složil a pak teprv jsme mohli otevřít balík.“

  • „A moje maminka vzpomínala, moje první maminka, jak trpěla ve škole. Že jí tam pan učitel skutečně šikanoval. Věčně stála na stupínku za trest, ukazoval ji jak divé zvíře, protože jednak byla chudá: oni bydleli – jak na vesnici to byly pastoušky, tohle byl chudobinec – tak bydleli tam a za druhé byli komunisti. Takže pan učitel si na ní smlsnul vždycky. No, ve 45. pan učitel se stal komunistou a tepal zase jiné děti. No. Takže to byl případ, kterého měli zrovna někde vyhodit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vrchlabí, 04.03.2023

    (audio)
    délka: 02:02:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odstranit lidskou hloupost asi nelze

Věra Ničová v roce 1985
Věra Ničová v roce 1985
zdroj: archiv pamětnice

Věra Ničová, rozená Urbanová, se narodila 11. února 1939 v Praze do rodiny s výrazným výtvarným nadáním. Její dědeček Rudolf Urban za podpory Vojty Náprstka vystudoval malířství na Akademii výtvarných umění, její otec, Ladislav Urban, básník, přírodovědný ilustrátor a malíř, se přátelil s V. Holanem, I. Olbrachtem a S. K. Neumannem. Spolupracoval s dcerou Věrou a synem Ladislavem například na ilustracích Kapesního atlasu hub a publikaci věnované Léčivým rostlinám. Věra Ničová se po vystudování Střední uměleckoprůmyslové školy vdala, přestěhovala se do Vrchlabí a během šesti let se manželům Ničovým narodily tři děti. Dálkově vystudovala učitelství pro 1. stupeň na Pedagogickém institutu v Hradci Králové a současně vedla kroužky výtvarné výchovy pro děti ve vrchlabském regionu, vyučovala kreslení na Lidové škole umění (LŠU) v Trutnově a na gymnáziu ve Vrchlabí. Je autorkou řady publikací věnujících se rostlinám obecně, bylinkám, herbářům a květeně krkonošského regionu, které byly vydané v mnoha jazykových mutacích. Několikrát úspěšně vystavovala svoje akvarely a oleje s motivy květin. Více než 60 let žije Věra Ničová ve Vrchlabí. V roce 2021 jí byla udělena Cena ředitele Správy Krkonošského parku (KRNAPu) a Cena veřejnosti.