"Ve městě Slaný byla obrovská pekárna, která zásobovala pečivem celé široké okolí. A té pekárně došla sůl. Požádali naši posádku, abychom poslali jedno nákladní auto do Olomouce, kde jsou dodnes solivary. Shodou okolností to zas padlo na mě. Dostal jsem řidiče, jednoho vojáka a starou stojedenáctku Tatru, dali nám peníze, v té Olomouci to ti pekaři domluvili a poslali nás pro tu sůl. Ta cesta byla utrpení. Dneska po dálnici byste to stihli za dvě hodiny do Olomouce, zpoza Prahy, tenkrát dálnice nebyla a čeští občané, aby znepříjemnili Sovětům život, tak sundali nebo obrátili veškeré šipky a rozcestníky. To jsem věděl, že Olomouc není na západ, že Olomouc je na východ z Prahy, tak ty šipky, které ukazovaly Olomouc dozadu, to jsme věděli, že tam nemáme jet. Ikskrát jsme museli zastavit na křižovatkách a ptát se Čechů, kam se jede na Olomouc. A oni se nás důrazně ptali: 'A jste opravdu čeští vojáci?' Kdyby to byli Sověti, tak jim neřeknou nic."
"Jeden ten tank jak najel, tak nevěděl, že tam byla pro cvičné účely vykopaná malorážková střelnice. To byl dlouhý okop, široký asi šest metrů a deset metrů dlouhý. No a když si představíte kopeček, jak najede ten tank na kopeček… Najednou se před ním objeví okop a než on stačil zastavit, tak ten šest metrů široký okop fungoval jako protitankový okop. Ten tank se převrátil a tou hlavní se zapíchl do země."
"Z toho tanku vyskočil takový mladý poručík, pistoli v ruce, z toho tanku vylezl samopalčík, který zůstal sedět na tom tanku. On přiběhl ke mně, viděl, že mám nějakou zlatou hvězdu na nárameníku, tak si myslel, že tomu velím. Ptal se mě, co tam děláme, proč tam jsme. Ještě jsem uměl rusky, protože jsem měl pár let po maturitě. On mi nařídil, abych všechny vojáky, které tam mám, nahnal k plotu do kouta. Všem vojákům, kteří tam byli, jsem nařídil, aby šli k tomu plotu. Ten ruský poručík se mě ptal, jestli jsou ti vojáci všichni. Já říkám: 'Jsou.' On říká: 'Přesvědčíme se. Obejdeme ty zemljanky, a jestli tam někoho najdu, tak ho zastřelím.'“
Josef Neuwirth se narodil 21. května 1946 v Ostravě. Matka Anna byla v domácnosti, otec Josef pracoval jako horník v dole Jindřich v Přívozu. Má bratra Miroslava. Roku 1964 absolvoval střední všeobecně vzdělávací školu v Ostravě-Porubě. Nastoupil ke studiu medicíny, ale školu záhy opustil a nastoupil na brigádu do dolu Jindřich. V říjnu roku 1966 narukoval na vojnu. Sovětská okupace v srpnu roku 1968 jej zastihla ve Slaném. Po vojně vystudoval pedagogickou fakultu v Ostravě, obor přírodopis a pěstitelské práce. Celý život učil na základní škole v Bolaticích. Několik let působil jako zástupce ředitele a okresní metodik. Dvě volební období pracoval jako zastupitel v obci Bolatice. Byl také členem Svazu ochránců přírody. Pomohl vybudovat naučnou stezku v okolí Bolatic. S manželkou Libuší, rovněž učitelkou, se vzali v roce 1972. Mají spolu dvě dcery – Kateřinu a Radku, obě jsou učitelky.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
