Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Ničová (* 1939)

• narozena 11. února 1939 v Praze na Štvanici do rodiny s výtvarným nadáním

• v letech 1953 až 1957 studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole, oddělení soch, specializace řezbářství

• v roce 1958 se vdala a od té doby žije ve Vrchlabí

• v letech 1960 až 1964 vystudovala dálkově Pedagogický institut učitelství 1. stupně v Hradci Králové a současně vyučovala výtvarnou výchovu ve Vrchlabí a okolí

• od roku 1981 do odchodu do důchodu v roce 1996 vedla výuku výtvarné výchovy na gymnáziu ve Vrchlabí a věnovala se ilustracím odborné botanické literatury

• v roce 2021 jí byla udělena Cena ředitele Správy KRNAPu a Cena veřejnosti

V některých rodinách se talent dědí přes jednu i dvě generace. V rodině Urbanových měli výtvarné nadání dědeček, otec, syn i dcera Věra. Dnes, když otevřete téměř jakoukoli publikaci o květeně Krkonoš, setkáte se s ilustracemi Věry Ničové, rozené Urbanové. Své dětství prožila v Praze-Krči, ale ve Vrchlabí v Podkrkonoší žije už více než 60 let.

Obrazy podle fotografií

Věra Ničová se narodila 11. února 1939 v Praze. Její dědeček, Rudolf Urban, byl vyučený umělecký zámečník. Profesor Otakar Hostinský si všiml jeho talentu, později Vojta Náprstek Rudolfa finančně podpořil a umožnil mu, aby vystudoval malbu na pražské Akademii. Rudolf maloval rozměrná plátna a pracoval podle  zvětšenin fotografií. Ta se kolorovala akvarelem, olejovými barvami nebo pastelem. Tak také vznikla, mimo jiné, známá podobizna stařičké matky Jana Nerudy. V dobových Humoristických listech z roku 1905 byl nalezen inzerát na „jediný pražský odborný umělecký ateliér pro podobizny.“ Dle každé donesené fotografie byl akademický malíř Rudolf Urban schopen vytvořit zvětšenou kresbu nebo malbu. „Za trvanlivost a věrnou podobu se ručí,“ praví dobový inzerát. V rodině se ví, že vyfotografoval také císaře pána a obdržel odměnu 10 zlatých. Rudolf se oženil jako mladý a vlastní tvorbě se z praktických důvodů věnovat nemohl, měl totiž mnoho dětí. Většina předčasně zemřela, zůstalo posledních šest nebo sedm. V Rudolfově ateliéru na Královských Vinohradech pracovaly jako retušérky i dvě z jeho mnoha dcer. Synové Vojtěch a nejmladší Ladislav se také věnovali malbě.

Ladislav, otec Věry, se nejprve se vyučil fotografem. Po maturitě na gymnáziu se přihlásil na práva, ovšem psal se rok 1939, Němci v protektorátu vysoké školy zavřeli a ze studování sešlo. V roce 1948 se Ladislav Urban hlásil na filozofickou fakultu, ale studia nedokončil. Co studoval nebo jak dlouho, rodina s určitostí neví, zřejmě filozofii. Zato ještě před válkou vydal dvě sbírky básní: Pramen (1935) a Opodál (1939), byl členem Svazu spisovatelů, publikoval básně a články v tisku a maloval. Už v mládí se přátelil s levicovými  spisovateli a umělci, například s Ivanem Olbrachtem a Stanislavem Kostkou Neumannem. Písemnosti dokumentující tato přátelství jsou uloženy v  Památníku národního písemnictví.

Ladislav Urban pokračoval v rodinné tradici, neměl formální vzdělání, byl to přírodní, přirozený talent. Zavedl se jako malíř a přírodovědný ilustrátor: nejprve si maloval pro sebe, převážně květiny, posléze se radil s Karlem Svolinským, uznávaným ilustrátorem, a v 60. a 70. letech minulého století už sám ilustroval kapesní atlasy hub a léčivých rostlin. Na mnohých z nich spolupracovali dcera Věra a syn Ladislav Urban mladší.

Všechno dvakrát

Dětství Věry Ničové bylo komplikované: rodiče Růžena, rozená Peřinová, a Ladislav se v roce 1943 rozvedli a tatínek se oženil s Věrou Kroutilovou, která do té doby žila s Urbanovými ve společné domácnosti jako chůva jejich malých dětí. K Věře a Ladislavovi se brzy narodili ještě Vladimír a Miloš. Malá Věra dostala druhou maminku a s ní i druhou babičku a dědečka. „Ti byli z Holic a byli na nás, cizí děti, moc hodní. Dostala jsem od nich i výbavu, byli zlatí,“ vzpomíná Věra Ničová a dodává: „Nevím, jestli nezájem prvních prarodičů z Litomyšle byl z jejich strany nebo z naší.“

Shodou okolností byli oba dědové ševci. Ten z Litomyšle byl navíc komunistou, stejně jako jeho žena a dcera Růžena, maminka Věry Ničové. Říká o ní: „Byla aktivní, pracovala ve straně. I otce po válce dostrkala do strany, pak vycouval. Pořádala besídky pro děti, zábavy, půjčovala knížky, dokud neonemocněla. Otec vysvětloval, že na schůze nemůže, že je nemocná. Byla po nemocnicích. Pochopili to, až když umřela.“ Věře Ničové bylo tehdy 12 let.

Dvě Krče

Do svých 19 let žila Věra Ničová v Krči, měli pronajatý byt v činžovní vile v poměrně noblesní čtvrti, ale jako dítě chodila do školy do chudé Dolní Krče zvané Podzámčí. Pro vnímání tiché venkovské krásy a přírody bylo toto období určující. Vzpomíná: „Byla to klidná, velmi neměstská čtvrť. Malé domečky, venku pumpy, paní seděly venku. V ulicích aleje lip, chodníky často nedlážděné, s mezičkami květin a jahod. Zahrady byly nejspíš zakládány odborníky ze zahradnické školy. Nebyly to stříhané, dlážděné a vlastně mrtvé parčíky, ale v každé byl nějaký zajímavý keř nebo strom. Bylo na co se dívat.“

Za protektorátu bydleli v ulici v rodinných domcích po židovských majitelích Němci. O sobě říká: „Byla jsem vzorný germánský typ: hřmotná, blonďatá, modrooká. Vyhovovala bych. Syn jednoho z nich, vysokého důstojníka, běhal po okolí s nožem, toho jsem se bála.“ Všichni se při náletech utíkali schovat, sušárny a sklepy byly plné. Vedle v domě bydlely dvě starší Němky. Po válce je Revoluční gardy vyhnaly z domu, v Německu české Němce taky po válce nikdo nechtěl, Věra říká: „Trpěli i od vlastních. Bylo mi líto Němců, i našich lidí, dnes Ukrajinců i ruských kluků.“ Věra Ničová vzpomíná na silný poválečný obraz, který jí utkvěl: “Šli jsme s tatínkem na autobus kolem Thomayerovy nemocnice, byly tam dvě obrovské ohrazené jámy plné postřílených německých vojáků. Vypadali jako panáci.“    

Její otec vlastnil velkou knihovnu, od první třídy se Věra dostala k zajímavým titulům a v 15 letech si s nadšením opsala Čapkův text z ankety v Peroutkově Přítomnosti Proč nejsem komunistou. Díky knížkám věděla i to, co se ve škole neučili: že SSSR a Německo podepsali Pakt o neútočení, že Stalin nebyl na válku připravený, že to, co slyší v škole, není pravda. „Jsem z komunistického rodu, ale nepovedla jsem se,“ říká o sobě a své rodině, kde dva ze tří bratrů vstoupili do KSČ s myšlenkou, že když tam vstoupí slušní a vzdělaní lidé, bude lépe. Chtěla se učit jazyky, hrát na hudební nástroj, ale nebyly peníze. Od malička malovala, kreslila kde co. „Vždycky jsem byla divná, ráda jsem se učila. Kdybych dostala trojku, svět by se přestal točit,“ vzpomíná na svá školní léta Věra Ničová a dodává: „Byly jsme jiné děti a vůbec byli jiní lidé.“

Donekonečna si prohlížela knížky: Alše, Kosárka, Navrátila, Mánesa. „Měla jsem to nakoukané.“ Původně, pod vlivem svojí vzácné paní učitelky Kopelentové, chtěla studovat češtinu a jazyky. Otec uměl německy, ale po válce nebyla němčina v kurzu, učila se ruština. Otec Ladislav Urban říkával dětem: „Máme dva velké sousedy, s obojíma jsou starosti. Učte se oba jazyky. Otec zemřel v roce 1987 a teprve teď vím, co tím myslel, když říkal: Všechno soudruhům odpustím, ale že morálně zničili národ, to jim neodpustím,“ říká Věra Ničová. 

Od dětství chodila na němčinu. Ruština jí byla protivná, jak říká. Ale v ruštině byla schopna číst. Nejen Turgeněva, ale i Čapka, který u nás nesměl vycházet. „V 68. jsem se rozezlila a tu knihu vyhodila. Dodneška mě to mrzí,“ říká. Dnes říká, že by doporučovala, aby celá Evropa mluvila latinsky, protože na základě latiny se dá číst i anglický text. Ještě ve škole Na Zelené lišce si pečlivě a s nadšením psala obsahy z přečtených knih, které přečetla, a nezištně je poskytovala spolužákům, ať si je trochu pozmění. Po 8. třídě pokračovala na vyšší uměleckoprůmyslové škole, na dvanáctiletku si netroufla. „Nešla mi matika,“ dodává. Jméno a místo školy se neustále měnilo, nakonec maturovala na průmyslové škole bytové tvorby, na sochařském oddělení.

Velká životní změna

V den svých 19. narozenin se Věra Urbanová provdala za Františka Niče z Vrchlabí a za rok se jim narodil první syn. Během šesti let měli Ničovi tři děti, a tak není divu, že nebyl čas ani možnost věnovat se vlastní kariéře. Rodiče manžela byli už staří, otec celý život truhlařil, říkal si „živnostník“, přesto doporučil synovi, též truhláři, aby vstoupil do strany. „Povede se Ti lépe.“ Manžel Věry jako syn živnostníka - kapitalisty nesměl na vojně dostat do rukou zbraň, byl odvelen k PTP (Pomocné technické prapory), kde sloužili pro režim nedůvěryhodní vojáci.

Za protektorátu bydleli rodiče Ničovi v Křižlicích na Benecku. Starý pan Nič původně pracoval v jedné místnosti, dokončený výrobek naložil na sáňky a odvezl do Vrchlabí na prodej. Za války byla v Hrabačově závora oddělující protektorátní Křižlice  od Vrchlabí, které patřilo k Říši. Po válce mu byla svěřena do správy truhlárna vrchlabského Němce Klause. „Pan Klaus byl slušný člověk, ale jako Němec musel do odsunu. A když starý pan Nič vezl do sběrného dvora jeho majetek, vlastně všechno, co tu nechal, po cestě naši lidi rozkradli porcelán a lepší věci na vozíku. Klausovi se už nikdy nepřijeli do Vrchlabí podívat,“ říká Věra Ničová. Pan Nič po Únoru 1948 o truhlárnu přišel: „Všechno mu vzali, vyvezli všechny stroje ven na mez,“ vypráví Věra.

Při prověrkách po roce 1968  vyhodili Františka Niče ml. z KSČ. Při pohovoru na klíčovou otázku odpověděl, že nesouhlasí se vstupem spřátelených vojsk. Bylo to hrdinné gesto. Postavil se tak otci, který mu radil, aby neškodil rodině a „kývl jim na to.“ Manželka Věra byla naopak proti: „Lhát už nebudeme,“ prohlásila. Její manžel pracoval jako mistr odborného výcviku, ale po prověrkách měl zakázáno pracovat s mládeží. Proskribování, které následovalo, nesl těžce, asi nejhůř, když měl zakázáno létat – větroně byly jeho velká láska, vždy si přál stát se leteckým mechanikem.

Jak spojit práci a rodinu?

Pracovat a současně se starat o tři malé děti nebylo snadné. Nejprve to Věra Ničová zkusila v místním muzeu. Ředitel byl samozřejmě straník, muzejnictví moc nerozuměl, takže po krátkém intermezzu Věra Ničová odešla. Po čase začala vést kroužky kreslení a malování v Domě pionýrů a mládeže, nic jiného ve Vrchlabí té doby možné nebylo. Tady se jí líbilo, nebyla svázaná osnovami, práce byla mnohem volnější i lépe placená, než kdyby učila ve škole. „Když mě vyzývali, abych vstoupila do strany, odpovídala jsem, že až na to dozraju, že se přihlásím.“ Nestalo se. Když vypráví o městě, kam se v roce 1958 přestěhovala a odkud byli odsunuti téměř všichni původní obyvatelé, Němci, říká: „Tady byla velká automobilka, velký TOS, Kablo, velká Tesla. To byl jeden dělník vedle druhého. A na počátku 60. let tu lidi nestáli ve čtvrtek fronty na nové knihy jako v Praze, knihy se tu daly sehnat snadno.“

Věra Ničová začala dálkově studovat na Pedagogickém institutu v Hradci Králové obor učitelství pro 1. stupeň. Po promoci, po čtyřech velmi náročných letech, se ozvali z Lidové školy umění v Trutnově, po dvou letech i z okolí a tak po nějakou dobu dojížděla: jeden den v týdnu do Branné, jeden do Špindlerova Mlýna, nějaké hodiny měla i ve Vrchlabí. Přijíždět domů v 9 hodin večer nebylo únosné. Nicméně Věra Ničová neměla zájem stát se učitelkou na 1. stupni, na kteréžto místo měla kvalifikaci, radši učila výtvarnou výchovu. Tu milovala a měla pro ni talent. Při výuce používala svoje metody: k navození tématu a dokreslení atmosféry studentům četla z Bible nebo jim pouštěla hudbu. Náměty zasazovala do širších souvislostí, doplňovala filmy o malířích.  Přístup, který v té době nebyl při výuce běžný, studentům k výtvarnému vyjádření pomáhal, navíc si rozšiřovali kulturní obzory. Politicky jí byla situace jasná, nechtěla, aby její děti byly od malička vedeny k jediné oficiální pravdě: radikálně odmítla dávat své děti do socialistických institucí, jeslí a školek.

V 80. letech získala možnost učit čtyři hodiny výtvarné výchovy v nižších ročnících vrchlabského gymnázia. Tehdejší ředitel proslul tím, že neměl k výkonu své funkce patřičné vzdělání, zato byl vysoce postaveným straníkem. Přál si, aby Věra Ničová připravila se studenty výzdobu na maturitní ples. Když mu navrhla, že studenti, oblečeni v prostěradlech – tógách, budou představovat antický Řím, prohlásil: „Netahejte nám sem Západ!“

Po čem šlape naše kráva

V zájmu Věry Ničové o květenu Krkonoš lze najít paralelu s významnou botaničkou Josefínou Kablíkovou spojenou celoživotně s Vrchlabím 19. století. Na svých poutích po Krkonoších sbírala roztodivné rostliny, od ní pochází popis krkonošské květeny a celá řada herbářů. Shromáždila úctyhodné přírodovědné sbírky.

Na čem pracuje Věra Ničová dnes? Přepracovává knihu Plané kvítí, která před časem vyšla v cizojazyčných mutacích, dr. Větvička k ní píše český text a ona má dodat nové ilustrace. Po čem šlape naše kráva už vyšla, knížečka se rozdávala zemědělcům jako povzbuzení za to, že při práci dodržují ekologické zásady.

Ve Vrchlabí a okolí uspořádala Věra Ničová několik výstav svých obrazů, převážně olejů a akvarelů, ale zřejmě její největší zásluha spočívá v její pedagogické činnosti, v předávání a kultivování talentu mladých lidí a povzbuzování jejich zájmu o umění obecně. Jako pedagog se mimo jiné zasazovala o možnost neklasifikovat výtvarnou výchovu stejně jako žádné jiné výchovy.

V roce 2021 jí byla udělena Cena ředitele Správy KRNAPu a současně i Cena veřejnosti. Z obou uměleckých artefaktů a ocenění má Věra Ničová radost.

Výtvarný talent a cit pro barvu a tvar pokračuje v rodině v synovi Františkovi, restaurátoru a uměleckém truhláři, a také v další generaci, ve vnoučatech Jakubovi a Vendule.