„Takže já jsem vlastně díky panu řídícímu Peksovi se naučila i za války v první třídě zpívat hymnu. Ale, ,Děti, dnes se učíme písničku, kterou si budeme zpívat jenom tady. To je naše veliké tajemství a bude to veliké překvapení, až my to jednou rodičům a přátelům vašich rodičů budeme smět zazpívat.‘ A to jsme třeba měli na Silvestra v roce čtyřicet dva, ze čtyřicátého druhého na čtyřicátý třetí, tam nebyl kostel v těch Dřísech, ale byla tam kaple barokní na stráni, která se jmenovala nebo jmenuje Cecemín, a ta barokní kaple zasvěcená sv. Janu Stětí, tam jsme na Silvestra vlastně zpívali rodičům tu hymnu. To je nezapomenutelný zážitek pro téměř sedmileté dítě, věřte mi to, že jo.“
„V ten den, kdy se tohleto dělo, tak já jsem si byla pro ten kabátek a byli jsme schovaní ve sklepě. Když potom jsem byla starší a řekli mi, jak ten sklep vypadal, že to vůbec nebyl kryt jako takový, ale že to byl obyčejný pod činžákem prostě kryt, a že to mohlo dopadnout špatně... Ale mě stačil dojem, když jsem vyšla z toho domu druhý den potom. Mě měl ten bratranec, který byl asi o šest nebo o sedm roků starší než já, tak mě měl odvézt na Florenc, kde bylo už tehdá taky, ale naprosto jiné autobusové nádraží, než tak jak ho znáte třeba nyní. Ale když jsme přišli ke Florenci, tak tam nám řekli, že autobusy z centra Prahy nevyjíždějí, že jsou všechny síly nasměrovány na to, aby se odklízelo to, co vzniklo po tom bombardování.“
„A v tu noc 17. listopadu někdy po půlnoci už někdo zvonil dole na zvonek. Já bydlím ve třetím patře, tak jsem šla k mluvítku a říkám: ,Ano, co se děje?‘ Teď mi řekli dva kluci, které jsem tam učila, mi řekli svá jména: ,Paní učitelko, prosím vás, můžete nám otevřít?‘ Přišli, takhle zkrvavený a ten jeden měl utrženej rukáv od košile a měl zabalenou, rozšlápl mu ten policista ruku, prsty, ne všecky teda. Přišel o tyhle ty tři na levé ruce: ukazovák, prostředník, prsteník. O tyhle ty poslední články přišel.“
Jindřiška Nevyjelová, rozená Putíková, se narodila 9. července 1936 v Brandýse nad Labem. Za války se rodina přestěhovala na venkov do Dřís. V únoru 1945 jela Jindřiška do Prahy zrovna v době bombardování města spojeneckými letadly. Za komunistického režimu měla problémy s nástupem na školu kvůli kádrovému posudku rodiny. Nakonec vystudovala pedagogickou školu a pracovala jako učitelka. V rámci prověrek na začátku 70. let byla ze školy propuštěna, protože nepodepsala souhlas s okupací země. Následně se potýkala s problémy najít zaměstnání. Po revoluci začala pracovat v Masarykově demokratickém hnutí, kde byla v roce natáčení (2022) výkonnou tajemnicí. Paní Jindřiška Nevyjelová zemřela 8. listopadu roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
