Mgr. Jindřiška Nevyjelová

„V ten den, kdy se tohleto dělo, tak já jsem si byla pro ten kabátek a byli jsme schovaní ve sklepě. Když potom jsem byla starší a řekli mi, jak ten sklep vypadal, že to vůbec nebyl kryt jako takový, ale že to byl obyčejný pod činžákem prostě kryt, a že to mohlo dopadnout špatně... Ale mě stačil dojem, když jsem vyšla z toho domu druhý den potom. Mě měl ten bratranec, který byl asi o šest nebo o sedm roků starší než já, tak mě měl odvézt na Florenc, kde bylo už tehdá taky, ale naprosto jiné autobusové nádraží, než tak jak ho znáte třeba nyní. Ale když jsme přišli ke Florenci, tak tam nám řekli, že autobusy z centra Prahy nevyjíždějí, že jsou všechny síly nasměrovány na to, aby se odklízelo to, co vzniklo po tom bombardování.“

„A v tu noc 17. listopadu někdy po půlnoci už někdo zvonil dole na zvonek. Já bydlím ve třetím patře, tak jsem šla k mluvítku a říkám: ,Ano, co se děje?‘ Teď mi řekli dva kluci, které jsem tam učila, mi řekli svá jména: ,Paní učitelko, prosím vás, můžete nám otevřít?‘ Přišli, takhle zkrvavený a ten jeden měl utrženej rukáv od košile a měl zabalenou, rozšlápl mu ten policista ruku, prsty, ne všecky teda. Přišel o tyhle ty tři na levé ruce: ukazovák, prostředník, prsteník. O tyhle ty poslední články přišel.“